Úplňkové přání- 27

15. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

27
Hradby

Začal jsem se k Rikimu chovat čím dál odtažitěji. Jak dny plynuly, sám sobě jsem namlouval, že se mýlím a že není možné, abych k němu cítil něco víc, než jen přátelství. Mé mysli se protivilo někoho milovat, ale mé tělo jí odporovalo. Připadal jsem si rozpolcený a ztracený, netušil jsem, co mám dělat. Tenhle pocit jsem ještě nikdy nezažil. Jako by mě srdce bylo na dvě části, jako by můj rozum soupeřil s pocity…
Sám sebe jsem přesvědčoval, že je to blbost. Přece jenom… stále jsem chodil do klubu a stále jsem si užíval se spoustou kluků, jejichž jména jsem vždy do následujícího dne zapomněl. A opravdu se mi to líbilo. Cítit teplo jejich těla, slyšet jejich steny a vzdechy… a brát si všechno, co mi můžou nabídnout…miloval jsem ten opojný pocit moci a vzrušení. Pocit, že jsem rebel a že dělám to, co se nesmí.
A Riki to celé snášel, nic neříkal na to, že s ním skoro vůbec nemluvím a už se mnou ani nechodil do klubu. Přestali jsme spolu téměř úplně komunikovat, maximálně jsme se pozdravili a prohodili spolu pár nezbytných slov. Ale i přesto, že já jsem byl ten, který se začal najednou chovat tak divně a odřízl ho od sebe, jsem nesnášel to, jak se mi vyhýbal pohledem a jak stroze a bez emocí odpovídal na mé občasné zdvořilé otázky.
Skousl i to, že jsem často celé noci pryč, vracím se až ráno a ihned usínám vyčerpáním. Ignoroval davy kluků, kterými jsem se obklopoval. Nijak mou přelétavost nekomentovat. Veškeré rozpustilé chvilky, které jsme spolu dřív zažívaly, byly pryč. Už jsem ho neprovokoval a už jsme neblbli jako malé děti v dekách. Všechno to skončilo. Vypadalo to spíš, jako bychom byli přinucení spolu žít pod jednou střechou, než že jsme přátelé a že já jsem ho pozval, aby se mnou žil.
Věděl jsem, že se chovám hrozně a že jeho chování je jen odrazem toho mého, ale nechtěl jsem na tom nic měnit. Vadilo mi, jak se vzájemně ignorujeme, ale bál jsem se najet zpět do starých kolejí. Hrozně se mi stýskalo po tom, jak jsme se řehtali jako úplní šílenci, lechtali se a cítili se neskutečně šťastní. Chtěl jsem čas vrátit zpátky a změnit to, co se po setkání s Joshem stalo. Kdo by řekl, že nás jen jediný polibek dokáže takhle oddělit? Jen jediný, krátký dotek rtů mezi námi vystavil ohromné hradby. Hradby, které by bylo hodně těžké, téměř nemožné zdolat…
Nevěděl jsem, co celé dny dělá a on zase nevěděl, co celé dny dělám já. Chovali jsme se, jako bychom přítomnost toho druhého ani pořádně nevnímali. Nestarali jsme se o sebe a ignorovali jsme se.
Dlouhé hodiny mlčení byly naší jedinou pravidelnou společnou činností.
Nejspíš to působilo, jako bych na něj byl naštvaný, nebo něco podobného, bylo to, jako bych ho trestal, ale pravda byla taková, že jsem trestal sám sebe. Trestal jsem své nečinné srdce za to, že na chvilku začalo tlouct a že na tu kratičkou osudnou chvíli ovládlo mou mysl. Vlastně jsem ani nevěděl, co k němu cítím, byl pro mě úplně jiný svět. Žil ve strachu a potřeboval ochraňovat, neustále se něčeho obával a o všechny se staral. Dokázal lehce odpouštět a nikomu se nechtěl mstít… Zato já měl sílu a moc, která se nedala ani vyčíslit. Měl jsem, co jsem si usmyslel a také jsem si to bez váhání bral. Jen jedinou věc jsem se bál vzít: jeho.
Možná, že kdyby na mě tenkrát po tom polibku začal řvát, všechno by bylo jinak. Možná bychom mezi sebou stále měli ten přátelsko-bratrský vztah a prožívali bychom bezstarostné chvíle. Ale ta odevzdanost, s jakou to vzal a slzy v jeho očích…tyhle věci mě poznamenaly tak moc, že jsem prostě nebyl schopný začít od začátku. I když on mi zcela očividně odpustil, já si neodpustil, ani jsem o odpuštění sama sobě neuvažoval. Trestal jsem se a dával jsem si to patřičně sežrat. Nenáviděl jsem se za svůj čin, ale zároveň jsem věděl, že v tom bylo něco dobrého…ne, ne dobrého, ale…pro mě důležitého.
Celé mi to docela připomínalo jednu část z Balady od Villona, kterou jsem kdysi četl:
Mám vše, co chci,-nic, na čem srdce lpí-,
Srdečně přijat, každým odmítán.
Byla to báseň plná protikladů a rozporů a její duch docela dobře popisoval mé momentální rozpoložení. I já jsem byl plný rozporuplných pocitů a úvah a nevěděl jsem, co mám pořádně dělat ani jak se mám zachovat.
Měl jsem toho už dost a chtěl jsem to utnout, chtěl jsem se mu za všechno omluvit a na kolenou ho žádat o odpuštění, ale nedokázal jsem riskovat a vystavit sám sebe další děsivé zkoušce pocitů. Navíc… i kdyby mi odpustil, i kdybychom se opět stali přáteli… já stejně musel brzy odejít. Dny plynuly a já si čím dál víc uvědomoval, jak se měsíc, který zde můžu strávit, krátí a čím dál víc jsem nad tím uvažoval.
Připadalo mi to jako moment i jako věčnost od chvíle, co jsem Rikiho zachránil. Tolik věcí se za tak krátkou dobu změnilo…a jedna zvlášť hrozná a tíživá věc se změnila nejvíc. Jak čas pádil dál, začal jsem si opravdu uvědomovat, co jsem zavinil a co se kvůli mně stalo. Uvědomil jsem si, jak odpornou věc jsem provedl. Nemohl jsem tomu zabránit, ač jsem to chtěl:
Odcizili jsme se…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. října 2016 v 12:54 | Reagovat

Etane máš pěkný zmatek v hlavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama