Úplňkové přání- 23

10. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

23
Hříchy nevinnosti

"Ehm… já… tohle… vážně…?"
V duchu jsem se musel z plna hrdla smát, když jsem sledoval rozhozený, nejistý výraz toho blonďáčka, kterého jsem si vyhlédl jako svou příští 'oběť'. Právě jsem ho bez okolků pozval na drink s jistotou, která mu očividně vyrazila dech.
"Jistě… tedy, pokud ti to nevyhovuje, nevadí…" dělal jsem, jako že chci jít pryč.
"Počkej!" zastavil mě rychle. "Tak jsem to nemyslel, já jen… já… prostě jsem něco takového nečekal, to je všechno. Nemyslel jsem to takhle…" snažil se překotně vysvětlit, byl vážně rozkošný.
Zastavil jsem se, obrátil jsem k němu čelem, naklonil jsem hlavu lehce na stranu a po pár vteřinách, které mučivě stupňovaly napětí v jeho tváři, jsem se kouzelně usmál. "Takže mé pozvání přijímáš?" zabroukal jsem.
"Jistě!" přikývl horlivě, bylo vidět, že se mu ulevilo.
Zadíval jsem se mu do nevinných, milých, hnědých očí, které se neskutečně podobaly očím mého prvního kluka.
"Hele," nadhodil jsem, když jsme zamířili k baru, "nemáš něco společného s jistým Joshem Clintnem?" jen stěží jsem ze své paměti to jméno vydoloval.


Překvapeně sebou škubl. "Jo, to mám… ty ho znáš?"
Bingo! Posadil jsem se na jednu z vysokých židlí u baru a on se usadil vedle mě. "Kdysi jsem ho znával… jak se má?" zapředl jsem první nitku rozhovoru. "A jak jsi s ním vůbec spjatý?"
"Je to můj bratr," oznámil mi a nervózně si pohrával s lemem svého černého trička s nápisem 'Black angels'. "No, moc dobře se nemá, od té doby, co ho nechala jedna holka, je pořád jako v transu. Už chodil i s nějakou jinou, ale nějak to nefunguje…ale tím tě nebudu zatěžovat…"
"To je v pořádku, zajímá mě to," zářivě jsem se usmál, "a vůbec… jak se jmenuješ? To jsem ale nezdvořák, že jsem se nezeptal dřív, co?"
"Jsem Mik… a jak se jmenuješ ty?" sklopil pohled k zemi.
"Jsem Itan Atkins a ty se nemusíš stydět," uštědřil jsem mu opatrnou herdu do ramene.
Těžce polkl.
"No tak, vážně, nestyď se…" pobídl jsem ho.
"Co si dáte?" přerušil náš rozhovor hluboký hlas černovlasého číšníka.
"Co piješ?" obrátil jsem se na Mika.
"Eh… cokoliv…" nervozita ho ani omylem neopustila, právě naopak, byl čím dál nervóznější.
"Musíš si o něco říct," informoval jsem ho.
"Eh… tak… vodku," dostal ze sebe s námahou.
"Dvakrát," dodal jsem a pak opět věnoval plnou pozornost tomu slaďouškovi. "Pokud se ihned neuklidníš, budu nucený tě uklidnit svými způsoby…" varoval jsem ho.
"Cože…?" nechápal.
"Podívej se na mě," vyzval jsem ho, on však jen odmítavě zavrtěl hlavou a upřeným pohledem hypnotizoval podlahu.
"Nedáváš mi na výběr, abys věděl…" bez varování jsem se natáhl kupředu, chytl jsem ho kolem pasu a než se stačil vzpamatovat, tak už mi seděl na klíně a jeho ústa byla plně zaměstnána mými rty. Konečně se mi podíval do očí… a to pěkně zblízka. Byl jsem si jistý, že ty mé jsou plné ďábelského ohně, zato ty jeho byly šokované, ale zároveň jistým způsobem očarované. Ani se nehnul, očividně byl opravdu pořádně zmatený a překvapený, protože notnou chvíli vůbec nereagoval a nechal mě, ať mu dle libosti rabuji ústa, pak se najednou prohnul jako luk a jeho roztřesené ruce se natáhly mým směrem a zastavily se na mých ramenou. Očividně nevěděl, jestli mě má odstrčit, nebo obejmout, byl dost nejistý, což mi nemohlo uniknout. Ještě chvíli jsem si vychutnával poddajnost a hebkost jeho rtů, načež jsem ukončil svou 'uklidňovací metodu', ale dál jsem si ho držel na klíně. Byl drobný, lehký a teploučký, bylo příjemné ho objímat.
"Co to… proč…?!" těžce polkl a bez pohnutí mi spočíval v náručí.
"Potřeboval jsem tě nějak uvolnit, varoval jsem tě, že mám své způsoby, jak někoho uklidnit…" zavrněl jsem a lišácky se usmál. "Promiň mi to, ale jsi roztomilý a já neodolal…"
Zčervenal, ale pohledem neuhnul. "Co přesně si od tohohle slibuješ?" hlas se mu chvěl.
"Mám být upřímný?" chtěl jsem vědět.
"Ano," přitakal.
"Minimálně polibek, maximálně sex," odpověděl jsem bez obalu, nehodlal jsem lhát.
Klidně přikývl, nevypadal, že by byl nějak extra rozhozený. "Jsi upřímný, toho si cením. Takže… proč to zbytečně protahovat, že?"
Překvapeně jsem zamrkal.
"Bydlím kousek odtud, pokud chceš, můžeme jít ihned ke mně a já ti dám vše, co budeš chtít…" nevypadalo to, že žertuje.
"Myslíš to vážně?"
"To tedy myslím," ujistil mě odhodlaně.
Zdá se, že z neviňátka se nám vyklubal pěkný hříšník…
"Miku," ozval se mi najednou za zády ostrý hlas, z kterého doslova čišelo nepřátelství, "ihned ho pusť, nebo tě zabiju!"
Překvapeně jsem se ohlédl. "Riki?" zmateně jsem pohlédl do tváře mého plachého společníka, který teď stál za vedle nás a upíral na můj nový objev nasupený pohled, který rozhodně nevěstil nic dobrého. Byl celý napjatý, pěsti měl zaťaté a tvář zkřivenou vztekem. Co se to tu ksakru zase děje?
"Ah… ahoj Riki," podle se usmál Mik a všechny nevinnost ho během vteřiny opustila. "Zrovna probíráme něco důležitého, neměl bys rušit," řekl hlasem, který nezněl zrovna dvakrát mile, nebo přívětivě.
"Itane, ihned toho prašivce pusť!" nakázal mi nekompromisně můj děsivě vypadající chráněnec.
"Ale kdepak, Itane, neposlouchej to děcko, nemá vůbec právo se mezi nás plést. Chceš se mnou spát, ne? Tak proč se rozptylovat podobnými hloupostmi…" oponoval mu Mik.
Byl jsem v docela prekérní situaci, na jedné straně byl nástroj ukojení mého chtíče, který se mi sám nabízel a na druhé můj průvodce a přítel. Jak se rozhodnout…?
"Itane, prosím, udělám cokoliv, hlavně pojď pryč. Všechno ti vysvětlím, ale pojď…" Rikiho hlas zněl opravdu prosebně.
"Neposlouchej to děcko-"
"Není žádné děcko!" bez varování jsem Mika odstrčil ze svého klína a prudce jsem se postavil. "A ty mi nestojíš za to, ztratit jeho přátelství," ucedil jsem, popadl jsem ohromeného Rikiho za ruku a i přes výkřiky číšníka, že jsem ještě nezaplatil, jsem s ním vyběhl ven. Nevěděl jsem proč, ale měl jsem tendenci utíkat, přišlo to najednou, jako blesk z čistého nebe a vzalo mi to veškerý vítr z plachet. Riki překvapivě také sevřel mou ruku a bez protestů mě následoval, byl pomalejší než já, ale já se mu přizpůsobil. Zrovna když jsme zahýbali za první roh, ze tmy přímo přede mnou se vynořila vysoká postava, bylo mi jasné, že to nestačíme ubrzdit, a tak jsem alespoň k té osobě otočil zády a pevně jsem Rikiho sevřel v náručí, aby se mu nic nestalo. Všichni tři jsme skončili na jedné hromadě.
Cítil jsem, jak se mi poraněnými zády rozlévá silná, pomalu se násobící bolest.
"Oh, bože! Jste v pořádku?!" dolehl k mým uším šokovaný hlas toho, s kterým jsme se srazili a který se začal rychle hrabat ze země.
Počkat! Tenhle hlas znám! Otevřel jsem pevně zavřené oči a podíval se do tváře, sklánějící se nad námi. Nemohl jsem pomalu uvěřit svému zraku. "Joshy…?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama