Úplňkové přání- 19

21. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

19
Polibek?

"Chci tam znovu!" prohlásil jsem pevně.
"Jestli chcete, klidně můžete," řekl Christian s klidem.
"Já teď hned znovu nepůjdu," informoval nás Riki, "je mi docela blbě, potřebuju se vzpamatovat."
"No, já teda jdu!" nehodlal jsem si nechat takovou příležitost utéct.
Nechal jsem kolotočáře, aby mě znovu připoutal, a plný radostného očekávání jsem se usmál. Jakmile se dalo kolo opět do pohybu, vrátily se mi všechny nádherné, snové pocity, které jako by celý svět rozzářily do všech barev duhy. Bylo to božské… Už po prvním kole se mi tělem rozlilo nádherné teplo.
"Hej!" dolehl ke mně Rikův šokovaný hlas. Okamžitě jsem blýskl pohledem k místu, kde Christian s mým 'bráškou' stáli a všechna radost byla ihned pryč. Avari i přesto, že kolem bylo ještě několik jiných lidí, svíral Rikiho pevně v náručí a čím dál víc přibližoval obličej k tomu jeho.


Šok byl vzápětí v trapu a nahradil ho vztek. Ten prašivec! Bylo mi jasné, že kolo jen na mou žádost nezastaví, a i kdyby ano, stejně by to trvalo příliš dlouho. A já tolik času neměl.
Ty magore! Křikl jsem sám na sebe v duchu, když jsem si i před hlasité výkřiky okolních lidí a kolotočáře, rychle odepnul popruhy a jakmile se kolo přiblížilo k zemi, jsem se odrazil. Bylo mi jasné, že kdybych se pokusil dopadnout na nohy, zlomil bych si je, a tak jsem se ve vzduchu otočil tak, abych dopadl ne všechny čtyři a z té pozice se ihned přehoupl do kotoulu, takže jsem zmírnil náraz a rozložil jsem ho na každou část svého těla. Dost to bolelo, ale nic vážného se mi, díky bohu, nestalo.
Jakmile jsem se dostal na nohy, přiskočil jsem k Christianovi a bez nejmenšího varování jsem ho popadl, a odtrhl ho od Rikiho dřív, než ho stačil políbit. Pak jsem se postavil mezi ně a pevně se zadíval modelovi do očí. Musel jsem to dohrát až do konce.
Natáhl jsem se k Avarimu a bez zaváhání jsem ho krátce políbil. Nebyl v tom žádný cit, ani vášeň, bylo to jen hrané. Nemohli jsme jen tak zmizet, bulvár potřeboval nějaké vysvětlení a taky důkaz, že jsme se s Avarim rozešli.
"Je konec," prohlásil jsem tak nahlas, aby to celé okolí slyšelo, pak jsem popadl rozrušeného Rikiho za předloktí a vedl ho pryč. "Odcházíme."

"Neudělal ti nic?" zeptal jsem se opatrně, když jsem se s Rikim v závěsu prodral davem, mačkajícím se před železným plotem. Bylo docela těžké uniknout novinářům, kterých tu byly mraky, ale nějak se nám to povedlo. Teď jsme stáli v jedné z uliček poblíž našeho bydliště a opírali se o oprýskanou zeď za našimi zády. Nevypadalo to tam zrovna vábně, po zemi se povalovaly staré noviny a z košů vysypané odpadky, ale bylo to bezpečné.
"Ne…" hlesl, "ale… co ty?" zeptal se ustaraně. "Ten tvůj skok vypadal jako sebevražda!"
"Já něco vydržím, žádné strachy," snažil jsem se to zamluvit.
Přivřel oči. "V tom případě se otoč," nakázal mi.
"Proč?"
"Prostě to udělej," stál si za svým.
"Okay, no…" nechápavě jsem se zamračil, ale poslechl jsem ho.
"Ty idiote!" ozvalo se hned vzápětí.
"Co je?" nechápal jsem.
"Co je?!" zopakoval dopáleně. "Tak já ti řeknu, co je!" ucítil jsem, jak mi rukou zajel pod triko, ale hned vzápětí jí zase vyndal a ukázal mi ji. Byla celá do krve.
"Hm… možná jsem se trochu odřel," uznal jsem a otočil se k němu zpět čelem.
"Trochu?! Ty jsi vážně blbec! Jeden polibek by mě přece nezabil, nemusel sis kvůli tomu sedřít záda!" řval na mě.
"Jeden polibek že by tě nezabil…?" povytáhl jsem tázavě obočí. "A co bys udělal, kdybych tě tedy políbil…?" vyzvídal jsem.
Trhl sebou a rychle se podíval jinam, jak měl v oblibě. "Teď není žas řešit takové blbosti, musíme tě v první řadě ošetřit!" snažil se to zamluvit.
"Ale já to chci vědět."
"Pojď, zajdeme domů a vyčistíme to…" ignoroval moje slova, otočil se a zamířil ven z uličky.
Popadl jsem ho za ruku a tím mu zabránil v odchodu. "Já se odtud nehnu, dokud mi pravdivě neodpovíš!" stál jsem si za svým.
"Proboha, já nevím, co bych udělal! Pochop to! Člověk nikdy neví, jak se zachová, dokud se v té situaci neoctne!"
Zatáhl jsem za jeho ruku a tím si ho přitáhl blíž. Pak jsem ho bez varování přitiskl zády ke zdi a naklonil hlavu lehce na stranu. "Riki, ty si asi vážně neuvědomuješ, co říkáš, že? Tvoje slova jako by mi říkala, že to mám vyzkoušet… copak se neposloucháš?" přiblížil jsem svoji tvář k té jeho. "Beru to jako pobídku, takže…" ještě víc jsem se k němu přitiskl a začal jsem si přitahovat jeho obličej blíž.
Zíral na mě, zorničky rozšířené, v očích šok. Slyšel jsem, jak mu zběsile buší srdce a zrychleně dýchá. Byl jako v nějakém transu, což bylo divné, protože já jsem svoji auru neaktivoval. Čekal jsem, kdy se probere a začne na mě řvát, ale nic takového se nestalo.
Zarazil jsem se ve chvíli, kdy se naše rty téměř dotýkaly. "Copak ty mě nezastavíš…?" tázavě jsem povytáhl obočí.
Škubl sebou, jako by se probral, ale nic neudělal. "Můžeš mě… prosím pustit?"
Žádný řev, žádné výčitky… bylo to opravdu podivné. "Nemůžu," sdělil jsem mu klidně.
"Prosím…" jeho hlas zněl opravdu prosebně a… bolestně.
Zamračil jsem se, trochu jsem se odtáhl, ale nepustil jsem ho. "Co je to s tebou? Proč se nevztekáš?" nešlo mi to do hlavy.
"Prostě mě jen pusť, pojď domů a nech mě, ať ti můžu ošetřit ta záda…" zašeptal tiše.
Rozhodl jsem ho poslechnout a pustil jsem ho, v hlavě jsem měl zmatek. Řekl mu snad Avari něco divného…? Neviděl jsem žádný jiný důvod pro tuhle změnu jeho chování.
"Tak pojď…" vyzval mě Riki a se sklopenou hlavou mě vedl zpět k domu.
Opravdu… co se to s ním sakra stalo?!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:17 | Reagovat

To jsem zvědavá co Riko udělá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama