Úplňkové přání- 13

13. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

13
Bráška tě vždy podrží…

"Už jsem se začínal bát, kde jsi," poznamenal Riki, když jsem se kolem třetí vrátil do našeho bytu.
"Promiň, ale vedli jsme příliš zajímavou 'konverzaci'," ďábelsky jsem se usmál.
"Jasně, chápu to, nemusíš to vytahovat," zavrčel. Seděl na posteli a upíral na mě značně unavený pohled.
"Proč už nespíš?" zavřel jsem za sebou a flákl sebou vedle něj.
"Chtěl jsem na tebe počkat."
"Proč?" nechápal jsem.


"Jen tak," pokrčil rameny, "po té dlouhé době, kdy jsem se sám skrýval, jsem rád, když vím, že je v mé blízkosti ještě někdo, kdo mi nechce ublížit," oběma rukama objal polštář a přitáhl si ho k sobě.
"Chápu," pokýval jsem zamyšleně hlavou, "a tos tady celou tu dobu jen tak seděl a čekal?"
"Dokážu být trpělivý," usmál se.
"Mohl ses alespoň převléknout," neodpustil jsem si poznámku.
Pokrčil rameny. "Asi budu spát v tomhle," jeho oči zabrouzdaly k oblečení, které měl na sobě. Černé triko, modré, odrbané džíny a slabá, fialová mikina.
"Tak to ani náhodou," zamítl jsem rezolutně.
"He? Proč?!"
"Pyžamo sis při dnešních nákupech vybral i koupil, ne? Tak proč chodit spát v obyčejném oblečení?" přísně jsem se na něj díval.
"Chováš se jako můj otec," sykl.
"Spíš jako starší bratr, ne?" zasmál jsem se.
"Máš dobrou náladu," mínil.
"Jo…" úsměv se mi ještě rozšířil. A kdo by na mém místě neměl dobrou náladu…? Zadíval jsem se na ztemnělý, stíny protkaný strop, a vzpomínal na to, co se ještě před chvíli odehrávalo jen jedno poschodí od našeho bytu.
"Zamilováváš se opravdu rychle."
"Kdo říká, že je to láska?" zpozorněl jsem okamžitě.
Lehce, nechápavě se zamračil. "Líbali jste se a spali jste spolu, ne?"
"To ano," uznal jsem.
"Tak co jiného by to bylo, než láska?" chtěl vědět.
"Příjemné rozptýlení… asi, nebo možná povyražení…" sám jsem nevěděl, jak to označit, ale jedno jsem dobře věděl: láska to není.
"Nemyslel jsem si, že jsi opravdu takový," jeho hlas zněl zastřeně.
"Jaký?" šlehl jsem po něm ostražitým pohledem.
"Na jednu stranu se neustále chováš hrozně mile a pomáháš lidem ve svém okolí, zdá se, že máš srdce na správném místě, ale na druhou stranu využíváš svého vzhledu a oblbuješ lidi, kteří se ti zamlouvají, aby ti dali všechno, co mají… a pak je vymažeš ze své paměti stejně jako Lea, co?" jeho oči se pevně zaklesly do mých a nehodlaly uhnout pohledem, tmavě modrá barva jeho duhovek ještě ztmavla, takže to působilo, jako by jeho oči byly černé. Zdál se být naštvaný.
"Varoval jsem ho," prohlásil jsem a ležérně si podepřel obličej dlaní, "říkal jsem mu, že nejsem na dlouhodobé vztahy a že pokud se mnou chce opravdu chodit, tak ať to rovnou vzdá. První políbil on mě a předtím, než jsme spolu strávili noc, jsem se ho zeptal, jestli to skutečně chce, takže já mám čisté ruce," klidně jsem mu pohled oplácel a na mém hlasu nebylo znát ani nejmenší rozrušení. "A teď si vzpomínám… nechtěl jsi znovu vyzkoušet to odolávání mé auře?" vybavil jsem si.
Konečně se podíval jinam. "Jo, chtěl…"
"A chceš to ještě zkusit, nebo ne?"
"Jistěže chci!" jeho výraz nabral bojovný nádech. "Tentokrát z toho já vyjdu jako vítěz!"
"Uvidíme," potutelně jsem se usmál a posadil jsem se. "Takže…" naklonil jsem se k němu blíž, lehce jsem přivřel oči a kouzelně jsem se usmál, "kde jsme to skončili…?" byl jsem tak blízko, že ho můj dech hladil po tváři. Začal jsem se pomalu přibližovat, takže byl nucený se zaklánět, až se úplně položil na postel. Jednou rukou jsem z jeho sevření dostal polštář, který jsem odhodil stranou a druhou rukou jsem ho pohladil po tváři a namotal jsem si na prst pramen jeho kaštanových kadeří. "Tak už konečně uznej, že mě je nemožné odolat…" sklonil jsem svou tvář až těsně k jeho obličeji a v té pozici jsem se zastavil. Bylo pro mě nepřirozené ho teď nepolíbit, ale skousl jsem to a připomněl si, že si k němu nesmím nic dovolit. "Hm? Došla ti slova?" zabroukal jsem a sledoval jeho oči plné šoku, zmatení, ale i obdivu. Jeho tělo bylo naprosto nehybné, kdybych chtěl, mohl bych si s ním dělat, cokoliv by mě napadlo. Sklonil jsem se ještě o pár milimetrů níž, naše rty už dělila jen minimální vzdálenost. "Víš, myslím, že už vím, proč si z tebe ten gangster chtěl udělat 'mazlíčka', působíš vážně bezmocně, víš? Dáváš svému okolí příliš příležitostí… kdybych se přestal kontrolovat, mohlo by to dopadnout pěkně blbě, nemyslíš? Ale alespoň už budeš muset uznat, že má přitažlivost je opravdu silná…" oddálil jsem svůj obličej a vyplázl na něj jazyk. "Tak co, spokojený?" sedl jsem se naproti němu a počkal jsem, až se také posadí a trochu se z toho oklepe.
"Tohle… jak to sakra děláš?!" v očích se mu znovu rozhořel oheň.
"To je moje přirozenost," při pohledu na jeho rozrušení jsem nemohl jinak, než se z plna hrdla smát.
"Ale to je nefér!" kňoural. "Já to chci taky umět! Vždyť… byl jsem úplně bezbranný, kdybys byl grázl, mohls mi ublížit!"
"Nebo něco ještě horšího…" poznamenal jsem temně.
Trhl sebou. "To bys neudělal!"
"Neboj, pokud bys mě o to výslovně nepožádal, tak ne, už jsem ti říkal, že jsem hodnej," zatvářil jsem se jako neviňátko.
"Připadal jsem si tak divně... připadalo mi, že by mi dokonce ani nevadilo, kdybys mě políbil!" zorničky se mu opět rozšířily. "To je vážně neskutečný!"
"Neřvi tak, probudíš Lea," napomenul jsem ho.
"Jistě, promiň," omluvil se, "jen mě to stále nepřestává udivovat, chápeš?"
"Co kdybys to už přestal řešit a radši si vzal pyžamo, bráško?" nadhodil jsem.
"Neříkej mi bráško," zavrčel, "a ty by ses měl také převléknout, ne?"
"Jistě," přikývl jsem klidně, bez zaváhání jsem se postavil a s naprostou samozřejmostí jsem si sundal triko a začal se prohrabovat v tašce s nakoupeným oblečením.
"Hej! Tos mě nemohl varovat?!" uhnul pohledem.
"Proč bych měl? Jsme oba muži, ne?"
"Jo, ale…" zřejmě si to rozmyslel a opět zmlkl.
"Ale co?" nutil jsem ho to dokončit.
"Nic," snažil se mě odbít.
"Mám tě přinutit, abys mi to řekl?"
"Nech toho!" zasyčel.
Přestal jsem v pátrání po oblečení a úmyslně jsem si lehl na postel, tak, že jsem mu hlavu položil do klína.
Škubl sebou. "Co to sakra…? Hej!" pokusil se mu odstrčit, já však sevřel jeho zápěstí a tím mu v tom zabránil.
"Řekni mi, co jsi předtím nedokončil a já tě pustím," řekl jsem.
"Vždyť já už ani nevím, o čem byla řeč!" tvářil se nasupeně.
"Ale víš to, a to moc dobře, tak mi nelži."
"Itane…" zakňoural, "chováš se jako…"
"Jako co? Tak dokonči alespoň tohle!" zatlačil jsem na jeho ruce a bez problémů jsem ho znovu položil na záda a pevně na něj nalehl.
"Itane!"mlel sebou, ale já nohama sevřel jeho stehna a boky, aby nemohl kopat, a ruce jsem mu přišpendlil vedle hlavy.
"Tak to dokonči…" tlačil jsem na něj.
"Tohle je divný!" měl pevně zavřené oči, aby se na mě nemusel dívat.
"Možná pro tebe, ale pro mě je to tak největší přirozenost… tak to řekni…"
"Fajn! Chováš se jako bychom byli milenci… stačí?!"
"A to první?" chtěl jsem ještě vědět.
"Ale dřív se mi snažili muži tímhle způsobem často ublížit! Ten gangster mě jednou dostal a měl v plánu mě znásilnit, takže se začal svlékat, zvládl jsem utéct dřív, než mi něco udělal, ale od té doby jsem na takové věci háklivý!" vysypal ze sebe.
Pustil jsem ho a posadil jsem se vedle něj. "Tak to se omlouvám, ale mě se přece nemusíš bát," ujistil jsem ho, "tohle měla být jen takový hra, proti tvé vůli bych se tě nedotkl, žádný strach…" snažil jsem se ho uklidnit, když se také posadil a já si všiml, že má v očích slzy. Chvěl se a vypadal, že se co nevidět složí. "Promiň…" natáhl jsem se vpřed a objal jsem ho.
"Co to sakra zase děláš…?" ztuhl.
"Říká se, že objetí je nejúčinnější uklidňující prostředek… já jen nechci, aby ses kvůli mně trápil," objasnil jsem mu tichým, mírným hlasem.
"Tady je zase ukázka té tvé první, milé části…" jeho ruce se značně váhavě ovinuly kolem mého holého trupu a jeho tvář se mi zabořila do ramene, na kterém jsem ucítil horké slzy.
"Ale no tak, není důvod brečet," ujal jsem se role psychologa, "to, co bylo i to, co bude, je nepodstatné ve srovnání s tím, co je teď. Když budeš ztrácet čas v přítomnosti tím, že se budeš trápit minulostí, vůbec si života neužiješ. Každý z nás si prošel něčím, na co nerad vzpomíná, ale je potřeba se přes to přenést a hrdě pokračovat dál. Život je sice krutý, ale pořád je to život a má i své světlé stránky. I když jsi na dně, vzpomeň si na ty, kterým na tobě záleží a kteří by tě za nic na světě nevyměnili…" hladil jsem ho po zádech a snažil jsem se ho uklidnit, cítil jsem se opravdu blbě, věděl jsem, že tuhle bolest jsem mu způsobil já.
"Ale komu na mě tak moc záleží…?" vzlykal.
"Tvému bratrovi na tobě podle všeho neskutečně záleželo… a mě na tobě také hodně záleží."
Vzhlédl. "Opravdu?"
"Jistě…" setřel jsem mu z tváře slzu, "a proto tě chci vidět s úsměvem na rtech a ne v slzách…"
Konečně přestal brečet a upřeně mi hleděl do tváře. "Jsi úžasný…" zašeptal.
Pohladil jsem ho po tváři a lišácky jsem se usmál. "To my oba ne?"
Taky se lehce usmál. "Díky…"
"Jsou věci, za které se neděkuje," informoval jsem ho.
"Jaké?"
"Krása, upřímnost, láska a přátelství," vyjmenoval jsem.
"Dobře," pustil mě, "ale stejně díky."
"Radši se už převleč," pobídl jsem ho a sám také opět zamířil k tašce s oblečením, "už je celkem pozdě…"
Bylo to zvláštní, ale opravdu jsem si připadal tak trochu jako jeho starší bratr… nebo spíš něco na ten způsob. Každopádně jsem ho bral jako svého přítele a byl to opravdu příjemný pocit…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:44 | Reagovat

Etan je jako rozpolcena osoba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama