Úplňkové přání- 18

20. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

18
Skrytá opojnost rychlosti

"Tak jo, kdo teda vlastně jste?" obrátil se na nás Avari, když naši pronásledovatelé se staženými ocasy zmizeli. Jeho přivřené, mořsky modré oči působily opravdu sexy dojmem.
Nasadil jsem stejný výraz jako on. "Už jsem ti to říkal, ne?" zabroukal jsem.
"Já tedy nevím o tom, že bychom spolu něco měli," řekl.
"Ale jen zatím…" bylo to opravdu divné, nikdy jsem podobnou osobu nepotkal, vyzařoval auru dost podobnou té mé. Ty dvě se mísily a vedly spolu lítý boj. Oba jsme byli lovci a ani jeden z nás se nehodlal stát kořistí.
"Ano, zatím…" potvrdil.


"Itane, už zase…?" zafňukal Riki a slezl mi ze zad. "To si nemůžeš dát alespoň chvilku pokoj?" sténal.
"Kdepak…" zasmál jsem se a prsty mu pročísl pocuchané vlasy, při čemž se napjal.
"Jste skutečně bratři?" chtěl vědět Christian.
"Ne," přiznal jsem barvu.
"Tak co jste?"
"Jsme jen přátelé," rychle prohlásil Riki, když si všiml, jak se můj úsměv rozšířil.
"Zatím…" řekli jsme já i Avari najednou a pak jsme k sobě navzájem stočily pohledy a ušklíbly se.
"Myslím, že bych vás tu měl trochu provést," usoudil Christian, "když už se můj milenec a jeho bratr uráčili dostavit…" protáhl lenivě a věnoval nám jeden ze svých kouzelných úsměvů.
"To by bylo skvělé, Chrisi," oplatil jsem mu úsměv.
"Tohle nedopadne dobře…" poznamenal Riki a schoval si tvář do dlaní.

"Já tam chci!" rozzářily se Rikimu oči při pohledu na upravenou verzi ruského kola, která byla podstatně menší, výrazně rychlejší a nesla název 'Super-psycho danger'.
"Tak běž," pobídl ho Chris a oslnivě se usmál.
"Vážně můžu?!" zaradoval se můj 'bráška'.
"Jistě, jen do toho," pobídl ho Avari, "zaplatím ti to, tak se svez, kolikrát se ti zachce…"
Riki se rozhodně nenechal pobízet dvakrát.
"Budu kvůli vám mít pořádné problémy s bulvárem, jen aby bylo jasno," poznamenal Christian.
"Copak na to nejsi zvyklý?" chtěl jsem vědět.
"Jsem, ale z tohohle se jen tak nevymluvím," stočil ke mně zkoumavý pohled. "Proč jste se sem vlastně chtěli dostat?" zjišťoval.
"Proč…?" zopakoval jsem zamyšleně. "Pokud mám být upřímný, rozhodl jsem se, si nabrnknout někoho známého, mohla by to být zábava…"
"Rád riskuješ, že?"
"Přesně tak," přikývl jsem.
"Vypadá to, že spolu s Rikim máte docela blízko," změnil téma.
"Jsme přátelé."
"Opravdu? Takže by ti nevadilo, kdybych si s ním něco začal…?" blýskl po mě pohledem.
"To by mi vadilo."
"Proč?" dožadoval se důvodu mého jednání.
"Protože on není na kluky a já mu slíbil, že na něj dám pozor," objasnil jsem chladně.
"Byl bych jemný a-"
"Drž hubu," přerušil jsem ho varovně, "nebo o ní přijdeš."
"Má teorie byla správná," spokojeně, samolibě se usmál, "máš ho víc než rád."
"To tedy nemám, beru ho jako mladšího brášku," oznámil jsem mu ostrým hlasem.
"Jak myslíš…" nechal svá slova vyznít do prázdna.
Riki zatím přistoupil k, na rudo natřenému, kolu s bleskem na boku a něco oznámil chlapíkovi, který tam vybíral peníze, přičemž trhl hlavou směrem k Avarimu a ten kolotočáře kývnutím utvrdil, že Riki skutečně patří k němu. Pak mého 'brášku' připoutal k černému sedátku, která byla umístěna podél obvodu kolotoče, a podíval se na nás s němou otázkou v očích.
"Jdeme taky?" zeptal se Christian.
Pokrčil jsem rameny. "Pro mě za mě," svolil jsem ne zrovna nadšeně. Tenhle chlap mi byl až moc podobný a to se mi nelíbilo. To vyzařování, sebevědomí, způsob pohybu i hlas… ani jedna z těch věcí se moc nelišila od těch mých. Nebylo mi to zrovna po chuti.
Usadil jsem se na sedátko hned za Rikim a nechal kolotočáře, aby mě připásal, Avari se zase usadil za mě.
"Tak dobrá vážení, rozjíždíme!" zasmál se chlapík, když jsme byli všichni bezpečně připásaní, přešel k řídícímu panelu hned opodál a zatáhl za jednu z páček, které na něm byly.
Kolotoč se dal nejprve pomalu do pohybu, vyjel nahoru a v nejvyšším bodě se náhle pořádně rozjel. Náhlý nápor vzduchu mi pocuchal vlasy a napjal kůži v tváři. Mým tělem se okamžitě rozlil opojný adrenalin, ale já si ho nedokázal pořádně vychutnat, z nějakého důvodu jsem byl pořád napjatý.
K mým uším dolehl Rikiho radostný, o oktávu vyšší výkřik plný vzrušení. Musel jsem se usmát, s podobnými věcmi se asi v dětství moc nesetkával, musel to pro něj být opravdu zážitek.
"Dobře, dobře, jedeme ještě rychleji!" ozval se kolotočářův hlas, zesílený mikrofonem, který měl u úst.
Nápor vzduchu ještě zesílil, i když jsem byl pořád jako na trní, taky jsem se neubránil smíchu, bylo to opravdu nádherné. Dost se to podobalo jízdě na motorce, což jsem vždycky miloval. Kdysi jsem měl přítele motorkáře a ten pocit, když jsem se s ním řítil opuštěnou silnicí… byl to pocit k nezaplacení. Sledovat, jak se ručička, udávající rychlost, posouvá stále výš, cítit na těle vítr, který se mermomocí snaží servat z vás všechny šaty a slyšet vlastní, neovladatelným, šíleně radostný hlas, mísící se a zanikající v šumu větru… byla to skutečně nádhera. A když mě pak můj přítel naučil i řídit, byl jsem v sedmém nebi…
"Lidi, já vás miluju!" řehtal se jako šílenec Riki.
"A my tebe!" smál jsem se taky.
"Ještě aby ne!" odpověděl zadýchaně, bylo dost namáhavé překřičet vítr.
"Dobře, jdeme na nejvyšší otáčky!" oznámil nám vlastník atrakce a Riki zajásal.
Propadl jsem smíchu, všechno napětí šlo stranou. Nemohl jsem se tomu ubránit, bylo mi tak nádherně… připadal jsem si jako král světa, jako by mi všechno leželo u nohou. Jako by všechny problémy, i trable, byly naprosto nepodstatné a nicotné. Když jsem zavřel slzící oči, chvílemi mi připadalo, jako bych letěl. Jako bych se řítil nad davy lidí pode mnou a jen se smál jejich spěchu a starostem.
Připadal jsem si naprosto svobodný a nespoutaný, jako bouře. Všechno mé myšlení šlo stranou a dalo prostor násobícímu se štěstí a sladkému rozrušení. Bylo to jako droga… droga, které jsem se nehodlal vzdát.
Když kolo začalo zpomalovat, pocítil jsem zklamání, ale přesto jsem se nemohl ubránit smíchu, protože ve mně celý ten zážitek ještě dozníval.
Když nás kolotočář odpoutal, seskočil jsem na zem a párkrát jsem zamrkal, aby se mi přestala motat hlava.
Riki zůstal ještě chvilku sedět a lámal se smíchy, pak taky seskočil dolů, ale zřejmě neodhadl míru své dezorientace, protože klopýtl, a kdybych ho nezachytil, natáhl by se. Jenže jsem tomu stejně moc nepomohl, protože i moje nohy byly docela vratké, a když se o mě ještě opřel on, převážil jsem se dozadu, dopadl jsem na záda a on spadl na mě. Oba jsme nemohli jinak, než se tomu jako magoři smát. Trvalo docela dlouho, než jsme se dokázali oba vydrápat na nohy, aniž bychom skončili znovu na zemi, ale nakonec se nám to úspěšně povedlo. Byl to ale opravdu výkon století.
Avari celou dobu mlčel, opíral se o kolo a vypočítavým, vědoucným pohledem nás sledoval. Na tváři se mu usadil ďábelský úsměv, který se mi nechtěl ani trochu líbit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:12 | Reagovat

Copak Avari vymyslí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama