Úplňkové přání- 14

14. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

14
Divoká noc

"Hej, dej ze mě ty pracky pryč!" probudil mě z příjemného snu rozlícený hlas.
Překvapeně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že ležím na boku a ruku mám přehozenou přes naštvaně vypadajícího Rikiho. I když byla kolem skoro tma, stejně jsem jasně viděl jeho pevně semknuté rty a tmavé oči, zabodávající se do mě jako dvě pichlavé jehly.
Rychle jsem ho pustil. "Promiň," omluvně, smířlivě jsem se usmál, "tohle opravdu nemělo nic znamenat, neboj, ale jsem zvyklý spát v posteli s velkým, plyšovým medvědem a to, že jsem tě ve spánku objal, bylo jen proto, že jsem zvyklý tisknout se k němu," vysvětlil jsem.


"Ty spíš s plyšákem?!" zíral na mě jako na zjevení.
"Jo… proč?" zmateně jsem se zamračil.
"Jen se mi to k tobě zrovna moc nehodí," řekl, "ale proti gustu žádný dišputát, že?"
"Náhodou, je to hrozně příjemné, taky ti někdy takového plyšáka koupím a uvidíš, že je to úžasný pocit."
"Dobře, ale mě už neobjímej, dobře?"
"Hele, už jsem ti přece řekl, že to bylo podvědomé, nemůžu za to, že na mé spící tělo působíš jako plyšák," ospravedlnil jsem se.
"Tss…" zasyčel, ale pak se ke mně jen otočil zády, zamumlal 'dobrou' a během chvilky zase usnul.
S povzdechem jsem se k němu také otočil zády, zavřel jsem oči a nechal jsem spánek, aby mě znovu uchvátil do svého objetí.

"Ty idiote, co to zase vyvádíš!?" byl jsem opět probuzen tentokrát ještě naštvanějším hlasem.
Trhl jsem sebou a probral jsem se.
Omluvně jsem se usmál. "Hups…" rychle jsem stáhl ruku, kterou jsem Rikiho opět objímal.
"Hups?!" běsnil. "To vážně nedokážeš držet vlastní ruce pod kontrolou?!" vztekal se.
"Ale no tak, nečerti se tak, já za to opravdu nemůžu, už jsem ti říkal, že je to podvědomé, dělám to ve spánku, nedokážu to ovládat, tak promiň," omluvil jsem se.
"Tak si to zkus nějak hlídat!" zavrčel pobouřeně.
"Zkusit to můžu, ale nic neslibuju," řekl jsem s pokrčením ramen, opravdu jsem neviděl žádný způsob, jak bych něco takového mohl korigovat dle vlastní libosti.
Odtáhl se ode mě co nejdál, ještě naposledy mě varoval a znovu se pohroužil do spánku.
Tohle bude ještě zajímavá noc… Převalil jsem se na druhou stranu postele a po celou dobu, než jsem znovu usnul, jsem si kladl na srdce, že musím zůstat na své půlce postele.

"To si ze mě děláš vážně jen srandu, ne?!"
"Už zase…?" zasténal jsem a rychle jsem se odvalil pryč.
"Přece není možné, abys něco takového dělal jen ze spaní!" řval.
"Ale já za to vážně nemůžu…" zakňoural jsem a zamžikal, "je to takový reflex, který neovlivňuju."
"Reflex?! Tak se sakra už nějak prober a získej nové reflexy, protože tohle je nepřijatelné!" peskoval mě jako malé dítě.
"Promiň, promiň, promiň, ale já v tom vážně nemám prsty, prostě mi tu jen chybí ten plyšák…" stěžoval jsem si.
"To je mi ukradený, já ti ho odmítám nahrazovat, jasný?!" oči mu divoce planuly a tvář měl zkřivenou vztekem.
"Mě je to jasný, ale vysvětli to mému podvědomí!"
"Tomu to laskavě vysvětli sám, já chci prostě spát!" flákl sebou do postele a zachumlal se do deky. "Tak na mě nešmatej!"
Tak fajn Itane, tohle už je opravdu moc, prostě zůstat ležet na své straně a nech ho spát ano? Není to žádný plyšák, není to plyšák, není to plyšák, není to…

"Itane!"
"Ne…" zasténal jsem, "já za to vážně nemůžu…" naříkal jsem jako zvíře, lapené do pasti, "já tě nechci objímat, neovládám to…" už jsem se ani neobtěžoval otevřít oči, prostě jsem se od něj se zavřenýma očima odkulil.
"Fajn, to s tím plyšákem pochopím, ale proč mi sakra zajíždíš rukama pod pyžamo?!"
"Cože dělám?!" vytřeštil jsem oči a šokovaně se na něj zadíval.
"Ty nejen že mě ve spánku objímáš, ale taky mě osaháváš, abys věděl!" vrčel a ne zrovna mile si mě měřil.
"Vážně…?" žasl jsem.
"Jo, vážně a už mě to vážně vytáčí!"
"Já vím, vážně promiň, moje tělo si dělá, co chce…"
"Ty jsi jeho majitel, tak si ho kontroluj! Tvoje tělo přece podléhá tobě a ne ty jemu, ne?!" posadil se a výrazně gestikuloval.
"No, nevím…" zpochybnil jsem jeho tvrzení. "Možná za to můžeš ty," obvinil jsem ho.
"Cože?!"
"No… pokud tě moje tělo bez mého vědomí opakovaně objímá a má tendenci se tě dotýkat, může to znamenat to, že máš v sobě něco, co mě přitahuje," teoretizoval jsem. "A v tom případě na tomhle neseš vinu ty, jelikož ty jsi vlastníkem svého těla…"
"Přestaň plácat kraviny! Můžeš za to ty a basta!"
"Fajn…" zalezl jsem pod deku.
"Itane?" ozvalo se po chvíli.
"Hm?"
"Promiň."
Zmateně jsem se zamračil a znovu zpod deky vylezl. "Za co se omlouváš?"
"Asi jsem neměl tak vyvádět, ale pochop, je to pro mě dost nepřijatelné… zvlášť po tom, čím jsem si prošel…" upíral na mě prosebný pohled.
"To je v pořádku, já bych se měl omlouvat, ale nedokážu to kontrolovat, opravdu je to mimo moje schopnosti…" smutně jsem se pousmál, "ale ještě to zkusím ovládnout…"
"Dobře…"
Tak jo Itane, už na něj vážně nesahej, on není žádná věc, které by ses mě dotýkat, ne, ne, ne, ne…

Najednou jsem sebou zničehonic škubl a otevřel jsem oči. Zorničky se mi rozšířily, zase jsem ho objímal, byl obrácený čelem ke mně a jeho tmavé oči barvy mořských hlubin se na mě z velké blízkosti upíraly.
"Proč nekřičíš?" zeptal jsem se překvapeně.
"Usoudil jsem, že to nemá smysl," řekl s povzdechem, "stejně by to bylo zase stejné: já bych zuřil, ty by ses omlouval a slíbil bys, že se zkusíš ovládnout a za chvilku by to tu bylo znovu… ale zítra si kup nějakého plyšáka, dobře? Tohle odmítám dělat každou noc…"
"Hm… tak co kdybychom toho využili?" navrhl jsem.
"He?"
"No, když už to máme takhle pěkně rozvrhnuté…" prsty jsem mu zajel za lem kalhot a on se napjal.
"Změna plánu, hned mě pusť!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:48 | Reagovat

Tahle kapitola mě pěkně rozesmála.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama