Úplňkové přání- 4

5. října 2014 v 15:00 | Ann |  Úplňkové přání

4
Člověk činu

"Co to mělo ksakru znamenat?!" vyjel Riki, jakmile jsme byli z doslechu i dohledu.
"A co?" hrál jsem nechápavého.
"Proč jsi ho políbil?!" vypadal naštvaně.
"Copak, žárlíš snad?" popíchl jsem ho.
"To ani omylem!" zasyčel. "Tak proč jsi to udělal?!" naléhal.
Pokrčil jsem rameny. "Nevím, chtělo se mi," objasnil jsem mu jednoduše.
"'Chtělo se ti'?" zopakoval nevěřícně. "Takže ty jsi tenhle typ…"
"Jaký typ?"


"Ten, co si nabrkne někoho na jednu noc a pak dělá, že tu osobu ani nezná. Ten, který chce vyzkoušet každého, jen aby věděl, kdo je nejlepší," řekl.
"Přesně tak," přisvědčil jsem, "líp bych to ani neřekl."
"Jsi odporný," zavrčel.
"Možná ano, ale můžu si to dovolit," prohlásil jsem.
"Jak to myslíš?"
Obrátil jsem k němu tvář a kouzelně jsem se usmál. "Copak to nepoznáš?" pohodil jsem vlasy. "Když někoho chci, tak ho taky dostanu. Mám dost věcí, které mi v tom výrazně pomohou."
"Třeba tvoje ego?" rýpl si.
"Třeba," zasmál jsem se.
"Pche… díky bohu, že nejsem gay," úlevně vydechl.
"Hm… já dokážu udělat s lidmi neobyčejné věci," ďábelsky jsem se usmál.
"Nesahej na mě, nebo tě zabiju," varoval mě.
"Neboj," uklidňoval jsem ho. "Nejsi můj typ."
"Hej, to bylo hnusný!" okřikl mě.
Začal jsem se smát. "Ale no tak, to měl být vtip! Je to právě naopak… celkem se mi líbíš," provokativně jsem se ušklíbl, bavilo mě ho vytáčet. "A teď mi ukaž, kde je tady nějaký pořádný hotel," pobídl jsem ho.

"Počkej, to vážně chceš, abych bydlel s tebou?" nevycházel z údivu Riki.
"Přesně tak," přikývl jsem.
Právě jsem pronajal prostorný, hezky vypadající pokoj. Byl v druhém patře pěkného, i když trochu zastrčeného domku. Rodina, která bydlela v přízemí, se rozhodla kvůli výdělku horní patro pronajmout. A já se toho s radostí chopil už jenom kvůli faktu, že ta rodina měla vážně pěkného syna.
"Ale je tu jen manželská postel," trhl hlavou směrem k lůžku.
"Neboj se, ani se tě nedotknu," uklidňoval jsem ho, "umím se krotit. A kdyby ti to opravdu vadilo, můžu spát na zemi," navrhl jsem.
"To ne! Tam bych kdyžtak spal já. Přece jenom, to ty se o mě takhle staráš a všechno to platíš. A vůbec… kde jsi vzal všechny ty peníze?" zmateně se zamračil. "Neříkej mi, že jedeš v drogách, nebo něco podobného," trhl sebou.
"Neboj, to fakt ne. Ale pocházím z dost bohaté rodiny," objasnil jsem mu. "I když jsem odtamtud zdrhl, stále mám pořádně naditou peněženku. Než jsem pláchl, našetřil jsem si celkem balík," vysvětlil jsem mu. Sice to byla lež, ale co naplat.
"Aha… tak to jo," uklidnil se. "Hele, vážně si vážím toho, že mi takhle pomáháš a staráš se o mě. Zachránil jsi mi život, pomohl jsi mi před Ianem, koupil jsi mi jídlo a ještě zařídil ubytování. Sice nechápu, o co ti jde, ale hrozně si toho cením. Jen… doufám, že nepočítáš s tím, že bych si s tebou něco začal…" bylo vidět, že mu ta slova nejdou moc dobře z úst.
"Už ti to opakuju po několikáté, o to mi vážně, ale vážně nejde. Nebuď tak namyšlený, zas tak o tebe nestojím," usmál jsem se. "I když nejsi k zahození…" neodpustil jsem si provokativní poznámku. "Ale já respektuju tvou orientaci a nemám v plánu tě do ničeho nutit. V tomhle ohledu jedu na férovku. Prostě jen chci společnost, abych si měl s kým povídat a abych měl někoho, kdo mi pomůže se v tomhle městě orientovat."
"Aha… jistě, promiň, že pořád myslím jen na to, že jsi… ehm…"
"Gay? Buzík? Teplouš? Říkej si tomu, jak chceš, mně to nevadí. Já se za svou homosexualitu nestydím," informoval jsem ho. "A omluva se přijímá. Hm… co kdybychom vyrazili na nákupy?"
"Cože?"
"No oblečení, jídlo a jiné nezbytné věci, jako je třeba čokoláda."
Vyprskl smíchy. "Čokoláda?!" zopakoval se smíchem.
"Jo," taky jsem se usmál, "vím, že to zní absurdně, ale já bez ní nedokážu žít," vysvětlil jsem mu.
"Aha… ale stejně je to srandovní," smál se dál.
"Ach bože, ty jsi vážně jako dítě…" zakroutil jsem nechápavě hlavou. "No, to je fuk. Půjdeme nakupovat a mezitím si můžeme popovídat a něco o sobě navzájem zjistit, když už budeme žít pospolu, co ty na to?" navrhl jsem.
"To zní jako dobrý nápad," svolil.
"Fajn, tak tedy vyrážíme!" zavelel jsem.
"Hned?!" trhl sebou.
"Proč ne?"
"Jsi opravdu člověk činu, co?" přejel mě podivným pohledem.
"Tak nějak," přitakal jsem. "ale proč ne? Na tom, žít okamžikem, není přece nic špatného. Žiješ jen jednou, a tak by sis měl pobyt na tomhle světě patřičně užít," mínil jsem.
"Mám teorii."
"Sem s ní."
"Buď se budeme nesnášet a nebudeme schopní spolu vyjít, nebo se z nás stanou dobří přátelé," řekl.
"Hm… beru druhou možnost," pročísl jsem si rukou vlasy a zamířil směrem ke dveřím.
"Jo… snad to vyjde."
"Vyjde, jen tomu musíš uvěřit."
"Jsi dost komplikovaná osoba, víš to?" otázal se.
"Jo, vím, ale neboj, časem si zvykneš," vyšli jsme ven a já za námi zamkl vchodové dveře. Vydali jsme se po schodišti do přízemí. Stěny byly bíle omítnuté a ze stropu vysel složitý, skleněný lustr. Zábradlí vypadalo dost složitě, bylo pozlacené a kroucené do podivných tvarů, moc jsem tomu nerozuměl, ale působilo to impozantně.
"Hele, jaké máš vzdělání?" zeptal se mě.
"Vysokoškolské. Proč?" nevěděl jsem, kam tím míří.
"Nejsi na vysokou nějak moc mladý?" zmateně se zamračil.
"Měl jsem soukromé učitele a vysokou jsem dokončil už v sedmnácti," vysvětloval jsem. "Pak mě rodiče chtěli poslat na internát a požadovali, abych vystudoval další školy, tak jsem zdrhl," odfrkl jsem si a pak jsem se pohrdlivě ušklíbl, "vlastně to ani nebyli moji rodiče, jen nějací šašci, co se za ně vydávali."
"Ty… jsi adoptovaný?" zeptal se opatrně.
"Jo."
"Ah… to mě mrzí," svěsil hlavu k zemi.
"Nemusí, stejně nepotřebuju opravdovou rodinu. Už jsem se smířil s tím, že mě nechtěli. Je to jejich věc, já se bez nich obejdu," můj hlas byl chladný, tyhle myšlenky mě dost vytáčely.
"Jsi opravdu silná osobnost," zašeptal obdivně.
"Podle čeho tak usuzuješ?" vyzvídal jsem, nepřipadalo mi, že bych řekl něco hrdinského.
"Dokážeš se s něčím takovým srovnat tak jednoduše. Nevztekáš se, ani nejsi smutný… obdivuju tě. Navíc máš vážně záviděníhodnou odvahu. Vrhnout se mezi psy a člověka, kterého neznáš… to chce pořádnou kuráž," hleděl na mě a posvátnou úctou.
"Budu ti muset zničit tvé iluze. Často jsem měl vzteklé záchvaty, protože mě vlastní rodina nechtěla a několikrát jsem probrečel skoro celou noc. Je to jen otupělost, která zaviňuje, že jsem tak klidný," s ním v patách jsem vyšel na ulici, bezmyšlenkovitě zabočil doprava a vydal se po chodníku podél silnice do středu města.
"Myslím, že to je důvod, proč tak rád střídáš kluky," nadnesl.
Povytáhl jsem jedno obočí.
"Bojíš se, se vázat, protože jsi nikdy nebyl k nikomu opravdu připoután," začal vysvětlovat. "Neměl jsi žádné rodinné zázemí a nikoho, kdo by pro tebe byl, kdykoliv bys to potřeboval. Bojíš se, že by daná osoba, do které by ses zamiloval, jednou zmizela z tvého života, stejně jako tví rodiče, a nechala by tě zlomeného a nešťastného. Nechceš další rány na duši, ale potřebuješ něčí blízkost, a tak vyhledáváš jen krátkodobé vztahy, které se snad ani vztahy nazývat nedají…"
"Možná máš pravdu," zamyslel jsem se nad tím. "Ale s tím nic nenadělám, je to ve mně zakódované."
"Určitě s tím půjde něco dělat!"
"Nemusíš se o mě tolik starat," sykl jsem, "já jsem v pohodě."
"To tvrdíš nahlas, ale pravda je jiná," stál si tvrdohlavě za svým.
"Jak myslíš. Ale nehodlám poslouchat rady někoho, kdo nikdy nikoho neztratil."
"Mýlíš se…" zašeptal skoro neslyšně a zaťal zuby, "ani nevíš, jak zatraceně se mýlíš…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 16. listopadu 2015 v 18:10 | Reagovat

Z bohaté rodiny, adoptovaný, soukromé učitele. Jdsem zvědavá co bude dál.

2 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:02 | Reagovat

Jak umí hned reagovat na jakoukoliv  otázku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama