Úplňkové přání- 3

4. října 2014 v 15:00 | Ann |  Úplňkové přání

3
To nejsladší v menu…

"Co si dáš?" obrátil jsem se k Rikimu.
"Jsi si opravdu jistý, že si můžu něco vybrat?" zeptal se nejistě.
"Jistě," přikývl jsem, "jen do toho."
Seděli jsme v rohu malé cukrárny. Uvnitř to vypadalo roztomile. Všude byly květiny a vonělo to tam růžemi a vanilkou. Ten muž, co předtím honil Rikiho mi řekl, že se jmenuje Ian, je mu dvacet a je spolumajitelem otcovi cukrárny. Připadal mi svým způsobem roztomilý, neustále uhýbal očima, a když se ty jeho náhodou setkaly s těmi mými, rychle dělal, že se věnuje něčemu jinému. Teď nás posadil ke stolu, dal nám jídelní lístek a odešel do zadní části cukrárny něco řešit s otcem.
"Dobře, tak… dám si ovocný pohár a jahodový košíček… můžu?" stále se zdálo, že váhá.
"Samosebou."


"Ale… je to divné. Zachránils mě a staráš se o mě, aniž by ti to něco pořádného přineslo…"
"Jsi můj 'mladší bráška', ne?" zasmál jsem se.
"Jsi vážně zvláštní," vydechl.
"Jo, to slýchám často. Ale neboj, magor nejsem. Tedy, snad…" na moment jsem nasadil ďábelský výraz.
"Já se tě asi začnu bát…"
"Jo, to bys měl," stočil jsem pohled k jídelnímu lístku, ale hned jsem ho zase odložil.
"Tak co, už máte vybráno?" vynořil se vedle našeho stolu Ian. Převlékl se. Měl na sobě černé džíny a bílé triko.
"Ano," přisvědčil jsem. "Dáme ovocný pohár a jahodový košíček. Obojí dvakrát. A…co by sis dal k pití?" obrátil jsem se opět k Rikimu.
"No… ehm… máte nějaký džus?" zkusil to.
"Jistě, jaký?" zeptal se ho Ian.
"Jablečný," vyhrkl můj 'bráška'.
"Dobrá, a vy si dáte?" obrátil se ke mně.
"To samé. A co kdybychom si tykali? Vykání je moc formální," navrhl jsem.
"Dobrá," přikývl a vytratil se.
"Líbíš se mu," podotkl Riki.
"Já vím."
"Tss… jsi vážně hrozně namyšlený."
"To je možné, ale mám pro to důvody, nemyslíš?" hodil jsem po něm sexy pohled.
"Nech toho!" obořil se na mě. "Říkal jsem ti, že nejsem jako ty!"
"Tak proč se červenáš?" nadhodil jsem při pohledu na jeho tvář pobaveně.
"Nečervenám," odporoval.
"Nejsem slepý, Riki, ale když to nechceš přiznat, tak fajn…"
Zaskřípal zuby, ale dál náš rozhovor nerozváděl. Po chvíli se objevil Ian s objednanou dobrotou. Musím říct, že jsem měl opravdu hlad, ale Riki měl očividně větší, jelikož jídlo zhltl, aniž by se pořádně podíval, co jí.
"Nedáš si ještě něco?" navrhl jsem.
"Opravdu můžu?!"
"Jistě," přisvědčil jsem a dobře se bavil jeho radostným výrazem.
Mladší bráška… hm…

"Už odcházíte?" zeptal se mě Ian a marně zakrýval zklamání.
"Bohužel ano," přitakal jsem. "Ještě jednou se omlouvám za problémy."
"To je dobrý," mávl rukou, "obraťme list!" usmál se. "Oh… nemohli byste chvilku počkat, musím stejně ještě něco zařídit venku, tak bych mohl jít kus cesty s vámi," rozzářili se mu oči.
"To by bylo fajn," přitakal jsem.
"Hned jsem zpátky!" odklusal do vedlejší místnosti, ale vzápětí se vrátil. Přes rameno měl přehozený černo-modrý batoh. "Můžeme vyrazit," usmál se.
"Skvěle," také jsem se usmál a vyšel jsem na denní světlo. Zhluboka jsem se nadechl. "Iane?" nadhodil jsem rádoby nevinně, i když mé myšlenky rozhodně nevinné nebyly.
"Ano?" lehce sebou trhl a stočil ke mně vyplašený pohled.
Je vážně sladký… "Máš přítele?" zeptal jsem se přímo, bez jakýchkoli okolků.
Vytřeštil oči a zalapal po dechu. "Co… cože?" vykoktal zmateně. "Já… já… nevím, proč to… chceš vědět?" nervózně si začal žmoulat lem trika.
Usmál jsem se. "Prostě mě to jen zajímá. Jsem zvědavý," úmyslně jsem si nechal do obličeje spadat několik pramínků vlasů a lehce jsem přivřel oči. Byl jsem si jistý, že působím neodolatelně.
"Itane…" sykl varovně Riki a jeho oči metaly mým směrem blesky.
"Já…já…" koktal Ian, ale než se stačil vyjádřit, kolem se prohnal kdosi na kole, strhl mu batoh ze zad a hnal se pryč.
Zareagoval jsem okamžitě. Byl to reflex. Ve vteřině jsem se rozběhl za cyklistou. Nasadil jsem největší tempo, jakého jsem byl schopný. Hnal jsem se vpřed jako neřízená střela. Nekontrolovatelný, nezastavitelný…
"Itane!" stačil jsem ještě zachytit Ianův vyděšený výkřik, pak už jsem se odrazil a jediným skokem se vrhl na cyklistu. Bylo mi fuk, jestli se zraním, měl jsem vytyčený svůj cíl a za tím jsem si pevně šel.
Strhl jsem muže z jeho kola, které dostalo smyk, dopadla na zem a odletělo o několik metrů dál, kde se konečně zastavilo. Nechtěl jsem dané osobě ublížit, i když to byl zloděj, a tak jsem jí zahalil do své rozepnuté kožené bundy, přitiskl ji k sobě sám se natočil tak, abych dopadl na záda. Byla to pořádná pecka, ale mně se kupodivu nic nestalo, jen mě trochu bolela páteř, ale to hned odeznělo.
Rychle jsem vyskočil na nohy, postavil proti sobě toho zloděje a prohlédl jsem si ho.
Vypadal, že je dost vyděšený, zíral na mě jako na ducha. Byl to kluk, kterému nemohlo být víc jak patnáct. Měl delší, blonďaté vlasy a modrošedé nevinné oči. Sahal mi sotva po ramena a byl vážně roztomilý.
"Ten batoh," natáhl jsem před sebe ruku a on mi ho ochromeně vtiskl do ruky. Třásl se. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a odhrnul mu z obličeje vlasy.
"Jo…" hlesl ohromeně.
"Jen abys věděl, jsi pěkný idiot, kdybych byl víc prudérní, už bych tě hnal na policii, hochu," ušklíbl jsem se.
"Vy… se nezlobíte?" žasl.
"Ne, jen jsem znechucený tím, že osoba v tvém věku krade. Na co ty prachy chceš? Na chlast? Na cigára? Nebo dokonce na drogy?" vyzvídal jsem, můj hlas byl vyrovnaný, ale káravý. "Klidně mi to řekni, nejsem o tolik starší než ty, takže to chápu," nasadil jsem svůj podmanivý, přesvědčivý výraz a hlas, který nikdy nezklamal.
"Moje holka bude mít narozeniny a já… prostě jsem jí chtěl koupit něco pořádného…"
Usoudil jsem, že mluví pravdu. "Ach tak, ale kvůli něčemu takovému přece nemusíš krást, ne? Stačí se prostě jen zeptat," bez mrknutí oka jsem mu podal pět stovek. "Stačí ti to?"
"Páni… to jako vážně?!" zorničky se mu rozšířily.
"Jistě," přisvědčil jsem s úsměvem, "ať má tvá holka radost…"
"A… to za to nic nechcete?" vyzvídal.
"Kolik ti je?"
"Eh… bude mi patnáct… proč?" nechápavě se zamračil.
"Dej mi svoje telefonní číslo. Nezjišťuj, proč ho chci vědět, jen mi ho prostě řekni, hm?"
"Dobře…" nevypadal, že je z toho zrovna dvakrát moudrý. "775 136 601," odříkal a já si mezitím uložil jeho číslo do mobilu.
"Jméno?" otázal jsem se jednoduše.
"Jsem Mik," oznámil mi.
"Ok..." naťukal jsem to a usmál se, "možná se časem ozvu, Miku. A teď už rychle zmiz, než sem doběhnou mí dva přátelé," trhl jsem hlavou nalevo, odkud se k nám řítili Riki s Ianem.
"Dobře… jen mi ještě řekni, jak se jmenuješ ty?"
"Itan," mrkl jsem na něj, "a teď zmiz."
Přikývl, doběhl si pro kolo a rychle odjel pryč.
Lstivě jsem se ušklíbl. "Kdybych se nudil, ozvu se ti a budeme se moc pobavit…" zašeptal jsem sám pro sebe a pak jsem se otočil k mým dvěma přibíhajícím přátelům.
Nemohl jsem si pomoct, ten Mik byl vážně roztomilý a já měl pro takové typy slabost.
"Itane! Jsi v pořádku?!" lapal po dechu Ian, který ke mně doběhl jako první a byl mnohem uřícenější, než Riki.
"Samozřejmě, neměj strach," uklidňoval jsem ho.
Zavrávoral a já ho zachytil dřív, než stihl dopadnout na zem. "Zdá se, že nejsi na běhání zvyklý, co?"
"Ne… promiň…" dostal ze sebe a uhnul pohledem.
"Není, co bych ti měl odpouštět," postavil jsem ho na nohy, ale ruce jsem z něho nesundal.
"Ehm…" bylo vidět jak je nervózní. "Moc děkuju, nevím, čím bych se ti měl odvděčit…"
"Čím…?" zopakoval jsem zamyšleně.
Zbystřil.
"Tak se prostě nehýbej," řekl jsem mu a než se stačil dál vyptávat, naklonil jsem k němu a bez varování jsem mu ukradl polibek.
Trhl sebou a začal se chvět. "C…co to…" koktal.
"Nemáš přítele, že?" naklonil jsem hlavu na stranu.
"Ne… ale…"
"Ale…?" ignoroval jsem Rikiho, který to celé jen vyděšeně a šokovaně sledoval.
"Ty… ty… proč…?"
"Proč? To je jednoduché: Jsi sladký," omluvně jsem se usmál. "Promiň, ale neodolal jsem," nasadil jsem podmanivý úsměv. "Víš…" zavrněl jsem, "líbíš se mi a bohužel mám tendenci jednat záchvatově a bez rozmyslu…" znovu jsem se k němu naklonil blíž. "Můžu?" zašeptal jsem hlubokým, uklidňujícím hlasem.
Zíral na mě a vypadala opravdu šokovaně, jeho tělo se chvělo a jeho oči se vyděšeně upíraly do těch mých, vypadalo to, že je nejistý, mlčel. "Ano…" hlesl pak sotva slyšitelně a zavřel oči.
Jak snadné… Přitiskl jsem své rty k těm jeho a dál si nevšímal pomalu ustupujícího Rikiho, který se tvářil dost znechuceně.
I když se mi to předtím nezdálo, Ian uměl skvěle líbat. Jeho rty byly měkké a poddajné a skvěle se přizpůsobily těm mým. Naprosto se mi poddal, propadl mi… jak očekávatelné. Nebránil se, ani když jsem mu zajel jazykem do úst. Doslova mě nechával, ať si s ním dělám, co se mi zachce… a já toho bez váhání patřičně využil. Vždycky jsem si říkal 'chyť se každé příležitosti, která přijde'. A tohle byla úžasná příležitost.
Líbal jsem ho dlouho a intenzivně, bral jsem si všechno, co mi tak ochotně nabízel.
"Itane…" vydechl, když se ode mě odtáhl.
"Ano?" měl jsem obličej jen kousek od toho jeho a užíval jsem si pohledu na jeho rozhozenou, omámenou tvář.
"Ty… bereš to jen jako hru?"
"Co kdybych řekl, že ano?" naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Co bys udělal?" vyzvídal jsem.
"Řekl bych, abys ji dohrál až do konce…" prohlásil po chvíli a chtivě se natáhl po dalším polibku, čemuž jsem se ani trochu nebránil.
"Už toho sakra nechte!" narušil ten nádherný moment protivný výkřik. "Vždyť se ani neznáte!" kvílel Riki naštvaně.
"Má pravdu," využil jsem příležitosti vyváznout z téhle situace. Chtěl jsem jen vyzkoušet, jak líbá. Chtěl jsem jen pocítit to příjemné vzrušení, když jsou vaše rty spojené se rty někoho jiného. Nic víc. "Je mi líto, ale naše životy jsou příliš odlišné. Nemůžeme být spolu," začal jsem hlasem, jak z nějakého románu. "Jsi vážně skvělý, Iane, ale tohle by nefungovalo," políbil jsem ho na čelo. "Ale pevně věřím, že jistě potkáš někoho, s kým ti bude dobře," pustil jsem ho a oddálil jsem se od něj. "Teď už musím jít, ale slibuju, že na tebe nikdy nezapomenu a určitě se ještě někdy zastavím pro to nejsladší ve vašem menu," mrkl jsem na něj. "Tak sbohem," otočil jsem se a zamířil jsem pryč.
"Sbohem…" ozvalo se za mnou tiše.
Proč je loučení tak jednoduché…?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saku-chan Saku-chan | E-mail | 4. října 2014 v 18:08 | Reagovat

Itan je teda pořádný seme! XD

2 Katka Katka | E-mail | 16. listopadu 2015 v 15:47 | Reagovat

Oho tak on je i samaritán.

3 Karin Karin | 15. října 2016 v 18:23 | Reagovat

Koukám že se dobře baví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama