Listopad 2014

Úplňkové přání- 32

28. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

32
Zkouška

"Chodil se mnou do třídy," vyprávěl. "Jmenoval se Zack a byl o rok starší, měl totiž o rok odklad. Nastoupil k nám na školu po tom, co ho na minulé šikanovali a to ho dost poznamenalo. Byl poměrně vysoký, ale stejně na mě vždycky působil, jako by potřeboval ochranu. Měl vážné problémy v rodině, jeho otec byl alkoholik a za ublížení na zdraví svému spolupracovníkovi seděl na dva roky ve vězení. Jeho matka byla na mateřské s jeho malou sestrou a moc to nezvládala, takže musel doma dost pomáhat a často se stávalo, že neměl ani svačinu, kterou oželel, aby jeho matka a další tři sourozenci, měli dost. Bylo mi ho líto a, i když s ním nikdo jiný z kluků nemluvit, začal jsem se s ním bavit. Mezi jeho přátele patřily do té doby jen holky, které měly pro jeho situaci větší pochopení, než frajerští kluci. Když jsem se s ním začal bavit, bylo vidět, že je moc rád, že se o něj zajímá i někdo z kluků. Ze začátku mi nechtěl o svém rodinném rozpoložení nic moc říct a vyhýbal se tomu tématu, jak jen to šlo, ale později, když mi začal víc věřit, mi začal celou pravdu odkrývat," na chvíli se odmlčel.
"Často jsem ho zval k nám, protože jsem věděl, že naše průměrná rodina je pro něj něco jako luxus. Nejdřív mu to bylo blbé a odmítal, ale když jsem ho přesvědčoval, svolil. Většinu času jsme strávili sledováním filmů a cpaním se nezdravým jídlem, bylo to super.
Po čase jsem si ale začal uvědomovat, že se v jeho přítomnosti cítím…jinak. Nebyla to tak úplně láska, to ne, spíš… touha. Nejdřív jsem byl udivený, ale pak jsem to přijal a jednou, když jsme sledovali nějaký romantický film, jsem mu to řekl. Byl rozhozený a dost zděšený, vypadal, že je dokonce znechucený. Vykoktal, že musí domů a co nejrychleji zmizel. Od té doby se se mnou prostě nebavil a trvá to dodnes.
Řekl bych, že to byla chyba, ale ani toho nijak nelituju, přece jenom, lepší to zkusit a pohořet, než projet příležitost a pak litovat, že?" stočil ke mně pohled.
"Já ti nevím, v tomhle se moc nevyznám," zatvářil jsem se omluvně.
"Nevadí," mávl rukou. "Každopádně je pro mě zvláštní, setkat se s někým, kdo je na tom podobně jako já. Nechci být drzý, ale stejně se musím zeptat: ty jsi gay nebo bisexuál?"
"Gay," řekl jsem mu klidně, "ale nestydím se za to. Víš, v moderním světě už není tak těžké být homosexuálem, když víš, jak v tom chodit, seženeš si přítele raz dva, já jich už měl pořádnou řádku," spiklenecky jsem na něj mrkl.
"Eh…takže jsi docela přelétavý, co?"
"Tak nějak," přikývl jsem, "je mi to příjemnější, než se nastálo usadit."
"Ach tak…" odmlčel se a opět se na notnou chvíli zadíval na měsíc, "hele, můžu něco zkusit?" zeptal se pak značně nervózně.
"A co?"
"Jen…" opatrně se ke mně naklonil, "od doby, co se stalo to se Zackem mi vrtá hlavou, jestli jsem normální a teď, po té příhodě s mojí holkou…"
"Rozumím, nejsi si jistý svou orientací, že?" pochopil jsem.
"Asi tak…" vypadal opravdu nervózně. "Takže… já…no…" zakoktal se.
"Chceš zjistit, jak to s tebou je, že? Chceš mě políbit, pokud se nemýlím," docvaklo mi to.
"Jo…" bylo vidět, jak se mu ulevilo, že to nemusel říct sám.
"Tak do toho," vyzval jsem ho pobaveně.
"A… nevadí ti to?"
"Kdepak," zasmál jsem se, "budu naopak rád."
"Eh, tak dobře…" opatrně se začal natahovat blíž.
"Neboj se," všiml jsem si jeho rozčarování a strachu a natáhl jsem se k němu, "trochu ti s tím pomůžu, hm?" přitáhl jsem si ho blíž a přitiskl jsem své rty k těm jeho. Nevkládal jsem do toho polibku žádnou dravou vášeň, jak bylo obvyklé, políbil jsem ho něžně a opatrně, a pak jsem se od něj odtáhl. "Tak co?" zajímalo mě.
Několikrát zamrkal, jako by se snažil probrat.
"Copak je? Stalo se něco?" jeho dlouhodobé strnutí mi nepřišlo přirozené. "Miku…?" natáhl jsem se k němu a stiskl jsem mu rameno.
Střelil ke mně pohledem. "Promiň," zatřásl hlavou, "jen jsem se zamyslel."
"A jak zní tvůj verdikt?"
Znovu se zadíval na měsíc a opřel se o plot. "Myslím, že už vím, proč mi to s tou holkou nevyšlo…"

Úplňkové přání- 31

27. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

31
Láska je souhrn pocitů

S vítězoslavným úsměvem jsem se odrazil, chytil jsem míč a pro efektivitu jsem doskočil do přikrčené pozice, která působila lépe, než kdybych dopadl do stoje. Snažil jsem se krotit, ale i tak jsem se neubránil občasné taneční kreaci nebo výskoku vyššímu, než bylo potřeba. Moje tělo bylo opravdu silné, plné energie a potřebovalo vybít. Dlouho nemělo žádný pořádný fyzický pohyb a teď se potřebovalo pořádně unavit, což bylo vzhledem k jeho výdrži opravdu těžké.
Hladce jsem nahrál Dainovi, ten přihrál Mikovi a ten už to hodil zpátky mě, jelikož já mezitím přeletěl hřiště, a když jsem získal míč, s výskokem a šíleným úsměvem jsem ho hodil do koše.
Hrál jsem střídavě v obou družstvech, která se postupně obměňovala. Nehráli jsme na body, ale jen tak, což mi bylo mnohem milejší, než soutěžní hra. Sice jsem byl od přírody soutěživý typ, ale tahle hra nebyla na vítězství, takže trvala mnohem déle a já měl možnost vydat ze sebe víc energie.
Bylo úžasné proplétat se mezi těly spoluhráčů i nepřátel a při občasné, většinou nedopatřením, ale někdy i úmyslně způsobené, srážce, skončit na jedné hromadě. Brzo jsem si tuhle hru zamiloval.
Slunce stálo vysoko na obloze a příjemně hřálo, ale nepálilo a vlahý vzduch po nočním dešti chladil naše rozpálená hrdla.
Začal jsem se nekontrolovatelné smát, nemohl jsem to ovládnout, měl jsem možnost přestat skoro úplně přemýšlet a povolit sám sobě veškeré okovy. Plný euforického štěstí jsem se řítil vpřed, mé tělo se napínalo a zase uvolňovaly a svaly na něm pracovaly. Mozek šel stranou a přemýšlení nahradily pudy. Bylo to dost podobné stavu, který mě častokrát ovládal v klubu.
Připadal jsem si volný, volný a nespoutaný jako bouře, jako hurikán, ke kterému mě Riki přirovnal.
Bylo to nádherné…

"Takže, o co tedy přesně šlo?" zeptal jsem se Mika, když jsme dohráli. Byl už večer a na okolí se začala snášet tma. Ostatní kromě Rikiho už odešli, a když jsem mu řekl, že si potřebuju s Mikem ještě o samotě promluvit, s podezřívavým pohledem se taky vytratil.
Povzdechl si a opřel se o plot hřiště, v jehož rohu jsme seděli. "Já pořádně nevím, co jí popadlo," řekl. "Stále mi opakovala, že mě miluje a já si myslel, že mluví pravdu. Víš, nikdy se mi moc nelíbila a ani mě nepřitahovala, nebral jsem jí dokonce ani jako kamarádku, ale když za mnou jednou přišla s tím, že mě miluje, rozhodl jsem se s ní chodit. Nikdy jsem neměl zrovna vysoké sebevědomí," zadíval se na oblohu, na které se začaly matně objevovat hvězdy a měsíc. "Není ošklivá, to ne, právě naopak, je moc hezká a já vím, že mi jí spousta kluků záviděla, ale tak nějak…prostě jsem k ní nic necítil. Doufal jsem, že se to časem spraví, a že když s ní budu chodit, tak si k ní vybuduju nějaký citový vztah, ale spletl jsem se. Jenže já jsem nikdy neměl odvahu říkat 'ne', a tak jsem se s ní nerozešel. V den jejích narozenin mi před oslavou řekla, že se se mnou rozchází, že to nefunguje, myslím, že poznala, že jí nemiluju. Sám jsem jí nikdy jako první nepolíbil ani nic podobného a ona si toho určitě všímala. Hm…myslím, že to takhle bude stejně lepší…" pousmál se a zaujatě sledoval měsíc, který rychle stoupal na oblohu.
Seděl jsem vedle něj tak, že jsem ho měl na dosah ruky a sledoval jsem černající oblohu. "Řekl bych, že to bylo pro obě strany dobré rozhodnutí," řekl jsem po chvíli.
"Myslíš…?"
"Já to vím," ujistil jsem ho s úsměvem.
"Můžu se tě na něco zeptat?" otázal se po dalších pár minutách ticha.
"Jen se ptej," vyzval jsem ho.
"Jaké to vlastně je milovat?" stočil ke mně pohled.
Ušklíbl jsem se a dál hleděl na oblohu. "Víš, nejsem si jistý tím, jestli ti dám pravdivou odpověď, protože si nejsem jistý, jestli jsem někdy zažil něco, co by se dalo alespoň trochu nazvat láskou."
Zatvářil se udiveně.
"Ale kdybych ti měl odpovědět, řekl bych, že je to souhrn pocitů, které v blízkosti milované osoby prožíváš. Myslím, že je to štěstí, když jsi s tou osobou. Když jí uvidíš, nitrem se ti rozproudí neskutečná radost. Když se na tebe usměje, jsi v sedmém nebi, a když na tebe promluví, prožíváš něco překrásného. Milovat a být milován je výsadní právo, které se nesmí podceňovat. Láska je víc, než si člověk dokáže představit, 'láska' se sice v moderní době říká i obyčejnému, platonickému vzplanutí citů, ale skutečná láska, vzácná jako růže na poušti, je něco neskonale krásného. Je to naprostá oddanost, při které jsi ochotný pro danou osobu obětovat téměř cokoliv. Jsi ochotný jít kvůli ní na kraj světa a položit za ní klidně i vlastní život. Snažíš se jí za každou cenu rozveselit, a když se trápí, cítíš pronikavou bolest. Láska je pocit, že ti na někom záleží víc, než na vlastním 'já'," ze začátku svého proslovu jsem si nebyl jistý, co říct, ale pak jsem se prostě rozpovídal a věděl jsem přesně, co říct.
"Opravdu jsi nikdy nebyl zamilovaný…?" hlesl.
"Ne, proč?"
"Protože o lásce mluvíš, jako bys jí už zažil," informoval mě.
"Ne, myslím, že ne… i když…" zachmuřil jsem se.
"I když…?" zpozorněl.
Povzdechl jsem si. "Já si nejsem jistý, ale nedávno se mi stalo, že jsem z náhlého popudu políbil osobu, která mě odmítá. Vůbec jsem nad tím neuvažoval, prostě jsem to jen udělal a pak jsem toho litoval…" zamyslel jsem se. Ne, to je blbost! Já přece Rikiho nemiluju! Bylo to jen tím, že jsem předtím byl v klubu, to je celé! Obhajoval jsem sám sebe.
"Co k té osobě cítíš?" vyptával se.
"Já nevím…mám jí rád, to ano, ale…vůbec se v sobě nevyznám, chci jí ochraňovat, to ano, chci, aby byla šťastná, ale… prostě nevím, co si mám myslet…"
"Je mladší, nebo starší?" vyzvídal.
"Mladší."
"A je hezká?"
"Je roztomilá," pousmál jsem se.
"Hm… je to asi hodně hezká dívka, když se ti líbí, co?"
Zachechtal jsem se.
"Co je?" zeptal se ublíženě.
"Hele, neodsuzuj mě za to nějak, ale problém je v tom, že to není dívka," řekl jsem.
Zamračil se. "Nechceš mi říct, že je to ještě malá holka, že ne?!" zděsil se.
"Víš, že jsi vážně natvrdlý?" posmutněle jsem se ušklíbl. "Žádná holka to není, nejsem úchyl, ale… je to kluk," sdělil jsem mu naoko klidně.
Ztuhl. "Aha…" dostal ze sebe pak, "ale on je hetero, co?" odhadl.
"Jo, je," přisvědčil jsem a pátravě se na něj zadíval, jak bude reagovat.
"Tak to tě upřímně lituju," poplácal mě po rameni, nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo. "Taky jsem něco podobného zažil."
"Opravdu?" byl jsem dost udivený.
"Jo, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli jsem ho miloval, bylo mi tenkrát teprve třináct," pokrčil rameny.
"A kolik ti je vlastně teď?"
"Čtrnáct."
"To není zas až takový rozdíl."
"To ne," přisvědčil, "je to rok a půl zpátky…"
"Budeš mi o tom vyprávět?" zeptal jsem se.
"Proč?"
"Jen tak," nevině jsem se usmál.
Oplatil mi úsměv. "Dobře," svolil.
A zatímco měsíc vycházel na oblohu, já seděl a naslouchal jeho melodickému hlasu, který mi odkrýval jeho příběh…

Katekyo! - 5

26. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Katekyo!

Úplňkové přání- 30

25. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

30
Dvojsmyslná hra

"To mám být jen vtip, ne?!" zhrozil se Josh, když mě Riki přivedl na hřiště, vzdálené asi dva kilometry od našeho bytu.
"Ne," odvětil jsem klidně a přistoupil jsem k němu o dva kroky blíž, necouvl, jen na mě šokovaně zíral.
Partička kluků, kteří nevěděli, o co jde, na nás koukala dost vyjeveně.
Bez zaváhání jsem udělal gesto, které celému okolí zjevně dost vzalo dech. Klekl jsem si před Joshem na kolena a sklonil jsem hlavu k zemi. "Omlouvám se za to, co jsem provedl," řekl jsem hlasitým, vyrovnaným hlasem, "slibuji, že se to už nebude opakovat," s tím jsem se opět postavil a upřel jsem pátravý pohled hluboko do jeho zmateným, citlivých očí.
Několik vteřin bylo kolem naprosté, ničím nerušené ticho. "Opravdu slibuješ?" otázal se pak opatrně a značně zaraženě.
"Ano, skutečně slibuji," přitakal jsem a napřáhl před sebe ruku na stvrzení téhle 'smlouvy'. "Tehdy jsem byl pod mocí noci a moc jsem nad svými činy neuvažoval," snažil jsem se tak trochu obhájit.
"Aha… chápu…" stiskl mi ruku a já se usmál.
"Takže si s vámi můžu zahrát?" obrátil jsem se i ke zbytku skupinky.
"A… kdo jsi?" zeptal se zaraženě vysoký, hnědovlasý kluk a bystrýma, šedýma očima.
Nasadil jsem pokerový úsměv a obrátil jsem se k celé neznámé, pětičlenné skupince. "Zdravím, jmenuju se Itan Atkins, jsem Rikiho známý a přišel jsem dohlédnout na to, jestli mu tu neděláte nic nekalého," změřil jsem si je laserovým pohledem.
"To… jako vážně?" o krok ode mě couvl malý, hnědooký blonďáček.
"Neboj se," vmísil se do toho Riki, "on jenom vypadá děsivě, ale když ho lépe poznáš, zjistíš, že je fajn."
"Opravdu…?" zatvářil jsem se sám udiveně. "To je hezká lichotka, 'bráško'!" popadl jsem ho a než se stačil vzpamatovat, už jsem ho jednou rukou pevně svíral a druhou jsem ho lechtal tak, že se nezmohl na slovo a začal se rovnou šíleně smát.
Po chvíli jsem ho nechal, aby se mi vysmekl a on zavrávoral, jako by byl opilý. "Jen… mu občas trochu hrábne," poznamenal směrem ke klukům, "ale na to si snad časem zvyknete…" opřel se o mě.
"Tak… a teď se mi představte vy," usmál jsem se na neznámé a nechal jsem Rikiho, ať se o mě opírá.
"Já jsem Dain," představil se ten vysoký kluk, který se mě předtím zeptal, kdo jsem.
"A já Tim," řekl ten drobný, roztomilý blonďáček.
"Moje jméno je Hory," nenechal se zahanbit sebevědomě působící černovlasý muž, který mohl být tak o rok, možná o dva starší, než já. Jeho karamelové oči se na mě upíraly s podivným, podezřívavým výrazem.
Další dva členové skupinky byli Cory a Erik-bratři. Corymu nemohlo být víc, než patnáct, byl na svůj věk ale docela vysoký, měl světle hnědé vlasy a zelenomodré oči, Eric měl stejnou barvu vlasů jako on, ale jeho oči byly kakaové a on působil dost stydlivě.
"Tohle se mi zdá, ne?" ozvalo se mi za zády, zrovna když jsme skončili s představováním.
Prudce jsem se otočil a na chvilku jsem byl překvapen. Tohohle kluka od odněkud znám… no jistě! Vybavil jsem si ho, byl to blonďáček s modrošedýma, nevinnýma očima, který na začátku mého pobytu v novém těle ukradl batoh mé první 'oběti'-Ianovi a já ho srazil z kola. Někde v mobilu jsem měl ještě uložené jeho číslo. "Miku?" vybavil jsem si jeho jméno, shodné se jménem Joshova bratra.
Několikrát zamrkal a dál na mě zíral jako na zjevení.
"Vy se znáte?" zeptal se mě překvapeně Riki, který byl při mém otočení nucený se o mě přestat opírat.
"Jo," přikývli jsme oba naráz a já se usmál.
"Rád tě zase vidím," řekl jsem mu mile, "ty sem chodíš taky hrát?" snažil jsem se zapříst rozhovor.
"Tak nějak," přitakal ještě stále dost nevěřícně.
Tohle je opravdu zvláštní náhodička… "Aha… a co tvoje holka, měla z dárku radost?" vzpomněl jsem si na to, že tenkrát kradl, protože chtěl své holce koupit nějaký hezký dárek k narozeninám.
"Ani ne…" povzdechl si, "zrovna v ten den se se mou totiž rozešla, bylo to ještě před oslavou…" posmutněl.
"To je mi moc líto."
"Nemusí," vzchopil se, "měla pravda, ten vztah skutečně neměl budoucnost."
"Nechceš si o tom promluvit?" zeptal jsem se opatrně.
"Potom… ty budeš hrát s námi?" zajímalo ho.
"Už to tak bude."
"Super," usmál se a já mu úsměv oplatil.
Tohle vypadá na hru plnou dvojsmyslů…

Úplňkové přání - 29

24. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání



29
Hurikán a moře

"Co jsi vlastně dělal celou tu dobu, co jsme spolu nemluvili?" zapředl jsem rozhovor. Celé mi to připadalo jen jako sen. Dlouhou dobu jsme spolu nemluvili a teď… teď se všechno opět vrátilo do normálu. Ne, že by mi to vadilo, právě naopak, jen… mi to přišlo divné.
Ležel jsem na posteli a pevně objímal velkého plyšového medvěda, kterého jsem si musel na jeho rozkaz, v době, kdy jsme spolu ještě mluvili, koupit.
"Chodil jsem hrát basket," řekl. "Asi nemá smysl, abych se já ptal, co jsi dělal ty, že?" nevesele se ušklíbl.
"Raději se neptej," přikývl jsem a ďábelsky se zachechtal. "A s kým jsi chodil hrát?" zajímalo mě.
"Je to partička kluků, které jsem poznal nedávno. Nemá smysl, abych je tu všechny jmenoval, mezi ty, s kterými se nejvíc bavím, patří Tim, Dain a… eh… to necháme být…"
"Necháme být?" okamžitě jsem zpozorněl. "Kdo mezi tvé přátelíčky ještě patří...?" posadil jsem se a podezřívavě přivřel oči.
"No… řeknu ti to, ale slib mi, že nebudeš dělat nic…ehm…nepovoleného," bázlivě po mě jukl.
"Dobře," slíbil jsem bezmyšlenkovitě.
"Josh," špitl tak tiše, že jsem to málem přeslechl.
Prudce jsem se posadil a střelil k němu pohledem, bylo to, jako by mnou projel elektrický šok. "Cože?!" zíral jsem na něj jako na úplného magora.
"Eh… no… prostě… prostě ho hraje se mnou, no…" bylo vidět, že znervózněl.
Přimhouřil jsem oči. "Aha…" odvětil jsem jednoduše a stočil pohled stranou, můj mozek začal pracovat. "A jaký je?" zeptal jsem se naoko klidně.
"Jak to myslíš?" bylo viditelné, že mu nejde do hlavy, proč jsem tak klidný, nepoznal, že je to jen maska.
"Myslím charakterově… co mu říkáš?"
"No… je v pohodě. Dá se mu věřit, podrží člověka, když to potřebuje a je ke všem milý," lehce, nervózně se usmál. "Hele… a kdo to vůbec byla ta Inez?" napadlo ho.
"Moje kamarádka."
"Jo, to vím, ale kde je teď? Odkud ji znáš?" vyptával se.
"Nevím, kde je teď, vždycky byla hodně nestálá a já o ní toho nikdy moc nevěděl, i když jsem jí znal asi nejlíp ze všech," lehce jsem se usmál. "Potkali jsme se na škole, na kterou musela z donucení chodit, ale pak jí dali domácího učitele, protože ve škole to s ní nezvládali, sice je dost chytrá, ale taky hrozně divoká, je těžké si jí podrobit," ušklíbl jsem se.
"Takže je ti dost podobná…" špitl tichounce.
"Podobná…? Hm… objasni mi to blíž," vyzval jsem ho.
Stočil pohled stranou. "Taky je těžké si tě podrobit," řekl.
"Hele, co kdybys mi řekl svůj upřímný názor na mě?" navrhl jsem s nevinným výrazem.
"Eh…proč?"
"Jen tak, zajímá mě to," usmál jsem se.
"Hm…tak dobře," svolil. "Jsi hrozně divoký, řídíš se svými pudy a podléháš svým pocitům. Jednáš bez rozmyslu a máš tendenci jít i do těch nejztřeštěnějších věcí, když ti můžou přinést vzrušení a dobrodružství. Máš téměř sebevražedné sklony a vrháš se do všeho po hlavě, někdy mi dokonce připadá, jako bys ani nepoužíval mozek… Jsi sebevědomý a hodně si věříš, někdy možná až trochu moc… A jsi taky troufalý, dovolíš si věci, kterých by se jiní báli. Máš v sobě rozeného vůdce, předurčeného k velkým činům, ale nemáš dost disciplíny. Jednáš nárazově a necháváš se plně ovládnout svými pocity. Jsi zkrátka jako hurikán, objevíš se zničehonic, rychle se přeženeš a zanecháš po sobě jen spoušť," sesunul se dolů po posteli a zavřel oči, "máš obrovskou sílu a víš, jak jí používat. Tvoje tělo i mysl vydrží víc, než je běžné. Jsi něco jako symbol odvahy a odhodlání. Víš, že žiješ jen jednou a snažíš si proto život patřičně užít. Vyžíváš se v krátkodobých vztazích, protože se bojíš závazků. Bojíš se skutečné lásky a bolesti, kterou by ti přinesl případný rozchod. Jsi divoký, nespoutaný a děsivě krásný…" najednou sebou trhl a zarazil se, jako by ho překvapilo to, co řekl. "No, asi tak nějak…" dostal ze sebe po chvíli. "A řekneš mi i tu svůj názor na mě?" obrátil ke mně tázavý pohled a já si všiml, že je docela zmatený.
"Pro mě za mě," přikývl jsem, i když v hlavě mi pořád rezonovala poslední slova jeho líčení. Děsivě krásný… "Když jsem tě poprvé uviděl, připadalo mi, že potřebuješ něčí ochranu, ale teď jsem musel trochu poupravit svá měřítka. Prošel sis věcmi, které by spousta lidí neustála, a přesto pokračuješ stále dál. Dobře víš, co to znamená někoho ztratit a přesto jsi ochotný navazovat dál nové vztahy, za což tě obdivuji. Sice se většinou držíš stranou od problémů, ale když jde o něco vážného, umíš se ozvat," vybavil jsem si scénu s Mikem. "Připadá mi, že se někdy nevyznáš sám v sobě a sám sebe udivuješ. Máš dar, kterého si zřejmě sám nejsi vědomý, ale který ti napomáhá omotávat si lidi kolem sebe na prst. Tvoje roztomilost a zdánlivá potřeba se za někoho schovat k tomu tvé okolí vysloveně pobízí. Máš rád svůj klid, ale umíš se i odvázat," usmál jsem se. "Kdybych tě měl k něčemu přirovnat, myslíš, že by to bylo moře," pohlédl jsem mu do azurových očí, "když je klidné, jeho šumění člověka dostane do příjemného, vyrovnaného stavu, ale když se rozbouří, nedopadá to dobře…" dál jsem se mu díval do očí, které mi v ten moment připadaly hrozně hluboké, vědoucné a plné poznání. Zdálo se mi, jako bych viděl až do jeho nejistého nitra. Po dlouhou dobu neuhnul pohledem, jako by on zkoumal mě, pak se začal smát a stočil pohled stranou.
"Tohle bylo… divný," řekl.
"To teda jo…" taky jsem se zasmál, i když mi do smíchu vůbec nebylo. "Hele, nemohl bys mě příště vzít sebou na basket? Slibuju, že budu hodný…" Opravdu se se mnou začíná dít něco vážného…

Úplňkové přání- 28

16. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

28
Prkotina…? Opravdu…?

Mé vzrušení sílilo. Cítil jsem, jak se mi tělo mé dnešní kořisti chvěje v náručí a jak tím čím dál víc dráždí mé zvířecí pudy. Myslím, že se jmenoval Nick… potkal jsem ho dnes v noci v klubu a bez zaváhání jsem si ho začal nárokovat. Už jsem vůbec nevnímal něco jako váhání nebo strach, už jsem si zvykl na to, že si můžu brát, co se mi zachce a to jsem taky dělal. Stačilo jen pár slov, pár letmých doteků a úsměvů… a dostal jsem vše, co jsem chtěl. Jak jednoduché…
I když jsem stoupal do schodů směrem k našemu bytu, nepřestával jsem oddalovat své rty od rtů, které mi v ten moment připadaly tak opojné… Skýtaly mi v tu chvíli dokonalé útočiště, útočiště pro všechen můj zvířecí chtíč a touhu, která uvnitř mě vřela jako žhavá láva, chystající se vytrysknout.
Jednou rukou jsem zašátral za zády a druhou jsem stále ještě pevně svíral nástroj mého dnešního uspokojení. Vpadli jsme do bytu a Riki, sedící na posteli, k nám stočil pátravý pohled. Byl jsem zvyklý, že kdykoliv jsem si do bytu přitáhl nějakého kluka, vždy se sebral a beze slov odešel, za což jsem mu byl patřičně vděčný. Jako obvykle se zvedl s postele, na které doposud seděl… ale neodešel. Namísto toho udělal něco, co mě naprosto vykolejilo.
Přešel k nám a bez jediného slova, popadl Nika, odtrhl ho ode mě a zadíval se mu upřeně do očí. "Vypadni…" zavrčel skrz zaťaté zuby a nepřátelsky se mu zadíval do nevinných, hnědých očí. "Už toho mám plné zuby!" rozkřikl se najednou a zaťal ruce v pěst, sršela z něj beznaděj a bezradný vztek. Bez varování rozhozeného kluka vystrčil z dveří a zabouchl za ním, načež upřel pohled na mě.
Stál jsem tak jako opařený a čelil jeho rozzuřenému pohledu plnému bolesti a křivdy. "Už toho opravdu mám dost!" rozkřikl se, byl celý napjatý a jeho oči metaly blesky. "Už mám dost toho, jak mě neustále ignoruješ a děláš, jako bych vůbec neexistovat! Štve mě to, jak mě přehlížíš jako obyčejný hmyz! Co jsem ti udělal, že ses ke mně obrátil zády?! Provedl jsem snad něco?! Ublížil jsem ti něčím?! Proč se mnou odmítáš mluvit?! Proč mě odvrhuješ?! Proč…?" jeho hlas nabral zlomený podtón a vztek z něho postupně vyprchal. "Neustále si sem někoho vodíš... a je ti jedno, co na to říkám já… Co jsem ti provedl tak strašného, že mě za to do takové míry nenávidíš…?" hlas se mu začal třást. "Jde o to, jak jsem tě tehdy odstrčil, když jsi chtěl políbit Joshe…? Nebo je v tom ještě něco jiného…? Zavinil jsem snad něco, co ti zkomplikovalo život…?" po tvářích se mu začaly koulet slzy a on se svezl po dveřích, o které se doposud opíral, na zem. "Řekni mi: Proč…? Proč všechno to ignorování, proč všechny ty strohé odpovědi a bezbarvé otázky? Proč tolik chladu a odtažitosti? Co jsem provedl…?" zabořil si tvář do dlaní, schoulil se do pevného klubíčka a naprosto propadl pláči.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Stál jsem naproti němu a šokovaně jsem sledoval jeho beznaděj. To, že se takhle najednou složil, mě opravdu vyvedlo z míry. Nevěděl jsem, co mám dělat. Choulil se tu přede mnou na zemi, zlomený a bezradný… a přitom jsem já byl ten, co něco provedl a co by se měl trápit.
Zaťal jsem zuby. Je na čase to ukončit, tohle už dlouho nevydrží ani jeden z nás…
"Ty jsi nic neprovedl," klekl jsem si vedle něj a položil jsem mu ruku na rameno. "Jde tu o mě, ne o tebe. Víš, po tom, co jsi nechal Joshe utéct a já tě políbil… cítil jsem se nesvůj. Je pro mě normální líbat kluky, které neznám a ke kterým nemám žádnou citovou vazbu, jenže ty jsi přítel a to je pro mě nepřípustné…" ulevilo se mi, když ke mně zvedl uslzené oči a přestal brečet.
"Takže… jsi se se mnou nebavil kvůli takové prkotině?" zeptal se opatrně a otřel si z tváře slzu.
"No, nevím, jestli bych to nazval zrovna prkotinou," ušklíbl jsem se.
"Je to prkotina," stál za svým, "to… je opravdu celý problém?" stále to nějak nedokázal pobrat.
"Jo, je…" nervózně jsem si pročísl vlasy. "Ale nechápu, že zrovna ty považuješ polibek za prkotinu…" nevěřícně jsem zakroutil hlavou.
Zničehonic se natáhl mým směrem a věnoval mi krátký polibek, při kterém jsem ztuhl a napjal jsem se. "Je to prkotina," zopakoval.
"Co… tys mě právě políbil?!" připadalo mi, že asi vyletím z kůže. "Neříkal jsi takhle náhodou, že jsi čistě hetero?!" prudce jsem se narovnal a zíral jsem na něj jako úplný magor.
"To taky jsem!" stál si za svým. "Chtěl jsem ti jen dokázat, že to opravdu beru jako úplnou blbost…"
Víš, že mě tím docela provokuješ?! "Aha... jasně, promiň…" byl jsem stále tak trochu mimo, takový slet událostí jsem nedokázal jen tak pobrat.
"Takže… může to mezi námi zase být jako dřív?" zeptal se váhavě a svraštil obočí.
"No jasně!" potvrdil jsem mu a potlačil jsem hlásek hluboko v mé hlavě, který mi říkal, že tohle je opravdu pěkně blbý nápad. "Tak… a teď je načase si začít užívat! Pořádnou spoustu věcí jsme ještě nestihli!"

Úplňkové přání- 27

15. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

27
Hradby

Začal jsem se k Rikimu chovat čím dál odtažitěji. Jak dny plynuly, sám sobě jsem namlouval, že se mýlím a že není možné, abych k němu cítil něco víc, než jen přátelství. Mé mysli se protivilo někoho milovat, ale mé tělo jí odporovalo. Připadal jsem si rozpolcený a ztracený, netušil jsem, co mám dělat. Tenhle pocit jsem ještě nikdy nezažil. Jako by mě srdce bylo na dvě části, jako by můj rozum soupeřil s pocity…
Sám sebe jsem přesvědčoval, že je to blbost. Přece jenom… stále jsem chodil do klubu a stále jsem si užíval se spoustou kluků, jejichž jména jsem vždy do následujícího dne zapomněl. A opravdu se mi to líbilo. Cítit teplo jejich těla, slyšet jejich steny a vzdechy… a brát si všechno, co mi můžou nabídnout…miloval jsem ten opojný pocit moci a vzrušení. Pocit, že jsem rebel a že dělám to, co se nesmí.
A Riki to celé snášel, nic neříkal na to, že s ním skoro vůbec nemluvím a už se mnou ani nechodil do klubu. Přestali jsme spolu téměř úplně komunikovat, maximálně jsme se pozdravili a prohodili spolu pár nezbytných slov. Ale i přesto, že já jsem byl ten, který se začal najednou chovat tak divně a odřízl ho od sebe, jsem nesnášel to, jak se mi vyhýbal pohledem a jak stroze a bez emocí odpovídal na mé občasné zdvořilé otázky.
Skousl i to, že jsem často celé noci pryč, vracím se až ráno a ihned usínám vyčerpáním. Ignoroval davy kluků, kterými jsem se obklopoval. Nijak mou přelétavost nekomentovat. Veškeré rozpustilé chvilky, které jsme spolu dřív zažívaly, byly pryč. Už jsem ho neprovokoval a už jsme neblbli jako malé děti v dekách. Všechno to skončilo. Vypadalo to spíš, jako bychom byli přinucení spolu žít pod jednou střechou, než že jsme přátelé a že já jsem ho pozval, aby se mnou žil.
Věděl jsem, že se chovám hrozně a že jeho chování je jen odrazem toho mého, ale nechtěl jsem na tom nic měnit. Vadilo mi, jak se vzájemně ignorujeme, ale bál jsem se najet zpět do starých kolejí. Hrozně se mi stýskalo po tom, jak jsme se řehtali jako úplní šílenci, lechtali se a cítili se neskutečně šťastní. Chtěl jsem čas vrátit zpátky a změnit to, co se po setkání s Joshem stalo. Kdo by řekl, že nás jen jediný polibek dokáže takhle oddělit? Jen jediný, krátký dotek rtů mezi námi vystavil ohromné hradby. Hradby, které by bylo hodně těžké, téměř nemožné zdolat…
Nevěděl jsem, co celé dny dělá a on zase nevěděl, co celé dny dělám já. Chovali jsme se, jako bychom přítomnost toho druhého ani pořádně nevnímali. Nestarali jsme se o sebe a ignorovali jsme se.
Dlouhé hodiny mlčení byly naší jedinou pravidelnou společnou činností.
Nejspíš to působilo, jako bych na něj byl naštvaný, nebo něco podobného, bylo to, jako bych ho trestal, ale pravda byla taková, že jsem trestal sám sebe. Trestal jsem své nečinné srdce za to, že na chvilku začalo tlouct a že na tu kratičkou osudnou chvíli ovládlo mou mysl. Vlastně jsem ani nevěděl, co k němu cítím, byl pro mě úplně jiný svět. Žil ve strachu a potřeboval ochraňovat, neustále se něčeho obával a o všechny se staral. Dokázal lehce odpouštět a nikomu se nechtěl mstít… Zato já měl sílu a moc, která se nedala ani vyčíslit. Měl jsem, co jsem si usmyslel a také jsem si to bez váhání bral. Jen jedinou věc jsem se bál vzít: jeho.
Možná, že kdyby na mě tenkrát po tom polibku začal řvát, všechno by bylo jinak. Možná bychom mezi sebou stále měli ten přátelsko-bratrský vztah a prožívali bychom bezstarostné chvíle. Ale ta odevzdanost, s jakou to vzal a slzy v jeho očích…tyhle věci mě poznamenaly tak moc, že jsem prostě nebyl schopný začít od začátku. I když on mi zcela očividně odpustil, já si neodpustil, ani jsem o odpuštění sama sobě neuvažoval. Trestal jsem se a dával jsem si to patřičně sežrat. Nenáviděl jsem se za svůj čin, ale zároveň jsem věděl, že v tom bylo něco dobrého…ne, ne dobrého, ale…pro mě důležitého.
Celé mi to docela připomínalo jednu část z Balady od Villona, kterou jsem kdysi četl:
Mám vše, co chci,-nic, na čem srdce lpí-,
Srdečně přijat, každým odmítán.
Byla to báseň plná protikladů a rozporů a její duch docela dobře popisoval mé momentální rozpoložení. I já jsem byl plný rozporuplných pocitů a úvah a nevěděl jsem, co mám pořádně dělat ani jak se mám zachovat.
Měl jsem toho už dost a chtěl jsem to utnout, chtěl jsem se mu za všechno omluvit a na kolenou ho žádat o odpuštění, ale nedokázal jsem riskovat a vystavit sám sebe další děsivé zkoušce pocitů. Navíc… i kdyby mi odpustil, i kdybychom se opět stali přáteli… já stejně musel brzy odejít. Dny plynuly a já si čím dál víc uvědomoval, jak se měsíc, který zde můžu strávit, krátí a čím dál víc jsem nad tím uvažoval.
Připadalo mi to jako moment i jako věčnost od chvíle, co jsem Rikiho zachránil. Tolik věcí se za tak krátkou dobu změnilo…a jedna zvlášť hrozná a tíživá věc se změnila nejvíc. Jak čas pádil dál, začal jsem si opravdu uvědomovat, co jsem zavinil a co se kvůli mně stalo. Uvědomil jsem si, jak odpornou věc jsem provedl. Nemohl jsem tomu zabránit, ač jsem to chtěl:
Odcizili jsme se…

Úplňkové přání- 26

14. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

26
Je to… láska?

Jakmile mi došlo, co dělám, urychleně jsem ho pustil a on ode mě rozhozeně o několik kroků couvl. Na jeho tváři se zračil čistý šok a roztomilá nechápavost. Já však neměl čas uvažovat nad jeho sladkým výrazem, podstatnější pro mě byla jiná věc: Proč jsem něco takového udělal?! Věděl jsem, že jsem u toho vůbec nepřemýšlel, mozek šel naprosto stranou a místo něho tu byl ten podivný pocit, který teď už taky odezněl a nenechal po sobě nic jiného, než spoušť jak ve mně, tak i v Rikim.
"Riki…" zašeptal jsem opatrně a pomalu jsem k němu přistoupil blíž.
"Co… to bylo?" hlas se mu chvěl a jeho tvář byla plná rozčarování.
"Já… omlouvám se, opravdu mě to moc mrzí, já… nechtěl jsem to udělat! Strašně mě to mrzí opravdu!" byl jsem naprosto v háji, nenapadalo mě žádné rozumné vysvětlení mého činu, kterým bych se mohl ospravedlnit.
Čekal jsem, že začne zuřit a jeho vztek bych také uvítal mnohem víc, než to, jak na mě dál upřeně hleděl s očima plnýma zmatení, rozpolcení a křivdy. "Tys… mě políbil…" vypadalo to, jako by mu to až teď začalo docházet. Zvedl ruku a lehce se dotkl svých rtů, vypadalo to, že tomu stále nemůže uvěřit.
"Já se vážně strašně omlouvám! Ani nevíš, jak moc toho lituju!" bylo mi jasné, že pouhá omluva to nespraví, ale nebylo nic jiného, co bych mohl udělat.
Jas měsíce, zářícího nad našimi hlavami, dopadala přímo na Rikiho a jasně osvětloval jeho výraz.
Připadal jsem si bezradný, byl to pocit, na který jsem nebyl zvyklý, ale který jsem nemohl potlačit. Žilami mi kolovalo čiré zoufalství. Ty jsi vážně idiot! Idiot! Idiot! Idiot! Jsi takový blbec, že ti není rovno! Řval jsem na sebe v duchu, i když tím jsem nemohl nic napravit.
"Ty…" Rikiho hlas byl tichý a chraptivý.
"Já vím, jsem blbec! Jsem idiot! Jsem hajzl! Jsem grázl!" Jsem-"
"Dost…" přerušil mě, "nech to být, dobře…?" odvrátil ode mě tvář a zadíval se do země. "myslím, že už bychom měli jít domů…"
"Počkej!" zastavil jsem ho. "Ty… nejsi naštvaný…?" Měl by řvát! Měl by se mě pokusit praštit! Měl by zuřit! Z jeho klidného vystupování mi přebíhal mráz po zádech.
"Ne," odpověděl a v měsíčním svitu se zatřpytila slza, která mu skanula po tváři. "Je to fuk… nech to běžet…"
Srdce mi sevřela prudká, dech beroucí bolest. "Riki…" opravdu jsem nevěděl, co se to děje, ale mé zoufalství náhle vytrysklo na povrch v podobě slz, které se mi začaly koulet po tvářích.
"Itane…?" všiml si toho a vyděšeně se na mě zadíval.
"Vím, že jsem ti ublížil! Mrzí mě, že jsem ti udělal něco, co tě zhnusilo! Je mi líto, že jsem udělal něco tak odporného! Jsem zvrhlý a vím to! Nechtěl jsem… opravdu jsem to nechtěl udělat!" můj mozek nedokázal pobírat, co se se mnou děje. Celé mi to připadalo jen jako sen, jen jako hloupý vtip… a já byl jeho pointou.
Najednou se usmál, přistoupil ke mně a objal mě, stejně jako předtím já jeho. "Já vím," řekl už klidným hlasem. "Vykašleme se na to, dobře?" navrhl. "Budeme dělat, že se to nikdy nestalo a půjdeme prostě dál. Otočíme list. Dobře?"
Pevně jsem ho stiskl. "Ty jsi vážně anděl…" ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas.
"A ty jsi ďáblík," zasmál se. "To nejde zrovna moc dohromady, co říkáš?" snažil se to, co se stalo, zamluvit a já se rozhodl mu vyjít vstříc.
"Já bych řekl, že právě jde," oponoval jsem. "Přece jenom, opaky se přitahují, ne?"
Pustili jsme se a zamířili jsme směrem k našemu dočasnému bydlišti.
"Ano, ale přesto nemůžou být nikdy pospolu, jinak to dopadne špatně," mínil. "Když dáš dohromady oheň a vodu, voda buď uhasí oheň, nebo oheň vysuší vodu. Na obloze nikdy nemůže být slunce i měsíc…"
"To je pravda… ale jedno bez druhého nemůžou být, ne?"
Jedno bez druhého nemůžou být… opravdu? Opaky nikdy nemůžou být spolu, ale jeden bez druhého nemůžou být… Nemůžou bez sebe být… Ta slova mi rezonovala v hlavě jako nějaká magická formulka. Nemůžou bez sebe být… takže já bez Rikiho nemůžu být? Nemůžu bez něj být protože… ho miluju?

Úplňkové přání- 25

13. listopadu 2014 v 18:08 | Ann |  Úplňkové přání

25
Nemístný polibek

"Potkal jsem tvého bratra," přerušil jsem ticho, které mi nebylo zrovna moc příjemné.
Josh o mě opět rozšířil úroveň své pozornosti a přestal tak soustředěně zírat na Rikiho. "Skutečně? Zase dělá binec, co?" ušklíbl se.
"Tak nějak," přisvědčil jsem. "umí se opravdu mistrně přetvařovat," neodpustil jsem si poznámku.
"To ano, v tom je odborník," přisvědčil, "nejdřív andílek a pak prásk a je z něj ďábel, co?"
"Líp bych to neřekl," pokýval jsem hlavou.
Riki vyhledal můj pohled a trhnutím hlavy mi naznačil, abychom šli, já však jen stiskl rty a sotva znatelně jsem zavrtěl hlavou. Ještě jsem nechtěl odcházet, teď ještě ne…
"Jsou s ním opravdu hrozné potíže…" povzdechl si, "neustále mě zatahuje do nějakých svých problémů a… počkat!" zarazil se najednou, o krok couvl a šokovaně se na nás zadíval. "Kde jste se s ním potkali?!"
"Zdá se, že je načase jít s pravdou ven," usoudil jsem, "já jsem gay. Jo, je to tak. Klidně buď zhnusený, ale tohle nezměníš."
Zorničky se mu rozšířily. "A ty…?" obrátil se k Rikimu.
"Co ti do toho je?" opáčil klidně Riki, což u něj nebylo normální.
"Vy…" Josh polkl a nedokončil to, vypadal dost rozhozeně a očividně se začínal bát.
"Jen klid…" přistoupil jsem k němu a položil jsem mu ruku na rameno.
"Nešahej na mě!" vysmekl se mi a pokusil se překotně couvnout, ale škobrtl a dopadl na tvrdou zem.
Nebudu to protahovat… Bez zaváhání jsem si klekl vedle něj a zabránil jsem mu, aby se mohl znovu vydrápat na nohy. Zadíval jsem se mu upřeně do očí a přimrazil jsem ho na místě. Moje aura se zaktivovala.
Zalapal po dechu a zůstal a na mě šokovaně zírat, nehybný a v transu.
"Kampak…?" zabroukal jsem tiše a sklonil jsem se až těsně k němu. "To nás chceš tak najednou opustit…?" protáhl jsem lenivě a přiblížil svůj obličej až těsně k tomu jeho. "Hm…?" přimhouřil jsem oči a propaloval se do něj kočičím pohledem. Hledal jsem jeho slabinu, slabinu, která by ho přinutila, aby se mi odevzdal a nabídl mi vše, co má.
Těžce polkl a chabě sebou škubl, ale pak znovu zkoprněl.
"Teď jsi můj…" zavrněl jsem a sklonil jsem se k němu. Mé rty se už téměř dotýkaly těch jeho, když jsem náhle ucítil prudký náraz a něco mě pořádně silně odtrhlo od mé oběti a přišpendlilo k zemi.
"Utíkej!" zaslechl jsem Rikiho zadýchaný hlas, následované rychlým dusotem, mizícím v dálce.
Zvedl jsem oči k Rikimu, který na mě ležel, a který to do mě před chvílí plnou silou napálil. Chvěl se a vyděšeně na mě hleděl, jako by se bál.
"Pročs to udělal?" zeptal jsem se bezbarvým hlasem.
Zaťal zuby a pomalu ze mě slezl. "Ty…" hlas se mu klepal ještě víc, než tělo, "ten tvůj výraz… a hlas…" když jsem se zvedl, o krok ode mě couvl. "Vším tím jsi mi připomněl toho gangstera, který mě chce za 'mazlíčka', měl jsi stejně chtivý pohled a děsivá slova… nemohl jsem dopustit, abys mu něco udělal. Sám jsem zakusil tenhle pocit strachu, když si někdo bere tvé tělo bez tvého dovolení a… nechci, aby to musel zakusit i někdo jiný. Můžeš mě klidně seřvat, nebo zmlátit, ale udělal jsem to, co jsem považoval za správné a… jsem na to hrdý…" pevně zavřel oči. "Tak do toho… jen mě potrestej," jeho drobné tělo bylo celé napjaté a očividně opravdu očekávalo trest.
Lehce jsem se pousmál a natáhl jsem k němu ruku. Když jsem se ho dotknul, lehce sebou škubnul, ale neustoupil. Prsty jsem mu přejel po tváři a pak jsem se pobaveně ušklíbl a bez varování jsem si ho přitáhl do náručí a konejšivě jsem ho stiskl.
"Opravdu si myslíš, že bych ti za něco takového ublížil?" zeptal jsem trochu vyčítavě.
Když ho přešlo překvapení, váhavě mi objetí oplatil. "Lezeš mi do osobního prostoru…" zamumlal mi do trika, aniž by odpověděl na mou předchozí otázku.
"Tak proč se ke mně tak tiskneš?" neodpustil jsem si provokaci.
"Protože hezky voníš…" poznamenal.
Chvilku bylo úplné ticho.
A pak jsem začal zničehonic hrozně smát. A on se ke mně připojil.
"Jsi vážně magor," podotkl, když se ode mě odtáhl.
"Ale nejsem v tom sám," spiklenecky jsem na něj mrkl.
"Hele, to nebylo hezký!"
"To ani nemělo," popíchl jsem ho ještě jednou. "Jo… a kdo byl vlastně ten Joshův bráška zač? Ty ho odněkud znáš?" změnil jsem téma. Tohle mi opravdu vrtalo hlavou.
Jeho úsměv byl ten tam. "Jo…" přikývl a jeho oči nabraly nenávistný nádech, který byl pro mě u něj něco naprosto nového a nepřirozeného. "Tenhle hajzl se vydával za mého kamaráda a pak mě nabonzoval tomu gangsterovi," ucedil skrz zaťaté zuby. "Doslova mě prodal…" zabodl pohled do země a zaťal ruce v pěst, vypadal opravdu naštvaně, ne, víc než to…
Položil jsem mu ruku na rameno a stiskl ji. "Mám si to s ním vyúčtovat?" zeptal jsem se bezbarvým, chladných hlasem.
Stočil ke mně překvapený pohled. "Proč bys to dělal?"
"Protože když někdo ublíží osobě, na které mi záleží, nemám problém mu to pořádně vytmavit," cítil jsem, jak mě veškerá provokativní nálada opouští. Vášeň noci, která pro mě byla přirozená, vyprchala a já na jazyku ucítil pachuť zloby. "Stačí říct a já ho dostanu," prohlásil jsem pevně, "nechám ho sáhnout si až na dno, doženu ho na pokraj šílenství. Jen řekni… co mu mám udělat?" chtěl jsem vědět. Můj hlas byl hluboký a ledový, sám jsem ho nepoznával. Mé pocity se naprosto změnily, měl jsem v sobě vztek, nenávist a touhu po pomstě.
Zorničky se mu rozšířily. "To ne!" zamítl okamžitě. "Možná je to hajzl, ale tohle si nezaslouží nikdo!"
Mlčky jsem spustil ruku z jeho ramene a vykročil jsem zpátky ke klubu.
"Itane!" oběma rukama mě popadl za ruku a zastavil mě. "Nic mu nedělej! Je to minulost, nezáleží na tom!"
Uvnitř mě nastala další změna. Najednou všechny ostatní pocity přebil jeden určitý pocit…pocit, který bych nedokázal slovy popsat a který naprosto ovládl celé mé tělo i mysl.
Ve vteřině jsem ho popadl a bez varování jsem ho políbil. Mé rty se s něhou a jemností spojily s těmi jeho, které mi přinesly opojný, euforický pocit a zažehly v mém nitru zářivý oheň. Vpil jsem se do jemnosti jeho úst a plně jsem si vychutnával jejich sladkost a poddajnost. Naprosto jsem vypnul, to, co dělám, jsem si uvědomil až po pár vteřinách, kdy se začal v mém hadím sevření svíjet.
Najednou jsem si to všechno uvědomil. Itane… co to sakra vyvádíš?!

Katekyo! - 4

12. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Katekyo!

Úplňkové přání- 24

11. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

24
Rozdvojená osobnost

"Ano, tak se jmenuju, ale… kdo jsi ty?" zarazil se a zatvářil se nechápavě.
Pustil jsem Rikiho, který se urychleně postavil, skousl jsem zuby a i přes bolest, vystřelující mi do zad, jsem se taky zvedl a podíval se svému prvnímu klukovi do očí. Jaká náhoda… Napadlo mě, když jsem se zadíval do těch hlubokých očí plných citu, které jsem kdysi zradil… Nebyla tak docela pravda, že jsem nikdy nikoho nemiloval, k Joshovi jsem něco cítil, i když láska to tak úplně nebyla, ale zase mi nebyl ukradený tak, jako všichni, co po něm následovali. Když jsem s ním začal chodit, byl jsem ještě nezkušený a nevěděl jsem, že když vám někdo stále dokola opakuje, že vás miluje, může to ovlivnit váš vnější i vnitřní chlad a musíte být už dost odolní, abyste dané osobě nepodlehli.
Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Říká ti něco jméno Inez?" zeptal jsem se klidným hlasem.
Škubl sebou a do očí se mu vkradla bolest, kterou se jen marně snažil zakrýt. "Jo…" zamumlal náhle rozechvělým hlasem. "Proč…?"
To jsem mu opravdu tak ublížil…? Chudáček… Bylo mi ho upřímně líto. "Je to moje kamarádka, znám tě díky ní," plácl jsem první důvěryhodnou věc, která mi přišla na mysl.
"Jen kamarád?" zeptal se opatrně, bylo vidět, že ví, že by se na takové věci neměl ptát, ale zároveň byl nadmíru zvědavý.
"Neboj, jenom kamarád," usmál jsem se.
Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. "A jak se jmenujete?" oslovil tentokrát jak mě, tak i mlčícího Rikiho.
"Já jsem Itan a tohle je můj známy Riki," představil jsem nás a mile jsem se usmál. "Pořád na ni myslíš, že?" neodpustil jsem si otázku, tak trochu jsem potřeboval slyšet odpověď, už jen kvůli svému egu… jak sebestředné jednání…
Povzdechl si a stočil pohled do šera, které nás obklopovalo. "Jo," přiznal smutně, "nechápu, co jsem udělal špatně, prostě se najednou sebrala a byla fuč…" postěžoval si.
Chápavě jsem pokýval hlavou. "Znám jí líp, než leckdo a můžu tě uklidnit, že jsi neudělal nic špatně. Ona je prostě taková, jaká je, to nezměníš…" snažil jsem se ho uklidnit.
"Já… vlastně jsem jí ani moc neznal, já… promiň, že tě tímhle zatěžuju, ale…"
Bože, ty jsi tak sladký… "Neboj se, nevadí mi to, klidně mluv…" přistoupil jsem k němu a i když jsem věděl, že on není z žádného gay klubu a pravděpodobně nemá sklony k bisexualitě, jsem ho pevně objal a přitáhl si ho blízko k tělu. Byla to spíš taková zkouška. Chtěl jsem znovu ucítit teplo jeho těla a příjemnou vůni skořice a mýdla, která ho obklopovala. Měl jsem potřebu zjistit, jestli je to pořád stejné, jako dřív, jestli se něco nezměnilo.
Místo aby mě odstrčil, což jsem očekával, mě pevně objal a bez varování začal brečet. Bylo poznat, že je naprosto zoufalý, úplně se složil. "Já…. Pořád jí tak hrozně miluju," vzlykání, "mám pocit, že bez ní nedokážu žít… chci jí zpátky…" vzlykání, "vždycky jsem jí před spaním šeptal, co všechno pro mě znamená… a ona se jen usmívala, svírala mě v objetí a sledovala mě vědoucným pohledem, který mám stále před očima…" vzlykání, "je nádherná, obětavá, tajemná, nebezpečná… a já jí miluju víc, než vlastní život…"
Bylo mi v tu chvíli docela líto i Rikiho, který to celé mlčky a bez pohnutí sledoval a jediné, co se na něm měnilo, byl jeho pomalu tuhnoucí a pak čím dál víc zmatenější a nervóznější výraz, říkající: 'Nic nechápu a myslím, že jsem se asi zbláznil'.
"Ale no tak, jen klid," jal jsem se Joshe utěšovat, "vždycky byla taková a myslím, že se jen tak nezmění. Vždy měla a má tendence se nevázat a vyzkoušet každého obstojného kluka, ve svém okolí. Má to prostě v krvi a ty na tom, že tě opustila, neneseš žádnou vinu. Víš, vyprávěla mi, že bylo těžké tě opustit a že s tebou toho zažila víc, než s kterýmkoliv jiným, který přišel do jejího života. Chvíli se dokonce domnívala, že tě skutečně miluje…" nasadil jsem ten správný tón hlasu i druh dotyku, věděl jsem, jak ho nejspolehlivěji uklidnit a hodlal jsem toho využít.
"Ty… nejsi náhodou její příbuzný?" zvedl ke mně uslzený pohled.
Jsi opravdu dojemně roztomilý… "Ne, proč?"
"Tvoje oči… jsou těm jejím neskutečně podobně, stejně hluboké a nebezpečné… taková temná propast zející v prázdnotě…" zadíval se mi zkoumavě do tváře, ale mé objetí jen tak neopustil, "a tvůj dotyk… nevím proč, ale i ten je podobný tomu jejímu… jako byste byli jedna a tatáž osoba v jiném těle…"
Ani nevíš, jak blízko jsi pravdě… "Ne, opravdu jsme jen známí," ujistil jsem ho.
"Aha… nejspíš jsem jen zblblý…" zabořil tvář do mé bundy a jeho tělo propadlo třesu způsobenému vzlyky.
"Ale no tak, jen ne uklidni, ano?" zašeptal jsem a konejšivě ho pohladil po zádech. "Všechno bude zase v pořádku, věř mi, dobře? Jsem tu pro tebe, jen klid…" utěšoval jsem ho.
"Ty… jsi zvláštní," řekl, potlačil pláč a já byl znovu vystaven jeho zkoumavému pohledu, který jako by se o mě snažil zjistit všechno.
"Itane…?" ozval se opatrně zmatený Riki.
Otočil jsem hlavu a setkal se s jeho tázavým pohledem, požadujícím vysvětlení.
'Později,' naznačil jsem ústy tak, aby to Josh nepostřehl a znovu jsem zaměřil pozornost na tělo ve svém náručí. "Jak to myslíš?" otázal jsem se.
"Jak můžeš tvrdit, že jsi tu pro mě, když mě neznáš…?" pustil mě a o krok couvl, vypadalo to, že v něm vzklíčilo jakési podezření.
"On takový prostě je," předběhl mě s odpovědí, k mému údivu, Riki. "Ty ho neznáš tak, jako já, ale on se snaží pomáhat okolí, i když si to možná nechce tak úplně připustit a je schopný sám sebe ohrozit, jen aby pomohl někomu, kdo je v nesnázích. Má takové záchranářsko-sebevražedné sklony," smutně se usmál a pohlédl Joshovi do očí. "Takže, prosím tě, neprováděj žádné ztřeštěnosti, ať se tobě, ani jemu, nic nestane, dobře?"
Josh si odhrnul z obličeje pramen tmavých kadeří, oplatil Rikimu pohled a kývl. "Dobře," souhlasil. Způsob, kterým na mého 'starého známého' hleděl, byl… divný. Nevypadalo to, jako by mluvil s člověkem, kterého právě potkal a se kterým není propojený žádným citovým vztahem, vypadalo to spíš jako… Nech toho, Itane! Ta tvá fantazie začíná být vážně šílená!
Ale co když je to pravda?! Odporovala má druhá část.
Tak je to pravda, no a?!
Tebe to snad neznepokojuje…?
Mělo by…?
To tedy mělo, ty idiote!
A to jako proč…?
No hádej, ty paličatý mezku… Nasadil druhý Itan ironicko-sarkastický tón.
Nevím, o čem to mluvíš, magore.
Jediný magor jsi tu ty. Tak už si to připusť…
A co bych si měl jako připustit, blbe?
Nedělej, že nevíš, o čem je řeč.
Nic nedělám, já vážně nevím, co to z tebe zase padá… cos to pil?
To samé, co ty.
Asi jsi míň odolný než já, co?
Nedělej ze mě debila!
Toho ze sebe děláš jedině ty.
Takže ho ze sebe děláš i ty.
Cože?
Já jsem ty, ty idiotskej zabedněnče bez mozku!
Hele, takhle se mnou mluvit nebudeš!
Vážně? Zeptal se sebevědomě. A co s tím uděláš?
Grr
To se dusíš?
Jsem naštvanej, zmiz!
Dobře, ale to musíš spáchat sebevraždu.
Ne, díky. Odmítl jsem.
Fajn, tak tu tedy zůstanu!
Tak alespoň drž hubu!
Klidně, ale večer si ještě promluvíme!
Pokud budu mít čas…
Budeš, to ti garantuju!
Rychle jsem se přenesl zpět do správného časoprostoru a nechal jsem ten protivný hlas v mé hlavě být. Bylo načase řešit důležitější věci, než mou rozdvojenou osobnost.
Bylo načase znovu ulovit starou kořist.

Úplňkové přání- 23

10. listopadu 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

23
Hříchy nevinnosti

"Ehm… já… tohle… vážně…?"
V duchu jsem se musel z plna hrdla smát, když jsem sledoval rozhozený, nejistý výraz toho blonďáčka, kterého jsem si vyhlédl jako svou příští 'oběť'. Právě jsem ho bez okolků pozval na drink s jistotou, která mu očividně vyrazila dech.
"Jistě… tedy, pokud ti to nevyhovuje, nevadí…" dělal jsem, jako že chci jít pryč.
"Počkej!" zastavil mě rychle. "Tak jsem to nemyslel, já jen… já… prostě jsem něco takového nečekal, to je všechno. Nemyslel jsem to takhle…" snažil se překotně vysvětlit, byl vážně rozkošný.
Zastavil jsem se, obrátil jsem k němu čelem, naklonil jsem hlavu lehce na stranu a po pár vteřinách, které mučivě stupňovaly napětí v jeho tváři, jsem se kouzelně usmál. "Takže mé pozvání přijímáš?" zabroukal jsem.
"Jistě!" přikývl horlivě, bylo vidět, že se mu ulevilo.
Zadíval jsem se mu do nevinných, milých, hnědých očí, které se neskutečně podobaly očím mého prvního kluka.
"Hele," nadhodil jsem, když jsme zamířili k baru, "nemáš něco společného s jistým Joshem Clintnem?" jen stěží jsem ze své paměti to jméno vydoloval.