Úplňkové přání - 29

24. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání



29
Hurikán a moře

"Co jsi vlastně dělal celou tu dobu, co jsme spolu nemluvili?" zapředl jsem rozhovor. Celé mi to připadalo jen jako sen. Dlouhou dobu jsme spolu nemluvili a teď… teď se všechno opět vrátilo do normálu. Ne, že by mi to vadilo, právě naopak, jen… mi to přišlo divné.
Ležel jsem na posteli a pevně objímal velkého plyšového medvěda, kterého jsem si musel na jeho rozkaz, v době, kdy jsme spolu ještě mluvili, koupit.
"Chodil jsem hrát basket," řekl. "Asi nemá smysl, abych se já ptal, co jsi dělal ty, že?" nevesele se ušklíbl.
"Raději se neptej," přikývl jsem a ďábelsky se zachechtal. "A s kým jsi chodil hrát?" zajímalo mě.
"Je to partička kluků, které jsem poznal nedávno. Nemá smysl, abych je tu všechny jmenoval, mezi ty, s kterými se nejvíc bavím, patří Tim, Dain a… eh… to necháme být…"
"Necháme být?" okamžitě jsem zpozorněl. "Kdo mezi tvé přátelíčky ještě patří...?" posadil jsem se a podezřívavě přivřel oči.
"No… řeknu ti to, ale slib mi, že nebudeš dělat nic…ehm…nepovoleného," bázlivě po mě jukl.
"Dobře," slíbil jsem bezmyšlenkovitě.
"Josh," špitl tak tiše, že jsem to málem přeslechl.
Prudce jsem se posadil a střelil k němu pohledem, bylo to, jako by mnou projel elektrický šok. "Cože?!" zíral jsem na něj jako na úplného magora.
"Eh… no… prostě… prostě ho hraje se mnou, no…" bylo vidět, že znervózněl.
Přimhouřil jsem oči. "Aha…" odvětil jsem jednoduše a stočil pohled stranou, můj mozek začal pracovat. "A jaký je?" zeptal jsem se naoko klidně.
"Jak to myslíš?" bylo viditelné, že mu nejde do hlavy, proč jsem tak klidný, nepoznal, že je to jen maska.
"Myslím charakterově… co mu říkáš?"
"No… je v pohodě. Dá se mu věřit, podrží člověka, když to potřebuje a je ke všem milý," lehce, nervózně se usmál. "Hele… a kdo to vůbec byla ta Inez?" napadlo ho.
"Moje kamarádka."
"Jo, to vím, ale kde je teď? Odkud ji znáš?" vyptával se.
"Nevím, kde je teď, vždycky byla hodně nestálá a já o ní toho nikdy moc nevěděl, i když jsem jí znal asi nejlíp ze všech," lehce jsem se usmál. "Potkali jsme se na škole, na kterou musela z donucení chodit, ale pak jí dali domácího učitele, protože ve škole to s ní nezvládali, sice je dost chytrá, ale taky hrozně divoká, je těžké si jí podrobit," ušklíbl jsem se.
"Takže je ti dost podobná…" špitl tichounce.
"Podobná…? Hm… objasni mi to blíž," vyzval jsem ho.
Stočil pohled stranou. "Taky je těžké si tě podrobit," řekl.
"Hele, co kdybys mi řekl svůj upřímný názor na mě?" navrhl jsem s nevinným výrazem.
"Eh…proč?"
"Jen tak, zajímá mě to," usmál jsem se.
"Hm…tak dobře," svolil. "Jsi hrozně divoký, řídíš se svými pudy a podléháš svým pocitům. Jednáš bez rozmyslu a máš tendenci jít i do těch nejztřeštěnějších věcí, když ti můžou přinést vzrušení a dobrodružství. Máš téměř sebevražedné sklony a vrháš se do všeho po hlavě, někdy mi dokonce připadá, jako bys ani nepoužíval mozek… Jsi sebevědomý a hodně si věříš, někdy možná až trochu moc… A jsi taky troufalý, dovolíš si věci, kterých by se jiní báli. Máš v sobě rozeného vůdce, předurčeného k velkým činům, ale nemáš dost disciplíny. Jednáš nárazově a necháváš se plně ovládnout svými pocity. Jsi zkrátka jako hurikán, objevíš se zničehonic, rychle se přeženeš a zanecháš po sobě jen spoušť," sesunul se dolů po posteli a zavřel oči, "máš obrovskou sílu a víš, jak jí používat. Tvoje tělo i mysl vydrží víc, než je běžné. Jsi něco jako symbol odvahy a odhodlání. Víš, že žiješ jen jednou a snažíš si proto život patřičně užít. Vyžíváš se v krátkodobých vztazích, protože se bojíš závazků. Bojíš se skutečné lásky a bolesti, kterou by ti přinesl případný rozchod. Jsi divoký, nespoutaný a děsivě krásný…" najednou sebou trhl a zarazil se, jako by ho překvapilo to, co řekl. "No, asi tak nějak…" dostal ze sebe po chvíli. "A řekneš mi i tu svůj názor na mě?" obrátil ke mně tázavý pohled a já si všiml, že je docela zmatený.
"Pro mě za mě," přikývl jsem, i když v hlavě mi pořád rezonovala poslední slova jeho líčení. Děsivě krásný… "Když jsem tě poprvé uviděl, připadalo mi, že potřebuješ něčí ochranu, ale teď jsem musel trochu poupravit svá měřítka. Prošel sis věcmi, které by spousta lidí neustála, a přesto pokračuješ stále dál. Dobře víš, co to znamená někoho ztratit a přesto jsi ochotný navazovat dál nové vztahy, za což tě obdivuji. Sice se většinou držíš stranou od problémů, ale když jde o něco vážného, umíš se ozvat," vybavil jsem si scénu s Mikem. "Připadá mi, že se někdy nevyznáš sám v sobě a sám sebe udivuješ. Máš dar, kterého si zřejmě sám nejsi vědomý, ale který ti napomáhá omotávat si lidi kolem sebe na prst. Tvoje roztomilost a zdánlivá potřeba se za někoho schovat k tomu tvé okolí vysloveně pobízí. Máš rád svůj klid, ale umíš se i odvázat," usmál jsem se. "Kdybych tě měl k něčemu přirovnat, myslíš, že by to bylo moře," pohlédl jsem mu do azurových očí, "když je klidné, jeho šumění člověka dostane do příjemného, vyrovnaného stavu, ale když se rozbouří, nedopadá to dobře…" dál jsem se mu díval do očí, které mi v ten moment připadaly hrozně hluboké, vědoucné a plné poznání. Zdálo se mi, jako bych viděl až do jeho nejistého nitra. Po dlouhou dobu neuhnul pohledem, jako by on zkoumal mě, pak se začal smát a stočil pohled stranou.
"Tohle bylo… divný," řekl.
"To teda jo…" taky jsem se zasmál, i když mi do smíchu vůbec nebylo. "Hele, nemohl bys mě příště vzít sebou na basket? Slibuju, že budu hodný…" Opravdu se se mnou začíná dít něco vážného…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama