Úplňkové přání- 24

11. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

24
Rozdvojená osobnost

"Ano, tak se jmenuju, ale… kdo jsi ty?" zarazil se a zatvářil se nechápavě.
Pustil jsem Rikiho, který se urychleně postavil, skousl jsem zuby a i přes bolest, vystřelující mi do zad, jsem se taky zvedl a podíval se svému prvnímu klukovi do očí. Jaká náhoda… Napadlo mě, když jsem se zadíval do těch hlubokých očí plných citu, které jsem kdysi zradil… Nebyla tak docela pravda, že jsem nikdy nikoho nemiloval, k Joshovi jsem něco cítil, i když láska to tak úplně nebyla, ale zase mi nebyl ukradený tak, jako všichni, co po něm následovali. Když jsem s ním začal chodit, byl jsem ještě nezkušený a nevěděl jsem, že když vám někdo stále dokola opakuje, že vás miluje, může to ovlivnit váš vnější i vnitřní chlad a musíte být už dost odolní, abyste dané osobě nepodlehli.
Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Říká ti něco jméno Inez?" zeptal jsem se klidným hlasem.
Škubl sebou a do očí se mu vkradla bolest, kterou se jen marně snažil zakrýt. "Jo…" zamumlal náhle rozechvělým hlasem. "Proč…?"
To jsem mu opravdu tak ublížil…? Chudáček… Bylo mi ho upřímně líto. "Je to moje kamarádka, znám tě díky ní," plácl jsem první důvěryhodnou věc, která mi přišla na mysl.
"Jen kamarád?" zeptal se opatrně, bylo vidět, že ví, že by se na takové věci neměl ptát, ale zároveň byl nadmíru zvědavý.
"Neboj, jenom kamarád," usmál jsem se.
Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. "A jak se jmenujete?" oslovil tentokrát jak mě, tak i mlčícího Rikiho.
"Já jsem Itan a tohle je můj známy Riki," představil jsem nás a mile jsem se usmál. "Pořád na ni myslíš, že?" neodpustil jsem si otázku, tak trochu jsem potřeboval slyšet odpověď, už jen kvůli svému egu… jak sebestředné jednání…
Povzdechl si a stočil pohled do šera, které nás obklopovalo. "Jo," přiznal smutně, "nechápu, co jsem udělal špatně, prostě se najednou sebrala a byla fuč…" postěžoval si.
Chápavě jsem pokýval hlavou. "Znám jí líp, než leckdo a můžu tě uklidnit, že jsi neudělal nic špatně. Ona je prostě taková, jaká je, to nezměníš…" snažil jsem se ho uklidnit.
"Já… vlastně jsem jí ani moc neznal, já… promiň, že tě tímhle zatěžuju, ale…"
Bože, ty jsi tak sladký… "Neboj se, nevadí mi to, klidně mluv…" přistoupil jsem k němu a i když jsem věděl, že on není z žádného gay klubu a pravděpodobně nemá sklony k bisexualitě, jsem ho pevně objal a přitáhl si ho blízko k tělu. Byla to spíš taková zkouška. Chtěl jsem znovu ucítit teplo jeho těla a příjemnou vůni skořice a mýdla, která ho obklopovala. Měl jsem potřebu zjistit, jestli je to pořád stejné, jako dřív, jestli se něco nezměnilo.
Místo aby mě odstrčil, což jsem očekával, mě pevně objal a bez varování začal brečet. Bylo poznat, že je naprosto zoufalý, úplně se složil. "Já…. Pořád jí tak hrozně miluju," vzlykání, "mám pocit, že bez ní nedokážu žít… chci jí zpátky…" vzlykání, "vždycky jsem jí před spaním šeptal, co všechno pro mě znamená… a ona se jen usmívala, svírala mě v objetí a sledovala mě vědoucným pohledem, který mám stále před očima…" vzlykání, "je nádherná, obětavá, tajemná, nebezpečná… a já jí miluju víc, než vlastní život…"
Bylo mi v tu chvíli docela líto i Rikiho, který to celé mlčky a bez pohnutí sledoval a jediné, co se na něm měnilo, byl jeho pomalu tuhnoucí a pak čím dál víc zmatenější a nervóznější výraz, říkající: 'Nic nechápu a myslím, že jsem se asi zbláznil'.
"Ale no tak, jen klid," jal jsem se Joshe utěšovat, "vždycky byla taková a myslím, že se jen tak nezmění. Vždy měla a má tendence se nevázat a vyzkoušet každého obstojného kluka, ve svém okolí. Má to prostě v krvi a ty na tom, že tě opustila, neneseš žádnou vinu. Víš, vyprávěla mi, že bylo těžké tě opustit a že s tebou toho zažila víc, než s kterýmkoliv jiným, který přišel do jejího života. Chvíli se dokonce domnívala, že tě skutečně miluje…" nasadil jsem ten správný tón hlasu i druh dotyku, věděl jsem, jak ho nejspolehlivěji uklidnit a hodlal jsem toho využít.
"Ty… nejsi náhodou její příbuzný?" zvedl ke mně uslzený pohled.
Jsi opravdu dojemně roztomilý… "Ne, proč?"
"Tvoje oči… jsou těm jejím neskutečně podobně, stejně hluboké a nebezpečné… taková temná propast zející v prázdnotě…" zadíval se mi zkoumavě do tváře, ale mé objetí jen tak neopustil, "a tvůj dotyk… nevím proč, ale i ten je podobný tomu jejímu… jako byste byli jedna a tatáž osoba v jiném těle…"
Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě… "Ne, opravdu jsme jen známí," ujistil jsem ho.
"Aha… nejspíš jsem jen zblblý…" zabořil tvář do mé bundy a jeho tělo propadlo třesu způsobenému vzlyky.
"Ale no tak, jen ne uklidni, ano?" zašeptal jsem a konejšivě ho pohladil po zádech. "Všechno bude zase v pořádku, věř mi, dobře? Jsem tu pro tebe, jen klid…" utěšoval jsem ho.
"Ty… jsi zvláštní," řekl, potlačil pláč a já byl znovu vystaven jeho zkoumavému pohledu, který jako by se o mě snažil zjistit všechno.
"Itane…?" ozval se opatrně zmatený Riki.
Otočil jsem hlavu a setkal se s jeho tázavým pohledem, požadujícím vysvětlení.
'Později,' naznačil jsem ústy tak, aby to Josh nepostřehl a znovu jsem zaměřil pozornost na tělo ve svém náručí. "Jak to myslíš?" otázal jsem se.
"Jak můžeš tvrdit, že jsi tu pro mě, když mě neznáš…?" pustil mě a o krok couvl, vypadalo to, že v něm vzklíčilo jakési podezření.
"On takový prostě je," předběhl mě s odpovědí, k mému údivu, Riki. "Ty ho neznáš tak, jako já, ale on se snaží pomáhat okolí, i když si to možná nechce tak úplně připustit a je schopný sám sebe ohrozit, jen aby pomohl někomu, kdo je v nesnázích. Má takové záchranářsko-sebevražedné sklony," smutně se usmál a pohlédl Joshovi do očí. "Takže, prosím tě, neprováděj žádné ztřeštěnosti, ať se tobě, ani jemu, nic nestane, dobře?"
Josh si odhrnul z obličeje pramen tmavých kadeří, oplatil Rikimu pohled a kývl. "Dobře," souhlasil. Způsob, kterým na mého 'starého známého' hleděl, byl… divný. Nevypadalo to, jako by mluvil s člověkem, kterého právě potkal a se kterým není propojený žádným citovým vztahem, vypadalo to spíš jako… Nech toho, Itane! Ta tvá fantazie začíná být vážně šílená!
Ale co když je to pravda?! Odporovala má druhá část.
Tak je to pravda, no a?!
Tebe to snad neznepokojuje…?
Mělo by…?
To tedy mělo, ty idiote!
A to jako proč…?
No hádej, ty paličatý mezku… Nasadil druhý Itan ironicko-sarkastický tón.
Nevím, o čem to mluvíš, magore.
Jediný magor jsi tu ty. Tak už si to připusť…
A co bych si měl jako připustit, blbe?
Nedělej, že nevíš, o čem je řeč.
Nic nedělám, já vážně nevím, co to z tebe zase padá… cos to pil?
To samé, co ty.
Asi jsi míň odolný než já, co?
Nedělej ze mě debila!
Toho ze sebe děláš jedině ty.
Takže ho ze sebe děláš i ty.
Cože?
Já jsem ty, ty idiotskej zabedněnče bez mozku!
Hele, takhle se mnou mluvit nebudeš!
Vážně? Zeptal se sebevědomě. A co s tím uděláš?
Grr
To se dusíš?
Jsem naštvanej, zmiz!
Dobře, ale to musíš spáchat sebevraždu.
Ne, díky. Odmítl jsem.
Fajn, tak tu tedy zůstanu!
Tak alespoň drž hubu!
Klidně, ale večer si ještě promluvíme!
Pokud budu mít čas…
Budeš, to ti garantuju!
Rychle jsem se přenesl zpět do správného časoprostoru a nechal jsem ten protivný hlas v mé hlavě být. Bylo načase řešit důležitější věci, než mou rozdvojenou osobnost.
Bylo načase znovu ulovit starou kořist.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:36 | Reagovat

Etane ty jsi hrozný potřeboval bys dostát za vyučenou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama