Úplňkové přání- 15

16. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

15
Opaky

"Jsi vážně děsnej," prohlásil Riki, když jsme ráno vstali a jeho myšlenky se vrátili zpět k předchozí noci, "jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?!"
"Promiň, byl to jen vtip, kdybych to myslel vážně, tak bych se nesmál a jen tak bych tě nepustil, ne?"
"Jo, ale stejně…" obrátil oči v sloup, rukou si pročísl vlasy a zamířil do koupelny.
Spokojeně jsem se usmál. "Bratrská láska…" zachechtal jsem se tlumeně.
"Já to slyšel!" ozvalo se z vedlejší místnosti.


"Tak hned nešil!" odpověděl jsem pobaveně. "Vždyť víš, že bych tě samou láskou sežral!" když nepřišla žádná odpověď, bavil jsem se ještě víc, protože jsem si představoval jeho výraz. Musel dobře vědět, že to byl jen blbý vtip, protože jsem ho nechal na pokoji, jakmile se na mě osopil, ale přesto se šíleně vztekal.
S úsměvem na rtech jsem přešel k igelitkám na zemi, dal jsem na stranu oblečení, které jsem si chtěl obléknout a zbytek jsem začal rovnat do skříně, už mě vážně štvalo, že se tu jen tak povalovalo. Nikdy jsem nebyl zrovna pořádkumilovný, ale měl jsem rád, když věci měly alespoň nějaký základní řád.
Mé myšlenky se začaly rozutíkat, vzpomínal jsem na minulou noc, na tanec, na toho chlápka, co si dovoloval na Rikiho a na spoustu dalších věcí. Najednou se mi něco vybavilo.
"Riki?!" křikl jsem.
"Co je?" otevřel dveře a vykoukl ven, "děje se něco?"
"Jo, chtěl bych se tě na něco zeptat dřív, než na to zase zapomenu," omluvně jsem se usmál, "včera večer jsi řekl, že každý z nás žije v jiné realitě, ale když jsem zjišťoval, jak to myslíš, odmítl si mi cokoliv říct, protože tam byl Leo. Ten tu ale teď není a tak se tě ptám znovu: Co jsi tím mínil?" zadíval jsem se mu upřeně do očí, aby mi neunikla ani jediná změna jeho výrazu.
Sklopil oči k zemi a chvíli mlčel. "Není to zas tak složité, myslel jsem, že si to domyslíš," řekl. "Je to jednoduché: Na jedné straně jsem já, jsem už od mala kořistí, žijící v neustálém strachu o vlastní život. Schovávám se a utíkám. Život je pro mě boj o vlastní přežití, musím si hlídat krk. Jsem nejistý a strach je pro mě něco jako denní chleba. A na druhé straně jsi ty. Jsi silný, ambiciózní a sebevědomý. Dobře víš, za čím si jdeš a dosahuješ svých cílů hrozně jednoduše. Jen tak z nudy zachraňuješ naprosto neznámé osoby a nevadí ti znepřátelit si dost vlivné lidi," snažil se mi vysvětlit. "Už to chápeš? Jsme úplné opaky. Ty bojuješ a já se schovávám. Ty si lidi omotáváš kolem prstu a já se snažím nebýt omotán. Ty se směješ strachu do tváře a já se pod jeho náporem třesu. Jsme naprosto jiní," vypadalo to, že nad tím dost přemýšlel, nezastavoval se a odříkával to jako pečlivě připravený referát.
"Ber to s nadhledem," usmál jsem se. "To, že jsme opaky, znamená, že se vzájemně doplňujeme, ne? Já ti hlídám záda a ty mě učíš opatrnosti, jsme dobrá dvojka!" spiklenecky jsem na něj mrkl.
"Ty jsi opravdu bezstarostný," neubránil se odevzdanému úsměvu.
"A proč bych neměl být? Hele, vzpomeň si na tu písničku: Dříve nebo později, já vím, přísahám. Zvládneme to. Zvládneme to," vybavil jsem si text ploužáku, na který jsme tancovali.
Zasmál se a modré oči se mu rozzářily, na chviličku vypadal opravdu bezstrastně. Šťastně, spokojeně, vesele… krásně. "S tebou se jeden opravdu nenutí," oznámil mi.
"A co to je nuda? Ten výraz neznám…" taky jsem se usmál a cítil jsem přitom příjemný, hřejivý pocit u srdce.
Mít na blízku někoho takového je skvělý pocit…

"Itane!" ozvalo se zaklepání.
S otráveným výrazem jsem se postavil. Zrovna jsme s Rikim seděli naproti sobě na posteli, cpali jsme se čokoládou a hráli jsme karty, které jsem včera na nákupech koupil.
Otevřel jsem dveře a s němou otázkou jsem se zadíval na Lea, jenž stál na prahu a vypadal pořádně sklíčeně.
"Já… mohl bych s tebou mluvit?" zeptal se rozechvěle.
"Tak mluv," vyzval jsem ho bezbarvým hlasem, dobře jsem věděl, o co mu jde a má odpověď byla nad slunce jasná.
"A… mohl bych s tebou mluvit o samotě?" jeho oči zabrouzdaly k Rikimu, který to celé se zaujetím sledoval.
"Hele, řeknu ti to na rovinu, dobře?" aniž bych čekal na odpověď, pokračoval jsem: "Říkal jsem ti, že jsem přelétavý a že pokud hledáš vztah, tak ať se mi raději obloukem vyhneš a myslel jsem to vážně. Já nemám zájem o to, s někým chodit a ty to dobře víš, takže není co řešit, ne?" věděl jsem, že jsem krutý, ale dobře jsem znal tyhle typy kluků a věděl jsem, že se ho nezbavím jinak, než že mu do očí řeknu krutou pravdu.
"Já vím, ale… chtěl jsem jen…" jeho oči těkaly sem a tam, nevěděl, co má dělat.
"Itane, netrap toho chudáka tak…" vmísil se do toho Riki. "Já ti to objasním, Leo," postavil se můj spolubydlící vedle mě. "Taky Itan má mindráka z toho, že ho jeho vlastní rodina nechtěla, a proto odmítá s kýmkoliv na vážno chodit. Je to egoistický, perverzní blb, který tě jen využije a pak dělá, jako by tě vůbec neznal," řekl stručně.
"To není pravda!" rozkřikl se Leo. "Co ty o něm víš?!" vypadal opravdu rozlíceně.
"A co o něm víš ty?" opáčil Riki s povzdechem. "Já ho přece jen znám o něco déle, než ty a myslím, že o něm tudíž vím i víc, než ty," prohlásil.
Leo byl celý napjatý, jeho oči metaly blesky a z jeho postoje čišel vztek.
"Jak už jsem říkal: Je to jen hovado, které si s tebou užije a pak tě odkopne," stál si Riki za svým. "Že, Itane?" obrátil se s na mě s povytaženým obočím.
Klidně jsem přikývl. "Líp bych to neřekl."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:59 | Reagovat

Já věděla že Leo na to doplatí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama