Úplňkové přání- 20

23. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

20
Sladké mučení

"Tak… a je to!" usmál se Riki, když mi doobvázal záda.
"Připadám si jako chodící mumie…" postěžoval jsem si.
"To máš z toho, že jsi tak ztřeštěný, víš!" pokáral mě. Už se zdál být zase normální.
"Pff…" natáhl jsem se na postel, na které jsme seděli, když mi ošetřoval záda.
"Ale no tak, alespoň bys mi mohl poděkovat!"
"Máš pravdu… díky," usmál jsem se na něj a on se zase rychle podíval jinam, čemuž jsem se musel v duchu jen smát.
"Nemáš zač…" vstal a zamířil s lékárničkou zpět do koupelny, odkud jí přinesl. "Co budeme celý den dělat?" zeptal se, když se vrátil. "Venku budou až do večera davy, kvůli té pouti… A obleč si už na sebe něco!" dodal, když jsem se neměl k tomu něčím zahalit svůj obvázaný trup.
"Nechce se mi… A myslím, že bychom se mohli mrknout na nějaký film," navrhl jsem. "A večer zase do klubu… je otevřený i dnes, že ano?" ujišťoval jsem se.
"Jo, je," přikývl, "dost se ti tam líbilo, co?"
"To teda! Byl jsem ve svém živlu! Ta světla, ta hudba, ty lidi… Bylo to božské!" zavzpomínal jsem na předchozí večer.
"Ještě mi dlužíš to tancování."
"He?"


"Jak jsi tam tancoval… chtěl jsem přece pak, abys mě to naučil, ale začal hrát ploužák, a tak z toho sešlo," připomněl mi.
"Jo, jasně… promiň, úplně mi to vypadlo," omluvně jsem se usmál.
Protočil oči. "No jo, to jsi celý ty…"
Zasmál jsem se. "Ale kdybych to nebyl já, neměl bys mě rád, ne?"
"Cože?! Kdo říká, že tě mám rád?!"
Jo, už je zase v pohodě… "Myslím přátelsky, nemusíš si hned všechno překrucovat po svém."
"Aha… promiň… ale dobře víš, že jsem na tyhle věci háklivý," snažil se bránit.
"Jo… radši změníme téma, co ty na to?" navrhl jsem.
"Dobrý nápad," souhlasil ochotně.
"Tak fajn… nějaký návrh?"
Zamyslel se. "Na jaký film by ses chtěl koukat?" posadil se na postel kousek ode mě.
"Vlastně ani nevím. Napadá tě něco?"
"Ani ne… hele, a jak by sis vůbec chtěl nějaký film pustit? K videopůjčovně se přes ten dav nedostaneme a já pochybuju, že máš nějaký u sebe."
"Mohli bychom se koukat na mobilu. Dá se tady napíchnout na wifi, už jsem to zkoušel."
"Ty máš odpověď na všechno, že?" natáhl se a šťouchl do mě loktem.
"Tak nějak…" přikývl jsem pobaveně. "Hele, teď mě napadlo ještě něco, co bychom mohli dělat!" rozzářily se mi oči.
"A co?"
"Napovím ti, týká se to polštářů a dek," zatvářil jsem se tajemně.
"To si děláš legraci, že jo…?" napjal se a přimhouřil oči.
Dobře jsem věděl, co ho napadlo a rozhodl jsem se ho ještě trochu podusit. "Ne… mohla by to být legrace, ne? Řekni mi něco jiného, co by dva kluci, kteří jsou spolu sami zavření v místnosti, mohli podniknout…"
"Ale tohle není normální!" zasyčel. "A ty přece dobře víš, že nejsem teplouš!"
Zatvářil jsem se udiveně, i když v duchu jsem se musel smát. "Počkej… co je teploušského na stavění polštářových bunkrů?"
"B…bunkrů…?" všechen vztek z něj vyprchal a on začal rudnout. "Promiň, já… já si myslel, že…" nechal svá slova vyznít do prázdna.
"Moment… tebe napadlo tohle?!" dělal jsem, jako že jsem si až teď uvědomil, na co myslel. "Já tě normálně kazím!" zasmál jsem se.
"Já se vážně omlouvám…" přikrčil se, jako by čekal ránu a vyhýbal se mému pohledu.
"Kašli na to…" mávl jsem přezíravě rukou, "i když… není to zas tak špatný nápad…"
"Itane…" zamumlal varovně, "jestli uděláš něco-" dál se nedostal, protože jsem popadl deku a bez varování jsem se na něj vrhl. Nestačil se ani bránit a už byl celý zabalený v dece bez možnosti pohybu. Z deky mu čouhala jen hlava… vypadal vážně komicky. Lehl jsem si na něj tak, aby se nemohl vyprostit a smál jsem se jako úplný magor.
"Tak co, 'bráško'? Jak se dostaneš pryč? Dokážeš se ubránit, když si na tebe teď něco zkusím?" dobře jsem se bavil.
"Hele, tohle není fér!" stěžoval si.
"Život už prostě není fér," potvrdil jsem mu.
"Itane!" snažil se dostat pryč, ale nemohl se ani hnout.
"Tak hned nešil…" poslušně jsem ho pustil a on se vymotal z přikrývky. "To se neumíš ani trochu bavit?" popíchl jsem ho.
"Cos to říkal?!" sykl a oči mu zaplály.
"Že se neumíš bavit," zopakoval jsem drze.
"Ty…!" zavrčel, a pak udělal něco, co bych od něj nikdy, nikdy, ale opravdu nikdy nečekal. Chopil se deky, do kterého jsem ho předtím zabalil a 'zaútočil'. Moc jsem nebránil, částečně proto, že jsem byl dost vyvedený z míry a částečně proto, že jsem byl zvědavý na to, co udělá, když se mu povede mě uvěznit. Za chvilku jsem se octl svázaný pod ním.
"A co teď…?" zeptal jsem se.
"Teď se ti budu smát," jak řekl, tak i udělal.
"A teď…?" zjišťoval jsem, když ho smích přešel.
"Tak dopředu jsem nepřemýšlel," přiznal roztrpčeně, "ale… něco mě napadá!" natáhl se k nočnímu stolku a vytáhl z něj MOJI bonboniéru. "Teď se budeš koukat, jak jím…" v očích se mu rozhořely ďábelské ohníčky.
"Ne…!" zasténal jsem, opravdu jsem se nemohl z té deky dostat. Ne proto, že by byl nějak extra silný, ale proto, že jsme ležel tak blbě, že kdykoliv jsem se pokusil vyprostit, projela mi poraněnými zády hnusná křeč.
"Ale ano!" otevřel bonboniéru a přímo před mýma očima si začal do úst strkat jednu čokoládku za druhou.
"Ne! Riki, prosím! Já už budu hodnej, jen toho nech!" opravdu mi to rvalo srdce. "Prosííím! Udělám cokoliv, ale takhle mě nemuč, zapřísahám tě!" kvílel jsem.
Začal mlaskat.
"Riki! No tak, tohle je vážně podlý!" snažil jsem se ho přemluvit.
"Hm… chceš taky, co?" provokoval.
"Jo!"
"Dobře…" vytáhl z bonboniéry jednu čokoládku s karamelovou náplní, které jsem měl nejradši. "Otevři pusinku!" nakázal mi, a když jsem ho poslechl, začal mě krmit jako malé dítě. "To je hodný chlapeček!" smál se a já na to radši nic neříkal, aby si to nerozmyslel a nepřestal mi dávat mojí milovanou čokoládu.
"Tak… to by stačilo, nebo mi ještě přibereš," prohlásil, když jsem měl v sobě skoro dvacet kousku a odložil bonboniéru stranou.
"Ale no tak, já chci ještě…" zakňoural jsem.
"To nejde."
"Alespoň ještě pár," škemral jsem, "prosím, prosím, smutně koukám…"
"Nepřehrávej," napomenul mě.
"Prosííím…"
"Ale opravdu jen pár…" informoval mě s povzdechem.
"Ano!" zavýskl jsem radostně.
Kdo umí, umí…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:22 | Reagovat

V tyhle kapitole jsou jak malý kluci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama