Úplňkové přání- 5

6. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání
Včera mi, i přes mé hlasité protesty a nadávky, odešel program Malování, v kterém překládám mangu, takže jsem bohužel odříznutá od možnosti překladu. Velmi se omlouvám, nevím, kdy se mi tento program podaří zprovoznit, tudíž se prozatím budete muset smířit s tím, že manga bude nějakou dobu pozastvena (doufám, že to nebude trvat víc, než 5 dní, většinou to tuto dobu nepřesáhne)
Ještě jednou se omlouvám :(
Ann


5
Minulosti neutečeš

"Moc dobře vím, jaké to je ztratit někoho, na kom ti záleží. Zažil jsem to."
"Kdy?" plácl jsem bezmyšlenkovitě.
Otevřel ústa, a pak je zase zavřel, bylo vidět, že váhá, jestli mi to řekne, nebo ne. "Já…" začal na konec, "viděl jsem, jak zavraždili mého staršího bratra," dostal ze sebe přiškrceně. "Bylo mi teprve šest, měl jsem zůstat doma s bráchou, kterému tenkrát bylo sedmnáct. On si ale potřeboval 'něco zařídit' a řekl mi, ať počkám v bytě, že se hned vrátí. Mě to ale nedalo a tajně jsem ho sledoval. Schoval jsem se venku za kontejnerem a viděl, jak se tam setkal s tříčlennou skupinkou potetovaných chlápků, kteří vypadali, že jsou dost od rány. Začali se s ním okamžitě hádat, řvali na něj, kde má 'zboží' a oslovovali ho výrazy, které jsem do té doby neslyšel. Byl jsem neskutečně vyděšený, ale přinutil jsem se, dokoukat to až do konce. Když jim řekl, že 's tím končí', jeden z nich se na něj bez varování vrhl, ve svitu zapadajícího slunce se zalesklo ostří nože a můj bratr se zasýpáním padl na zem. Z rány na hrudi se mu řinula krev a jeho výraz, stažený do bolestné masky, vypadal vážně děsivě. Křičel bych, ale nebyl jsem toho schopný, byl jsem ochromený strachem. Po tvářích mi stékaly slzy a mísily se s krví, která dotekla až pod kontejner. Věděl jsem, co se kolem mě děje, ale odmítal jsem to přijmout. Můj bratr, kterého jsem vždycky zbožňoval a ke kterému jsem vzhlížel, umíral. Jeho bolestně sténání a prázdnota v očích mě děsí ještě doteď. Dopadl na zem a začal se svíjet, snažil se jí uniknout, ale nebylo kam. Nebyla možnost, jak by mohl uniknout. Neexistovala šance, že by to přežil. V jednu chvíli se napnul jako luk a v tu chvíli se mu z pozice, ve které ležel, podařilo zachytit mě. Jasně si vybavuju, jak jeho prázdné oči na okamžik nahradil strach o mě a jak se do jejich pohasínající záře na chvíli prodral život. Němě zašeptal 'Uteč' a poddal se smrti.


Poslechl jsem jeho poslední přání a rozeběhl jsem se pryč. Nevím, jak se mi vlastně podařilo uniknout, prostě jsem jen běžel, přes slzy jsem skoro nic neviděl a škobrtal jsem o vlastní nohy. I když jsem byl strašně unavený, zesláblý a nevěděl jsem, kde se vlastně nacházím, strach mě hnal dál. Obrázek toho, jak tam na zemi v kaluži krve leží člen mé rodiny, který se o mě staral nejvíc, jsem měl stále před očima. A mám ho před očima doteď, nikdy se ho nezbavím.
Vždycky říkal, že se nebojí smrti, ale umírání. A pak zemřel v tak mladém věku.
Nikdy se nezjistilo, kdo byl ten, kdo ho zabil. Jediná osoba, schopná vypovídat, jsem byl já a já se složil vždycky, když se mě na to zkusili zeptat. Od té doby mě častokrát v noci děsí noční můry, týkající se téhle vzpomínky, to se vždycky s křikem probudím a chce se mi utíkat, jenže dobře vím, že minulosti neuteču.
Od chvíle, kdy mi řekl, abych utekl, utíkám skoro neustále. Před povinnostmi, před problémy, před lidmi. A před sebou mám stále ten záblesk života v jeho očích, když chtěl, abych se zachránil…" po tváři mu skanula osamocená slza.
Zastavil jsem se. To, co mi právě řekl, bylo srdcervoucí. Z toho příběhu mi přebíhal mráz po zádech a cítil jsem, jak mé srdce svírá silná bolest. Žít bez rodiny je rozhodně lepší, než někoho z rodiny ztratit… a ještě tímhle způsobem… Přistoupl jsem k němu blíž a objal jsem ho. Věděl jsem, že objetí dokáže leckdy pomoct víc, než tisíc slov. "Jsou to jen vzpomínky. Před minulostí nemůžeš utéct, ale můžeš se s tím smířit," šeptal jsem mu do ucha a cítil jsem, jak napětí, které způsobilo to, jak jsem ho objal, z jeho těla postupně vyprchává, uvolnil se a taky mě váhavě objal.
"Tvůj bratr by si jistě nepřál, aby ses kvůli němu takhle trápil, mysli na to. Byl jsi pro něj jistě důležitý, jinak by ti neřekl, abys utekl. Záleželo mu na tom, abys žil a jistě také na tom, abys byl šťastný. Vím, že tu vzpomínku nosíš stále v srdci, ale musíš si uvědomit, že pokud se tím budeš stále zaobírat, bude tě to jedině zraňovat víc a víc," pohladil jsem ho po vlasech a setřel jsem mu z tváře slzu. Pak jsem se povzbudivě usmál. "Žij svůj život tak, abys na jeho konci mohl říct 'Žil jsem i za něj'."
Chvíli hleděl upřeně do očí. "Itane…?" zašeptal rozechvěle.
"Ano?"
"Díky, tohle mi žádná z psychiatrů, u kterých jsem byl, neřekl. A přitom… jsou to slova, která mi zatím pomohla nejvíc," lehce se usmál. "Díky," zopakoval.
"Není nic, za co bys měl děkovat, jen jsem řekl pravdu. A za pravdu se neděkuje," pustil jsem ho.
"Jenže je jen málo lidí, kteří tuhle pravdu dokáží vyjádřit slovy."
"Nejde tu až tolik o slova, jsou tu potřeba spíš pocity," prohlásil jsem a znovu jsem se pomalu vydal dál po chodníku.
"Víš," srovnal se mnou krok, "sice se očividně bráníš pocitům, ale přesto jsi dost chápavý a citlivý. To je dost rozporuplné," soudil.
Pokrčil jsem rameny. "Já sám sebe radši moc nerozebírám, tak trochu se bojím, co všechno bych o sobě mohl zjistit."
Usmál se. "Copak? Nejsi snad svatoušek?" popíchl mě.
"I svatí mají své mouchy," přijal jsem jeho hru.
"Ale ty jsi přece 'bezchybný', ne?" v očích se mu rozhořely ďábelské ohníčky.
"Nikdo není 'bezchybný', já jsem jen dokonalý."
"'Dokonalý'? Ale to přece nejde, když nejsi 'bezchybný', ne?" pokračoval dál.
"Jde, protože mé chyby jen umocňují mou dokonalost, víš?"
Úsměv se mu rozšířil. "Myslím, že spolu přece jen budeme vycházet."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:07 | Reagovat

Chudák malí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama