Úplňkové přání- 16

17. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

16
Život je potřeba si užívat

Leo zůstal jen přimraženě stát na místě a notnou chvíli bez pohnutí zíral do prázdna, pak se beze slova otočil a, aniž by se na kteréhokoli z nás ještě jednou podíval, odešel.
"Někteří lidé jsou vážně natvrdlí…" povzdechl jsem si a znovu přešel k posteli. "Jdeš to dohrát?" zeptal jsem pak Rikiho, který stál u dveří a s obrovským zaujetím sledoval podlahu. Nevypadalo to, že by se zaobíral naší karetní hrou.


"Myslím, že jsi mu dost ublížil," poznamenal po pár minutách ticha a obrátil se ke mně čelem, "měl by ses mu alespoň omluvit," mínil.
Povzdechl jsem si. "Tvým problémem je, že jsi až moc přecitlivělý. Hele, vím, že to vypadalo krutě, ale kdybych se mu omluvil, vypadalo by to asi tak, že by si začal myslet, že mé odmítnutí není tak úplné a myslel by si, že máme ještě šanci na nějaký vztah. A to vážně nehrozí," snažil jsem se mu vysvětlit.
"Ale proč s ním vlastně nemůžeš začít chodit?" nechápavě se zamračil. "Vypadá jako fajn kluk a docela se k sobě hodíte."
Hrdelně jsem zavrčel a protočil oči. "Už jsem ti říkal, že se nerad vážu, vážně nehledám trvalý vztah, tohle mi vyhovuje, tak mě přestaň tlačit do něčeho, co sám nechci."
Hleděli jsme si upřeně do očí, oba plní odhodlání a pobouření. Každý si stál za svým a ve vzduchu vysela neignorovatelná, napjatá atmosféra, skoro jako by byl vzduch plný elektřiny a do země měl co nevidět udeřit blesk.
"V tomhle ohledu jsi vážně děsný…" zavrčel Riki naštvaně a zaťal ruce v pěst.
"No a?" opáčil jsem. "Tebe se to přece netýká, ne? Tohle je Leův problém, ne tvůj. Nebo tě snad v tomhle ohledu přitahuje?" provokativně jsem se usmál.
"To ani náhodou!" zareagoval okamžitě.
"Aha… tak tě tedy přitahuju já?" svůdně jsem se usmál.
"Ty jsi vážně idiot…" utrousil nevrle a uhnul pohledem. "Pojď radši dohrát ty karty…" odevzdaně se posadil naproti mně.
"Tahle otázka se ti moc nelíbí, hm?" zavrněl jsem a upřeně na něj zíral. Na rtech mi pohrával laškovný úsměv, měl jsem provokativní náladu, celý den jsem byl zavřený v jedné místnosti a potřeboval jsem se nějak pobavit. A on to, chudáček můj malý, musel odnést. "Copak v tom asi vězí, co…? Máš snad nějaký důvod, proč být nervózní…? Existuje něco, co tě nutí uhýbat před mým pohledem…? Myslíš na mě snad, ať už vědomě, nebo podvědomě, jako na něco víc, než jen kamaráda, hm?" úsměv se mi rozšířil, nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem co dělat, abych se nezačal smát na celé kolo jako šílenec, jeho výraz byl k nezaplacení. Jeho obličej začal při mých slovech nabírat čím dál červenějšího odstínu.
"Nech toho!" vyštěkl ostře. "Tohle je hnusný vtip!"
"Copak…? Je na tom snad něco pravdy, že tak vyvádíš…?" smál jsem se.
Jeho oči se do mě zabodávaly jako dvě super-ostré jehly. "A co bys udělal, kdybych řekl, že ano?" nasadil taky provokativní výraz.
Kordem proti kordu.
Tohle začíná být zajímavé… "Hm… asi bych využil příležitosti a políbil bych tě," odpověděl jsem po pravdě.
"A pak?" pokračoval bez jakékoli reakce.
Tahle hra se mi líbí… "Pokud by ses nebránil, neváhal bych tvé momentální rezignace samosebou využít…"
"A co bys přesně udělal?"
Tohle se mi vážně líbí… "Nejspíš bych tě povalil na postel a začal studovat každičkou část tvého těla…" zabroukal jsem a potutelně se přitom usmíval.
Hleděli jsme si vzájemně do očí a bez jediného pohybu, nebo mrknutí strnule zůstávaly na místě a stále jsme se oba potutelně usmívali.
A pak nastal bod zlomu.
Oba jsme naráz propadli náhlému, nekontrolovatelnému záchvatu smíchu, nemohli jsme to kontrolovat, svalili jsme se na jednu hromadu a řehtali se jako úplní magoři. Bylo to přece jenom šíleně komické. Ta vážnost, s kterou jsme to celé předváděli…
"Jsme vážně blbí…" dostal ze sebe Riki po pár minutách, po kterých už nás oba bolely břicha, ležel schoulený vedle mě na posteli a po tvářích mu stékaly slzy smíchu.
"Tohle je naprosto normální," odpověděl jsem ještě stále se smíchem a snažil se sám sebe uklidnit.
"Normální?" zopakoval. "Co ti na tom jako přijde 'normálního'?" chtěl vědět.
Lehce jsem se zamračil. "Jsem prostě jen dva ujetí teenageři, kteří takové blbiny zkrátka dělají, ne?"
"Jo, ale… upřímně, já je nikdy nedělal," informoval mě a uhnul pohledem.
"To jako vážně?" zeptal jsem se nevěřícně a pak se zasmál. "Tak to jsi o hodně přišel… budeme to muset napravit, co ty na to?" šťouchl jsem do něj loktem a spiklenecky se usmál.
Zvedl ke mně oči. "Opravdu?" zeptal se nadějně, z jeho slov čišela radost.
"Jasně," neubránil jsem se smíchu, "ty jsi vážně jako malé dítě, víš to?" poznamenal jsem při pohledu na jeho tvář.
"Hej!" zavrčel.
"Ale já říkám jen pravdu!" ohradil jsem se pobaveně.
"Hm…"
"Co ten protažený výraz. Usměj se trochu!" pobídl jsem ho.
Ještě víc se zamračil.
"Jak chceš… nedáváš mi na vybranou…" natáhl jsem se k němu a silou ho zatlačil do měkké matrace. "Směj se, nebo tě k tomu přinutím…" sebevědomě jsem se ušklíbl.
"Ty idiote, co to zase vyvádíš?!" snažil se vymanit z mého sevření.
"Víš, bráško, každý máme své způsoby, jak dosáhnout svého…" vyplázl jsem jazyk.
"Nejsem tvůj bratr!" dál sebou mlel.
"Máš pravdu… zlato…" mrkl jsem na něj.
"Itane!"
"Copak se děje, andílku?" zapředl jsem.
"Asi tě brzo vykastruju!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 22:03 | Reagovat

Ta poslední věta nemá chybu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama