Úplňkové přání- 2

3. října 2014 v 20:03 | Ann |  Úplňkové přání

2
Nevinné lži

Ze všech stran mě obklopovala mlhavá tma. Mé kroky se v nastalém tichu zdály být víc než hlasité. Snažila jsem se působit co nejmíň hluku, ale přesto jsem věděla, že jsem dost hlučná.
Les vypadal za úplňkové noci kouzelně. Stříbřité paprsky pronikaly mezi větvemi stromů a vrhaly na zem černo-stříbřité odlesky. Kapičky rosy na pavučinách se jemně třpytily a působily jako nádherné, k dokonalosti dovedené perly.


Připadala jsem si vyrovnaná, bylo mi fajn. Vítr mi čechral dlouhé vlasy a chladil z běhu rozpálené tváře. Ještě před chvílí jsem byla plná vzteku a rozhořčení, ale teď mě to všechno přešlo. Jediné záporné, co ještě doutnalo v mém nitru, byla nenávist a touha po tom, být někým jiným.
Zhruba před hodinou mi moje adoptivní rodina, v které jsem se nikdy necítila jako doma, oznámila, že mě posílají na internát někam bůhvíkam. Chtěli mě poslat pryč od mých přátel a to jsem jim nehodlala dovolit. A tak jsem utekla. Bezmyšlenkovitě, ztřeštěně… ale přesto jsem se nehodlala vrátit. Nikdy.
"Jen ať vidí, co způsobili, jen ať jednou taky trpí oni…" ucedila jsem a zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu. Byla pravda, že jsem flákala domácí školu, po nocích jsem se potulovala venku, tajně jsem se vykrádala z domu a střídala jsem kluky jako ponožky, ale stejně neměli právo rozhodnout takhle o mém životě… Nemohla jsem jim odpustit. Vlastní rodina mě nechtěla a teď mě posílala pryč i tahle adoptivní… jak odporný osud. "Chci být někým jiným…" zašeptala jsem toužebně. "Alespoň na chvíli okusit tu svobodu…" zastavila jsem se a zvedla hlavu k měsíci. "Chci být silnější a odolnější, chci se vyvarovat chyb a být ostatním vzorem… Chci další pokus…" zazdálo se mi, jako by ses stříbřitá měsíční záře zamihotala a hned vzápětí se za mnou ozval hluboký, bezbarvý hlas:
"Pokud to opravdu chceš, bude mi potěšením ti to vyplnit…"

Pomalu jsem otevřel oči a pátravě jsem se rozhlédl. Ještě stále jsem seděl na stejném místě v rohu místnůstky. Už se rozednělo, otvorem bez dveří dovnitř pronikalo mdlé světlo.
"Proč jsi to udělal?" ozval se hlas.
Pootočil jsem hlavu. Riki seděl schoulený v rohu na dřevěné desce a upíral na mě pátravý pohled. Byl zachumlaný do mé bundy, kterou jsem ho ještě během noci, když jsem se probudil, přikryl. Oheň už vyhasl.
"Co tím myslíš?" povytáhl jsem jedno obočí.
"Proč se o mě tak staráš…? O co ti jde…? Vážně nemám žádné prachy. A s tím, že bych ti dal sebe, v žádném případě nepočítej!" blýskl po mě varovným pohledem.
"Neboj se, s tím opravdu nepočítám," zasmál jsem se a postavil se. "Asi jen potřebuju mít někoho v péči," ušklíbl jsem se.
"'V péči'?" zopakoval zaraženě.
"Jo," potvrdil jsem. "Když se člověk stará jen sám o sebe, je to celé takové nudné a jednotvárné. Když se ale stará ještě o někoho jiného, snaží se mu dopřát to nejlepší a hlídá jeho kroky a to, jestli je v bezpečí, cítí pak takový pocit zadostiučinění, jeho život má smysl…" odhrnul jsem si z obličeje pramen zbloudilých vlasů. "Možná to zní divně, ale je to tak…"
"Nezní," řekl tiše, "ale o ostatní se může starat jen někdo jako ty…"
"Jak to myslíš?" nechápal jsem.
"No… podívej se na sebe. Jsi silný a máš dispozice k tomu, být ochráncem. Zato někdo jako já, má leckdy potíže udržet při životě i sám sebe, natož abych pečoval ještě o někoho dalšího…"
"Neboj se…" mrkl jsem na něj, "já se o tebe postarám…"
Chvíli mi hleděl upřeně do očí, jako by se snažil ve mně číst. Jeho modré, hluboké oči vypadaly nechápavě a tak nějak smutně. Nedokázal jsem odhadnout, co se mu honí hlavou, ale byl dost duchem nepřítomný. Zničehonic uhnul pohledem, s 'díky' mi vrátil bundu, prohlásil, že jde sehnat něco k snídani, a vypařil se.
"Vážně podivný týpek…" uchechtl jsem se a dal se do oživování pohaslého ohně. Byla celkem kosa.
Tenhle život… je nádherný. Ta síla… Žasl jsem nad svými schopnostmi, stále jsem tomu tak nějak nemohl uvěřit. Jsem silný, rychlý, mrštný… taková fascinující proměna. Škoda, že je to jen dočasné… ale tím si nebudu kazit tenhle čas, mám před sebou třicet dní, které je potřeba si patřičně užít. Budu žít okamžikem, nepřemýšlet nad zítřkem... vychutnám si tenhle nádherný čas, který mi byl dopřán. Usmál jsem se, ta představa byla nádherná. 'Žít okamžikem'… ano, to bude s mojí novou tváří nádherné. Už nejsem tak slabý, nejsem kořist… jsem lovec. Můžu si dělat, co se mi zachce, můžu využít své síly a svého šarmu. Už se nebudu modlit, aby se vše obrátilo k lepšímu, nemůžu se k nikomu modlit, protože teď… teď jsem tu bohem já.

"Ty jeden malej spratku! Koukej se hned zastavit, nebo ti rozbiju hubu!" vytrhl mě z překrásných myšlenek ostrý hlas.
"To mi rozbijete tak jako tak!" ozvala se Rikiho zadýchaná odpověď.
Pak jsem slyšel jen blížící se běžící kroky, následnou ránu a pak znovu Rikiho hlas:
"Pusťte mě! Jak se opovažujete na mě sahat?! Dejte ze mě ty pracky pryč!" řval.
Zvědavost mi nedala, vyšel jsem ven a spatřil scénu, vystřiženou jako z nějakého filmu. Riki byl zády přitlačený ke stěně, za lem trika ho držel vysoký, svalnatý, osmahlý, zhruba dvacetiletý muž a druhou ruku mě zaťatou v pěst a nataženou dozadu, chystal se Rikimu trochu vylepšit fasádu.
Zasáhl jsem dřív, než se cokoliv mohlo stát. Přiskočil jsem blíž a zablokoval muži ruku, než stačil udeřit. Pak jsem se všiml, že ten muž má v pravém uchu náušnici a v duchu jsem radostně zajásal. Tohle nebude zas tak těžké. "Prosím, neuchylujte se k násilí," nasadil jsem diplomatický hlas. "Sice nevím, co se stalo, ale velmi se vám za svého bratra omlouvám," začal jsem přesvědčivě lhát a na důkaz omluvy jsem se uklonil. "Nově jsme se sem s rodinou přestěhovali, ale tady Rikimu se to moc nezamlouvalo a začal vyvádět všemožné kraviny. Utekl z domova a já ho vyrazil hledat… a teď jsem ho našel v takovéto situaci. Opravdu velmi se vám omlouvám," znovu jsem se uklonil. "Moc mě to mrzí. Ale pevně věřím, že společně dojdeme k nějakému méně drastickému řešením, co říkáte?" mile jsem se usmál. "Vypadáte jako inteligentní člověk, jistě to nějak vyřešíme," nebyl jsem si jistý, jestli to už trochu nepřeháním, ale neodolal jsem a při svých posledních slovech jsem na něj mrkl.
Výraz, který se mu usadil na tváři, byl k popukání. Vztek byl tentam a nahradilo ho uchvácení. "Vy… vy jste bratr tady toho?" trhl hlavou směrem k Rikimu.
Smutně jsem se usmál. "Vím, že je to těžko k uvěření, ale ano, jsem," přikývl jsem. "Mohu se vás zeptat, co provedl?" zkoumavě jsem se na něj zadíval. Výrazné byly jeho vystouplé lícní kosti a celkově vypadal jako ostřílené dítě ulice. Měl relativně krátké, černé vlasy a oči stejné barvy. Nenucené, ležérní držení těla, při kterém přesto vynikala jeho do očí bijící postava, která rozhodně nevypadala špatně, ještě podněcovalo jeho výraznost. Široká ramena, silná bedra a před tílko se rýsující svaly. Stál by za hřích. Probleskla mi hlavou rozverná myšlenka.
"Ale nejste si vůbec podobní," poznamenal.
"To bohužel nejsme, ale je to pochopitelné, protože každý máme jiného otce."
"Aha…" nevypadal, že je z toho zrovna dvakrát moudrý, ale konečně se mu podařilo ovládnout svůj výraz. Pustil Rikiho a obrátil se ke mně čelem. "Můj otec vlastní cukrářství na rohu další ulice a váš bratr se v něm pokusil krást," objasnil mi jednoduše.
"Ach tak…" stočil jsem k Rikimu káravý pohled a ten mi ho zpupně vrátil. "V tom případě…" z kapsy jsem vytáhl peněženku a podal jsem mu tisícovou bankovku. "Doufám, že tohle to urovná," zadíval jsem se mu upřeně do očí a lehce jsem přivřel oči, abych docílil správného efektu.
"Ne, to je v pořádku!" nepřijal moje peníze, přesně jak jsem očekával. "Opravdu! Byl jsem jen naštvaný, to je vše! Žádné odškodnění nežádám!"
"Myslím, že bych vám to měl nějak vynahradit," prohlásil jsem.
"Ne, to vážně není potřeba!" usmál se.
Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Ale je. Tak… co kdybychom s bratrem alespoň posnídali v podniku vašeho otce?" navrhl jsem nevinně.
"Oh… jistě," úsměv se mu rozšířil, "pojďte prosím za mnou," otočil se a vedl nás ulicí.
Riki po mě hodil obdivný pohled a já se spiklenecky usmál. Ústy naznačil 'díky' a já kývl. Pak už se má pozornost zaměřila na muže, který nás vedl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saku-chan Saku-chan | E-mail | 3. října 2014 v 23:51 | Reagovat

Itan je vážně skvělej! XD Jen mě vyděsilo to s tím Bohem >.> snad bude v pořádku! XD

2 Katka Katka | E-mail | 16. listopadu 2015 v 15:40 | Reagovat

Ten je tak ochranitelskej.

3 Karin Karin | 15. října 2016 v 18:15 | Reagovat

Etan je ale číslo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama