Úplňkové přání- 17

18. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

17
Modelův milenec

"Tak co chceš podniknout?" zeptal se mě Riki, když jsem ho konečně pustil.
"A co by sis představoval?" opáčil jsem.
"No… to právě nevím," omluvně se usmál.
"Dobře, tak... hm… co kdybychom prostě šli ven, ono už se něco najde…" usmál jsem se.
"Dobře…" přikývl a taky se usmál, "ale ještě jedinkrát zase propadneš tomu tvému nevysvětlitelnému záchvatu a vážně tě zabiju," varoval mě ostražitě.
"Jakému záchvatu?" zatvářil jsem se jako neviňátko.
"Nedělej, že nevíš, o čem je řeč," hodil po mě nasupený pohled.
"No jo, no jo… vždyť víš, že to byla jen legrace."
"Jo, pěkně blbá legrace…" zavrčel.
"Hele, vždyť víš, jaký jsem!"


"Jo, ale to neznamená, že to schvaluju, nebo se mi to líbí," podotkl.
"Tohle radši nebudeme řešit a půjdeme, co ty na to?" navrhl.
"Okay…" souhlasil ne zrovna moc nadšeně.
S úsměvem jsem vyšel ze dveří, zamknul jsem za námi, seběhl jsem schody a vyšel ven. Na ulicích bylo rušno. Po chodníku se pohybovalo mnoho odlišných lidí s odlišnými tvářemi a odlišnými životy. Sice jsem byl zvyklý na podobné davy, ale teď, když jsem byl vysoký, jsem se na většinu lidí díval svrchu a připadalo mi to opravdu komické. Všichni se pohybovali jako mravenci a přesouvali se sem tam.
Bylo to opravdu úsměvné. Kolem mě bylo tolik lidí a každý z nich měl své starosti, své povinnosti, své problémy, své radosti i zlosti… svůj život. To uvědomění bylo překvapivě polehčující.
"Hele, počkej na mě!" vynořil se vedle mě pobouřený Riki.
"Promiň…" omluvně jsem se usmál.
Obrátil oči v sloup. "Tak kam teda půjdeme?" zeptal se mě a snažil se se mnou držet krok, i když prodrat se davem, pro něj bylo těžší, než pro mě. Chvíli jsem ho sledoval a dobře se tím bavil, pak jsem se naklonil a beze slova jsem si ho vyšvihl na záda.
"Hej!" ozval se hned.
"Dělám to pro tvé dobro," řekl jsem, "bude to pro tebe takhle mnohem lehčí, ne?"
"Jo… máš pravdu…" uznal trochu zaraženě.
"Proč je tu tolik lidí?" chtěl jsem vědět, tak po četný dav mi nepřipadal normální.
"Uprostřed města je pořádaná nějaká speciální pouť pro herce, herečky a podobné slavné osobnosti a jejich přátele," objasnil mi, "takže se tam všichni snaží nějak dostat…"
Okamžitě jsem dostal další ze svých ztřeštěných nápadů. "V tom případě tam jdeme taky…" ďábelsky jsem se usmál.
"Ale vždyť se tam nedostaneme!" namítl. "Copak ty znáš nějakou celebritu?!"
"Ne," ujistil jsem ho s potutelným úsměvem a zlověstným světélkem v očích, "ale ty už dobře víš, že umím dosáhnout svého…"
"Neříkej mi, že…"
"Přesně tak," potvrdil jsem, "mám chuť si začít s někým slavným…"

"Tohle je vážně blbý nápad!" sykl, když jsme se dostali k vysokému, železnému plotu, u kterého stála ochranka a bránila vstupu bulváru i obyčejných lidí, kteří se na nás mačkali jako sardinky.
"Neboj se, jen mi věř," usmál jsem se a přistoupil blíž k plotu. Byl opravdu vysoký, bylo mi jasné, že to nebude jednoduché, ale přesto jsem Rikimu nakázal, aby se mě pevně chytl kolem krku, odrazil jsem se, prsty se zachytil oček plotu a začal šplhat vzhůru. Dost to bolelo, uzoučké drátky se mi zarývaly do kůže, ale já prostě zaťal zuby, věděl jsem, že tohle musím vydržet.
Ochranka se okamžitě shlukla pod námi a začala na mě pokřikovat, ať se ihned vrátím zpět na druhou stranu plotu, ale to jsem já rozhodně neměl v plánu udělat. Místo toho jsem se přehoupl přes vršek plotu, vyplázl jsem na ně jazyk, odrazil jsem se a dopadl kousek za jejich záda. Dřív, než se stačili vzpamatovat, jsem se už řítil do středu zábavního parku a bavil se tím, jak Riki tiše odříkával modlitbu.
Bylo mi skvěle. Žilami se mi rozproudil vroucí oheň stejně, jako při tanci, nebo zpěvu. Cítil jsem, jak se svaly na mém těle napínají a zase uvolňují. Pohybem se začaly rozehřívat a já byl čím dál rychlejší, cítil jsem, jak mi tvrdnou nohy a mým tělem se rozlévá opojná eurofie.
Ignoroval jsem výkřiky ostrahy za svými zády, i výhružky, co se stane, když nezastavím. Měl jsem vytyčený cíl a nehodlal jsem ustoupit. Ne teď. Ne tady.
Zapátral jsem očima po okolí a mé pozornosti neunikl muž, který právě vyšel zpoza jednoho ze stánků, které byly všude kolem. Okamžitě jsem k němu zamířil, znal jsem ho z televize, dělal modela, byl to původem Ital a jmenoval se Christian Avari. Byl vysoký, štíhlý, měl blonďaté vlasy, průzračně modré oči a oslnivý úsměv, který byl také jednou z věcí, které ho nejvíc odlišovali od ostatních, neúspěšných modelů. Když se usmál, udělaly se mu kolem očí takové roztomilounké vrásky a celá jeho tvář jako by se rozzářila a on začal působit jako bůh z jiné dimenze. Ale hlavním důvodem, proč jsem k němu zamířil, bylo to, že zhruba před třemi měsíci veřejně přiznal, že je bisexuál a už měl i přítele gaye. Spoléhal jsem na to, že nám zajistí bezpečný přístav.
Všiml si mě ještě předtím, než jsem k němu doběhl, otočil se ke mně čelem a překvapeně sledoval, jak se k němu zběsile řítím, v patách ochranku.
Rikiho modlitby nabraly na hlasitosti.
Smykem jsem vedle slavného muže zastavil a zadíval jsem se mu upřeně do očí. Neměl jsem moc času, musel jsem jednat. Popadl jsem ho za teplou ruku a bez okolků jsem ho vtáhl za plátno jednoho ze stánků.
"Potřebujeme pomoct," popadl jsem ho za ramena a úspěšně zaktivoval svou auru, kouzelně jsem se usmál a úmyslně zesílil svůj stisk.
Přimhouřil oči a podezřívavě si mě, i vyjeveného Rikiho, prohlédl. "Jak jste se sem dostali?" chtěl vědět.
"Přelezl jsem plot," sebevědomě jsem se ušklíbl.
"V tom případě máš pořezané ruce," podotkl, vypadal naprosto klidně.
"Ale to je teď nepodstatné, ne? Pomůžeš nám teda, nebo mám zdrhat dál?" dostal jsem se do jeho osobního prostoru a výrazně jsem se přiblížil, on však necouvl ani o krůček.
"Jména?" chtěl vědět.
"Já jsem Itan a to je Riki," trhl jsem hlavou směrem k mým zádům.
"Dobře tedy," přikývl zrovna ve chvíli, kdy se k nám přihnala ochranka a začala se po nás sápat.
"Dost!" okřikl je Christian zostra, "nechte je a pokoji, jsou to mí přátelé!" jeho oči metaly blesky a z tváře mu zmizel onen bezstarostný úsměv, byl opravdu dobrý herec, skoro bych mu uvěřil, že ho skutečně znám. "Jen zapomněli vstupní lístky…"
"Vy je znáte…?" šlachovitý muž v čele, který už svíral mé rameno, mě zase rychle pustil, jako by dostal elektrický šok. "A… kdo jsou?" chtěl vědět.
"Já jsem jeho milenec," zariskoval jsem a s lenivým úšklebkem jsem k němu stočil pohled. "A tohle je můj bratr," zvolil jsem stejnou lež jako minule.

Ochranka se na Avariho překvapeně podívala, ten mi věnoval vědoucný, spiklenecký úsměv a vážně prohlásil: "Přesně tak…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:07 | Reagovat

Tak to bude zajímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama