Úplňkové přání- Prolog+1

2. října 2014 v 20:53 | Ann |  Úplňkové přání

Prolog

"Jsi si svým rozhodnutím naprosto jistá?" otázal se hlubokým, bezbarvým hlasem. "Je to tvé jediné přání, tak si to pořádně rozmysli," kladl mi na srdce.
"Ale já už jsem dávno rozmyšlená, pusťte se do toho," sebevědomě jsem se narovnala a zavřela oči.
Kolem mě zběsile vířila neprohlédnutelná temnota a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Celé to místo působilo hrozně temně a děsivě, ale já se nebála. Neměla jsem důvod se bát. Žádné nebezpečí mi nehrozilo. Můj život nekončil, ale začínal…

"Dobrá tedy," svolil. "Uvolni se a vyčisti svou mysl. Až budeš připravená, dej mi vědět."
Zhluboka jsem se nadechla a odehnala veškeré zbývající pochyby a nervozitu. Je načase vzít věci do svých rukou. Řekla jsem sama sobě. "Můžete."
Zničehonic jsem pocítila na svém těle tlak. Ze všech stran se na mě začalo něco tisknout. Jako bych byla pod vodou. Polilo mě horko a hned vzápětí se mě naopak chopil chlad. Srdce se mi rozbušilo jako šílené a rozhánělo mými žilami horký oheň. Ucítila jsem, jak mi na ramena dopadají měkké chomáče: mé vlasy. Kůže mě pálila a tělo se chvělo. Byl to podivný, nepřirozený pocit. Nic jsem neslyšela, ani neviděla, zato jsem ale spoustu věcí cítila.
Byla jsem naprosto klidná, i když jsem pociťovala, jak se se mnou dějí děsivé věci. Věděla jsem, do čeho jdu a věděla jsem, co to obnáší. Bát se, by nemělo smysl.
Celým tělem se mi náhle rozlila palčivá bolest. Zaťala jsem zuby. Věděla jsem, že to musím vydržet. Tohle byla nutná oběť. Oběť, kterou jsem hodlala podstoupit. Byla jsem si jistá, že to za tu bolest bude stát.
Nedokázala jsem rozlišit, kde je nahoře a kde dole. Byla jsem naprosto dezorientovaná. Nestála jsem nohama na zemi, ale vznášela jsem se. Žádná gravitace na mě nepůsobila.
Najednou se ozvalo křupnutí, já se zachvěla a mou mysl začala zahalovat temnota.
"Máš čas do příštího úplňku, pomatuj si to. Přesně třicet dní…" stačila jsem ještě zaslechnout, než jsem úplně propadla bezvědomí.

1
Opakem tmy je světlo, opakem strachu je odvaha…

Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se. Ležela jsem na podlaze v jakémsi opuštěném podniku. Pokusila jsem se postavit na nohy, ale nevyšlo mi to. Byla jsem těžší a taky mnohem vyšší. Když se mi konečně podařilo vydrápat se na nohy, znovu jsem se rozhlédla, tentokrát důkladněji.
Byla jsem v temné místnůstce, v které poblikávalo jediné světlo umístěné u stropu. Stěny byly oprýskané a já nedokázala identifikovat jejich původní barvu. Nebyl tu žádný nábytek, jen dveře, vedoucí bůhví kam, velké zrcadlo na jedné ze stěn a okno. Venku panovala naprostá tma.
"Tak fajn, co teď?" zeptala jsem se sama sebe a trhla jsem sebou. Můj hlas… No jistě ty tupče! Vybavila jsem si události předchozí noci. Jaks na to mohla zapomenout?! Zhluboka jsem se nadechla a přikročila k zrcadlu.
Byl to pro mě obrovský šok.
"To… jsem vážně já?" můj hluboký, vyrovnaně znějící hlas mě opět vyděsil, ale co mě šokovalo ještě mnohem víc, byla moje tvář. Nebyl to totiž ten nevinný dívčí obličej, který mě vítal každé ráno v zrcadle. Místo něho se na mě upírala krásná mužská tvář.
Ta osoba přede mnou měla hluboké, podmanivé, zeleno-šedé oči, souměrné obočí, plné rty a celkově vypadala úchvatně. Barva mých nových očí přecházela z šedé u zorniček na zelenou způsobem, který mi vzal dech. Mé oči byly jako dva zářící drahokamy. Obočí nad nimi, bylo souměrné a propůjčovalo mému obličeji sexy výraz. Kdybych byla ještě stále dívka, tak bych tomu muži v zrcadle jistě propadla. Ale to by znamenalo propadnout sama sobě. Jak legrační představa!
Postavu jsem měla vysokou a štíhlou. Ale svaly jsem také měla pěkně vyrýsované. Na sobě jsem měla černou, koženou bundu se cvočky a úmyslně potrhané džíny a černým páskem. Rozepla jsem si mikinu a vyhrnula tričko. Musela jsem se začít smát. Osoba v zrcadle neměla žádná prsa, na která jsem byla zvyklá, zato ale měla plochý, svalnatý, opálený hrudník.
Byla jsem opravdu hodně vysoká. Typovala bych, že minimálně sto devadesát pět jsem rozhodně měla. Možná dokonce dva metry! Co to bylo oproti mým normální sto sedmdesáti?!
Byla jsem opálená a měla jsem lesklé, havraní vlasy, spadající mi do obličeje a propůjčující mi tajemný, nebezpečný vzhled. Na pravé ruce jsem měla prsten s dvěma drahokamy, posazenými vedle sebe. Jeden byl rudý a druhý černý. Ty dva představovaly smlouvu, kterou jsem před chvíli uzavřela. Ten černý představoval transformaci a splynutí se zemí, a ten rudý měl představovat sílu, neporazitelnost a vražednou krásu.
"Pane bože…" vydechla jsem fascinovaně. "Ono to opravdu vyšlo…" můj mužský hlas nezněl tak moc udiveně, jak jsem očekávala.
Začala jsem se nekontrolovatelně smát a točit se dokola. "Vyšlo to!" jásala jsem. "Ta transformace vyšla!" najednou to se mnou smýklo k zemi. Nebyla jsem zvyklá na své nové tělo a převážila jsem se dozadu. Ale ani na zemi jsem se nepřestala smát. Bylo mi skvěle.
Můj nový život právě začal.

(Dál bude příběh vyprávěn z mužského úhlu pohledu, psát to dál z ženského, i když už ženou není, by bylo zbytečně matoucí.)

Po prohledání svých kapes jsem zjistil, že mám u sebe jen pár věcí: Mobil, sluneční brýle a pořádně naditou peněženku s doklady, které říkaly, že se jmenuji Itan Atkins a je mi osmnáct. Dál jsem měl ještě balíček cigaret a zapalovač- o těch dvou věcech jsem si myslel, že jsou mi naprosto na nic, ale přesto jsem si je nechal. Jeden nikdy neví…
Když jsem zjistil, kdo vlastně jsem, tak jsem východem vešel do temné, zapadlé uličky.
Zrovna v momentě, kdy jsem vyšel, kolem mě proběhl zadýchaný, zpocený a zcela očividně vyděšený kluk a jako splašený se řítil dál. Skoro zakopával o vlastní nohy, jak se hnal vpřed, ale ani to ho nezastavilo.
Nejdřív jsem se jen nechápavě zamračil, ale když jsem zaslechl štěkot psů, kteří za sebou na vodítkách táhli své majitele a očividně tohohle mladíka stíhali, došlo mi, proč tak hnal.
I když kolem panovala skoro úplná tma, viděl jsem velmi dobře. I mé ostatní smysly byly mnohem, mnohem ostřejší, než když jsem byl dívkou.
I ve tmě jsem rozeznal šest mužů se psy, kteří toho chudáka pronásledovali. Šest na jednoho?! To je ubohé! Poznamenal jsem v duchu a zrovna v ten moment mě napadla ztřeštěný nápad. Moc jsem nad ním neuvažoval a rovnou jsem ho začal měnit ve skutečnost.
Otočil jsem se na patě a rychle vyrazil za prchajícím klukem. Musel jsem žasnout nad svou rychlostí a vytrvalostí, řítil jsem se uličkou naprosto tiše a super rychle. Během pár vteřin jsem byl tomu klukovi v patách. Zaběhl jsem do stínu, aby mě neviděl, a tiše jsem ho sledoval. Svaly na mém novém těle se napínaly a znovu uvolňovaly, jak jsem se řítil vpřed. Svůj minulý život jsem doslova a do písmene nechal za sebou. Začal jsem nový život. Život, který jsem si vždycky přál. Věděl jsem, že je to jenom dočasné, ale přesto jsem si připadal jako vězeň, co nově nabyl svobody.
Štěkot psů za mými zády mě dráždil, ale přinutil jsem se zachovat chladnou hlavu a dál jsem se řítil ve stopách toho zadýchaného chudáka. Začal zpomalovat, docházely mu síly. Bůh ví, jak dlouho už se takhle hnal vpřed. Soucítil jsem s ním. Věděl jsem, jaké to je být slabý. Ale teď… teď už jsem věděl i co znamená síla. Běžel jsem tak rychle, jako ještě nikdy v životě, musel jsem se krotit, abych toho, koho jsem sledoval, nepředběhl. Byl to osvobozující pocit. Chladný, noční vítr mi čechral vlasy a hladil mě po tvářích. Veškeré komplikace a strasti minulosti zmizely v dálce a já byl konečně volný. Nic mě nesvazovalo, mohl jsem si dělat cokoliv, co se mi jen zachtělo.
Zahlédl jsem konec uličky. Nikde nebylo žádné východisko, které by uprchlíkovi zařídilo únik. Byl v pasti, i když si toho ještě nevšiml. Když to po pár vteřinách taky spatřil, trhl sebou a prudce se zastavil, řídil jsem se jeho příkladem. Otočil se a zapátral očima ve tmě. Nemohl mě vidět, protože jsem stál ve stínu a jeho zrak mu nedovolil mě spatřit.
Bylo na něm vidět, jak je bezradný. Psi a jejich páni se blížili, štěkot sílil. Neměl kam utéct, byl jim vydaný na milost a nemilost.
A to byla moje chvíle.
Vyběhl jsem ze stínu. Když si mě všiml, couvl, ale zády narazil na stěnu. Vyděšeně na mě zíral.
Věděl jsem, že nemám moc času, štěkot stále sílil. Nemohl jsem otálet a čekat, až se pronásledovatelé přiblíží.
Přiskočil jsem k němu a bez jediného zaváhání jsem ho popadl do náručí a otočil jsem se směrem, z kterého přibíhala ta šestice. Byl to jediný únikový východ z téhle uličky. Zdi kolem byly moc vysoké na to, abych je přelezl. Jediná možnost byla postupovat vpřed.
"Dostanu tě z toho," zašeptal jsem směrem k tělu v mém náručí, "hlavně mlč a nehýbej se," s tím jsem se rozeběhl vpřed. Vypadalo to jako sebevražda, hnal jsem se proti přesile, ale přesto jsem se nebál. Věděl jsem, že tohle dokážu. Noc byla mojí dobou. Mým životem. Chvílí, kdy jsem byl stvořen. A chvílí, kdy mě nic a nikdo nezastaví.
Zaběhl jsem do stínu a tiše se řítil vpřed. I když jsem nesl celkem těžké závaží, byl jsem naprosto neslyšný, jako bych se ani nedotýkal země, jako bych letěl… Sebevědomě jsem se usmál a ještě zrychlil. Psi se hnali přímo proti mně, už jsem je viděl. Zběsile štěkali a z tlam jim odkapávaly sliny. Němečtí ovčáci… tohle plemeno jsem vážně nesnášel. Ale vypadali zmateně, zřejmě nechápali, co jsem to za magora, když se na ně řítím. Navíc cítili i můj pach, mísící se s pachem toho, koho sledovali, muselo je to opravdu dost rozhodit, protože mě nechali ve stínu proběhnout kolem nich a až pak se znovu zběsile rozštěkali a začali své majitele táhnout za mnou. Docela rád bych tam zůstal a sledoval, co se bude dít dál, ale musel jsem se dostat co nejrychleji pryč.
Chtělo se mi začít se smát, všechno mi to připadalo jako sen. Včera jsem byl jen slabou dívkou a teď… teď jsem poznal, jaký je skutečný význam síly.
Štěkot slábl, až utichl úplně. Hnal jsem se vpřed, dokud jsem si nebyl jistý, že jsou skutečně daleko a pak jsem se odrazil, vyběhl přes něčí auto na balkón a pokračoval dál po střechách. Dřív by mi to přišlo na hlavu, ale mému novému tělu nedělalo nic z toho problémy. Hravě si s tím poradilo.
Asi po čtvrt hodině jsem si konečně troufl seskákat zpět dolů. Položil jsem tělo v mém náručí na zem a protáhl jsem se. "Tohle byla zábava," ušklíbl jsem se.
"Kdo jsi…?" stihla mě rozechvělá, tichá otázka.
Stočil jsem k tomu klukovi pohled, předtím jsem si ho nestihl prohlédnout. Měl kaštanové, po ramena dlouhé vlasy, jasné, pronikavé, tmavě modré oči a jemné rysy. Byl asi o patnáct centimetrů nižší než já a působil ostražitě. Jeho pohled a postoj svědčil o tom, že má podobných útěků za sebou už dost. Byl celkem roztomilý.
"Kdo jsi?" zopakoval, když jsem se dlouho neměl k odpovědi.
Tajemně jsem se usmál a zadíval se na úplňkový měsíc, jasně zářící na obloze. "Dítě měsíce," odpověděl jsem zastřeným hlasem.
"Co to kecáš za nesmysly?"
Pomalu jsem k němu stočil pohled a pak jsem se k němu obrátil čelem. Naklonil jsem hlavu lehce na stranu a pevně se na něj zadíval. "Jsi celkem drzý…" poznamenal jsem.
"Proč jsi mi pomohl? Prachy nemám, jestli ti jde o tohle," vysypal ze sebe, jeho výraz byl dokonale zmatený, což mi na tváři vykouzlilo další úsměv.
"Nejde."
"Tak… co teda chceš?" vyptával se dál.
"Nic," pohodil jsem vlasy.
"Nic?" zopakoval nevěřícně.
Přikývl jsem.
"To jsi riskoval svůj život kvůli někomu, koho ani neznáš a nežádáš za to žádnou odměnu?!" zíral na mě jako na zjevení.
Ležérně jsem pokrčil rameny. "Byla to zábava!"
"Zábava?!" zopakoval nevěřícně.
"Jo, už dlouho jsem se takhle nepobavil," zasmál jsem se. "Tenhle adrenalin miluju…" spokojeně jsem zavrněl. "Ale jedno mi prozraď: O co jim šlo?" povytáhl jsem jedno obočí.
"Proč bych ti to měl říkat?" podezřívavě přivřel oči.
"Nevím… Třeba proto, že jsem ti právě zachránil život?" taky jsem přivřel oči a provokativně se usmál. "Nebo tě snad mám donést zpět k těm psům, abych zjistil, jak to dopadne?"
"Tohle je vydírání," upozornil mě.
"No a?" opáčil jsem klidně.
"Fajn, chceš to vědět, máš to mít. Jejich šéf si mě vybral za svého 'mazlíčka', a když jsem odmítl, rozhodl se, že když mě nebude mít on, tak už nikdo," vyklopil bez obalu a ostražitě mě sledoval.
"Mazlíčka, jo?" ušklíbl jsem se. "No… proti vkusu, žádný dišputát, že?" usmál jsem se.
"To je všechno co k tomu řekneš?" znovu na mě začal zírat jako na magora.
"Jasně. A nevejrej tak na mě."
"Copak tě nezajímá, jak vlivný byl ten chlap, co je za mnou poslal?! Co kdyby mě dostal a já mu vyzradil, že to tys mě dnes v noci vysekal z průšvihu?! To ti nedochází, do čeho ses zapletl?!" zvýšil hlas.
"Neřvi," protočil jsem panenky. "Je milé, že máš starost, ale ta není nutná. Tihle šneci se svými pejsánky mě jen tak nedostanou…" dobře jsem věděl, že se chovám arogantně a vyhovovalo mi to, cítil jsem se sebevědomě a nad věcí.
"Jsi vadnej, nebo jen blbej?!" očividně mu už rupaly nervy. "Můžou tě zabít, ty exote!"
"To bych neřekl. Mysli si, co chceš, ale já nejsem ten typ člověka, kterého by snadno dostali," znovu jsem si začal prohlížet fascinující měsíc nad našimi hlavami. "Přestaň už vyšilovat a radši se podívej na ten úplněk… není čarovný?" vydechl jsem fascinovaně.
Chvíli bylo ticho, než se ozval jeho napůl obdivný, napůl zmatený hlas: "Ty jsi vážně idiot."

"Vážně bych se ti měl něčím odvděčit za záchranu," poznamenal trpce.
"To můžeš."
Překvapeně se na mě podíval. "Jak?"
"No, tak nějak nemám kde spát," rošťácky jsem se ušklíbl, "domů momentálně nemůžu, a tak bych ti byl vděčný, kdybys mi zařídil nocleh."
"Nocleh…?" zadíval se k zemi. "To asi nepůjde. Taky se nemůžu vrátit domů a momentálně přespávám na jednom fakt odporném místě, kde je navíc jen jedno místo na spaní. Takže tohle ne."
"V tom případě bych měl dvě jiná přání."
"Jaká?" opět přimhouřil oči.
"Za prvé: Nějakou dobu mi budeš dělat společnost. Nemám si s kým povídat a už mi z toho celkem hrabe. A za druhé: Zítra mě zavedeš do nejbližšího obstojného gay klubu."
"Cože?!" trhl sebou. "Ty jsi-?"
"Homouš? Jo jsem," přikývl jsem. Přece jenom, i když jsem se změnil na muže, moje duše stále patřila dívce, takže mě i nadále přitahovali muži. Navíc jsem vždycky chtěl vyzkoušet, jaké je to být gayem, takže tohle mi dokonale vyhovovalo. "Ale neboj, jsem hodnej," zatvářil jsem se nevině.
Povzdechl si. "Dlužím ti to, takže s tím asi nic nenadělám, ale pomatuj si, že s tou tvojí zvrhlostí nechci mít nic společného, jasné?"
"Neboj se," uklidňoval jsem ho.
"Fajn, ale fakt nevím, kde budeš spát," zavrtěl hlavou.
"Nechci spát, klidně se prospi, já mám ještě příliš nevybité energie," přiznal jsem.
"OK, jak myslíš. Tak jo, moje noclehárna je kousek odtud, tak pojď…" zamířil kamsi do útrob temné uličky a já ho mlčky sledoval.
Vypadal jako fajn kluk. Sice se očividně zapletl do pěkně blbých věcí, ale jinak se zdál být milý.
"Řekni mi o sobě něco víc," vyzval mě.
"Jmenuju se Itan Atkins, je mi osmnáct a miluju adrenalin," sdělil jsem mu klidně. "Miluju černou a rudou. Nenávidím předsudky a nespravedlnost. Vyžívám se v krátkodobých vztazích, nesnáším, když se musím k někomu, nebo něčemu vázat. Zbožňuju svobodu, volnost a zběsilé tempo života," řekl jsem bez zaváhání. "A co ty?"
"Jsem Riki, moje příjmení je nepodstatné. Jak sis už asi všiml, jsem zapletený do docela velkých problémů. Před rokem jsem zdrhl z domova a ještě jsem se tak nějak neodhodlal vrátit. Na rozdíl od tebe hledám vztah, který vydrží, zatím bohužel bez úspěchu," řekl trochu váhavě.
"To se divým," zamumlal jsem.
"Čemu?"
"Že ještě nemáš holku. Jsi celkem roztomilý," mrkl jsem na něj.
Rychle uhnul pohledem a začal si něco mumlat, podařilo se mi zachytit jen něco o nezodpovědném, přelétavém teploušovi. Musel jsem se začít smát.
"Ty jsi asi celkem bezstarostná osoba, co?" utrousil suše.
"Závidíš, co?"
"Vlastně jo," přiznal, "ale kopáš tím sám sobě hrob, víš to?"
"Je mi to fuk," přezíravě jsem mávl rukou, "život je potřeba si užívat naplno, odkud to jde."
Došli jsme k malé, otevřené místnůstce bez dveří. "Tohle je tvoje noclehárna?" zeptal jsem se, když jsme vkročili dovnitř. Nic tam nebylo, jen v rohu byla malá, dřevěná deska, to bylo vše.
"Jo, máš s tím snad nějaký problém?" blýskl ke mně pohledem.
"Ani ne," pokrčil jsem rameny a klidně se usadil do rohu. "Dobrou noc," řekl jsem mu s úsměvem.
Chvíli zůstal stát na místě a ostražitě mě sledoval. "Pokud si na mě něco zkusíš, až budu spát, tak tě zabiju, jasné?" zavrčel varovně.
"Neboj se, tohle není můj styl. Já muže vždy jen lehkými náznaky dovedu do stavu, ve kterém jsou schopní mě prosit na kolenou, abych jim věnoval pozornost a abych se jich dotkl," vybavil jsem si svůj předchozí život. "Bez svolení a požádání ale nikomu nic neudělám, takže žádné strachy," uklidnil jsem ho.
Lehl si na dřevěnou desku a schoulil se do klubíčka. Několik minut na mě upřeně, pátravě zíral, což jsem se rozhodl ignorovat, a pak se mu oči samovolně zavřely a on propadl spánku.
Je opravdu hodně chladno. Napadlo mě. Stočil jsem pohled k Rikimu a zjistil jsem, že se chvěje. No jasně, ty blbče, na co jsi myslel?! Podívej se, jak je oblečený! Upozornil jsem sám sebe na to, že má na sobě jen slaboučkou, hnědou mikinu a tříčtvrťáky.
Postavil jsem se a znovu zamířil do noční tmy. Hon za ohněm začíná.

Škrtl jsem zapalovačem a přidržel jsem ho u papíru do doby, než vzplál. Bylo vcelku jednoduché sehnat potřebné věci. Venku jsem vysypal obsah jedné popelnice, a co nejtišeji jsem ji odnesl do Rikiho 'noclehárny'. Splašit nějaké staré noviny nebyl problém, venku se jich povalovaly tuny. A pro dřevo jsem se vloupal na čísi zahradu pár bloků odtud.
Spokojeně jsem se pousmál a sledoval, jak se oheň rozrůstá a požírá praskající dřevo.
Naložil jsem toho do popelnice co nejvíc, aby oheň vydržel hořet co nejdéle a sedl jsem si zpět do svého rohu. Zívl jsem, už jsem byl taky celkem ospalý. Zavřel jsem oči a s příjemným, hřejivým pocitem v srdci jsem se poddal spánku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saku-chan Saku-chan | E-mail | 3. října 2014 v 18:08 | Reagovat

No sakra *w* Strašně se mi líbí tvůj styl psaní, fakt bomba :3! A hlavně ten její/jeho popis! Ty oči *_*
Itan je fajn, Riki je roztomilý, tahle povídka se mi líbí ^^ Jen tak dál! ^.^/

2 Ann Ann | E-mail | Web | 3. října 2014 v 18:28 | Reagovat

Díky moc, upřímně jsem nečekala, že to někdo bude číst a jsem tím opravdu mile překvapená :D Jsem ráda, že se ti to líbilo :3

3 Katka Katka | E-mail | 16. listopadu 2015 v 15:31 | Reagovat

Hodně zajímavá povídka. Jsem zvědavá jak to bude dál

4 Karin Karin | 15. října 2016 v 16:19 | Reagovat

Tak to je perfektní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama