Úplňkové přání- 11

11. října 2014 v 14:13 | Ann |  Úplňkové přání

11
Na brášku se nesahá…

"Hej! Nesahej na mě!" dolehl ke mně po skončení písničky z druhé strany místnosti Rikův tlumený hlas. Okamžitě jsem zbystřil a otočil jsem hlavu směrem, odkud se hlas ozval. U Rikiho stál nějaký vysoký, zhruba třicetiletý týpek a i přes zcela očividné protesty mého chráněnce se k němu tiskl.
"Promiň Leo, ale musím něco zařídit, hned jsem zpět," pustil jsem drobného černovláska a rázným krokem dokráčel do rohu místnosti, kde byl u stěny přitlačený Riki.
Poklepal jsem hromotlukovi na rameno, a když se otočil, zadíval jsem se mu s čirým nepřátelstvím do očí. "Hned. Dej. Ty. Pracky. Pryč," zavrčel jsem pořádně výhružně.


"A proč bych to jako měl dělat?" stále vzpírajícího se Rikiho pevně objímal.
"Zdá se, že nemám na výběr…" povzdechl jsem si a než se stačil vzpamatovat, uštědřil jsem mu takovou ránu pěstí, že se odporoučel k zemi. "Pokud se ještě někdy pokusíš se ho dotknout, dopadne to hůř," informoval jsem ho, když na mě ze země vyděšeně zíral a z nosu mu crčela krev. "Takže si dej odchod, než se pořádně naštvu," nemusel jsem to říkat dvakrát, zmizel, jak nejrychleji to šlo.
"V pořádku?" obrátil jsem se na Rikiho.
Pevně objímal vlastní ruce a vypadal dost rozhozeně. "Jo, ale… asi už půjdu," prohlásil.
"Necítíš se tu zrovna dvakrát dobře, co?" odhadl jsem.
Beze slova přikývl.
"Dobře, chvilku vydrž, půjdeme taky," řekl jsem.
"Vy?" hlesl.
"Jo, já a Leo, je to náš soused, víš?"
"Aha… chudák kluk…" poznamenal tak tiše, že jsem to asi neměl slyšet, a tak jsem na to nereagoval.
Vrátil jsem se zpět k Leovi, který to celé zmateně sledoval. "Už půjdeme domů, jdeš s námi?" zeptal jsem se.
Přikývl. "Vážně spolu nic nemáte?" zeptal se a trhl hlavou směrem k Rikimu.
"Ne," rozhodně jsem zavrtěl hlavou, "máme spíš bratrský vztah, je pod mojí ochranou, ale nic spolu nemáme," objasnil jsem mu jednoduše.
"Ah, jasně…" sklopil oči k zemi.
"Ale no tak, co má znamenat ten protáhlý obličej?" vzal jsem ho za ruku a povzbudivě jsem se usmál.
"Ale nic," taky se usmál.
Ruku v ruce jsme došli k Rikimu, který už netrpělivě čekal u dveří.
"Leo, tohle je můj známý Riki, Riki, tohle je Leo," ze slušnosti jsem je představil.
"Zdravím," řekl Riki a Leo zareagoval lehkým kývnutím, nevypadalo to, že by ze sebe byli nějak extra odvázaní.
"Tak jdeme," zavelel jsem a společně jsme vyšli ven.
Do temné uličky, odtržené od zbytku města, nepronikalo skoro žádné světlo a ani moc zvuků ze středu města.
"Takže… ty jsi syn těch, co nám pronajímají druhé patro, že?" nadhodil Riki, aby řeč nestála.
"Jo, jsem," přisvědčil Leo, "a ty tam žiješ s Itanem, že?"
"Přesně tak."
"Itane mě už sice ujistil, že ne, ale stejně se musím pro jistotu zeptat: Měli jste spolu někdy něco?" neodpustil si otázku.
"To v žádném případě!" zasyčel Riki. "Já jsem hetero, jen aby bylo jasno," objasnil Leovi.
"Promiň, ale musel jsem se ujistit," usmál se nevinně šedooký.
"Hm…"
"Proč jste oba tak napjatí?" zjišťoval jsem. "Tváříte se tak otráveně…" postěžoval jsem si.
Leo pevněji stiskl mou ruku. "Promiň, já jsem jen zamyšlený," pousmál se.
"A já nemám důvod se smát," zíral Riki přímo před sebe.
"Nebuď takový pesimista," napomenul jsem svého 'brášku' přísně.
"Já nejsem pesimista, jsem jen realista," utrousil suše.
"To já jsem taky a netvářím se tak, jako ty."
"Jo, ale každý z nás žije v trochu jiné realitě," mínil.
"A jaký je rozdíl mezi našimi realitami?" vyzvídal jsem.
Otevřel ústa, pak ale jeho pohled střelil k Leovi a on je zase zavřel. "To je fuk…"
"Promluvíme si o tom později," rozhodl jsem, bylo mi jasné, že před Leem o tom nechce mluvit a respektoval jsem to. "A teď je čas na trochu vzrůša…" bez varování jsem Lea popadl a než se stačil vzpamatovat, už mi seděl na ramenou. "Tak co, jaký je tam výhled?" smál jsem se tomu, jak se mě rychle pevně chytl.
"Já se bojím výšek!" zakňoural.
"Tak svůj strach překonej!" i s ním na ramenou jsem se začal zaklánět. Má páteř byla dost silná a tak jsem se ohnul opravdu hodně.
"Dost! Itane, to stačí!" kvílel, ale v hlase mu také zaznívalo pobavení.
Narovnal jsem a pro změnu jsem se začal předklánět.
"Ne!" Leo už to nevydržel a začal se smát.
Ještě jsem několikrát poskočil, a pak už jsem se dal znovu do kroku.
"Jsi tak trochu šílenec, víš to?" ušklíbl se Riki. "Takhle brzo zabiješ nejen sebe, ale i jeho."
"Nezabiju, neboj se, přinejhorším nás jen zmrzačím," mrkl jsem na něj a to mu z tváře z nějakého důvodu smazalo pobavený výraz.
"Zmrzačíš?! Hele, já nechci zbytek života strávit na vozíčku!" ozval se Leo.
"Neboj, budeš v pořádku," ujistil jsem ho.
"V to doufám…"
Po pár minutách ticha jsme došli k vysokému domu, který nám všem byl útočištěm. Riki otevřel dveře a všichni jsme vešli dovnitř. Skrčil jsem se, aby Leo mohl slézt z mých ramen a usmál jsem se. "Řekl bych, že je načase popřát si dobrou noc," usoudil jsem.
"Já… hele… rodiče jsou pryč, takže… nechceš zajít k nám?" navrhl nervózně černovlásek.
S němou otázkou jsem se obrátil na Rikiho.
"Klidně jdi," řekl mi, "mě do toho nic není. Já jdu každopádně spát," s tím vyběhl schody nahoru a za pár vteřin se ozvalo prásknutí zavřených dveří.
Zadíval jsem se Leovi upřeně do očí a lišácky jsem se usmál. "Tak na co čekáme?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saku-chan Saku-chan | E-mail | 11. října 2014 v 18:34 | Reagovat

Och, už to bude, UŽ TO BUDE! :F Leo se mi zdá fajn, ale Riki je pořád lepší ˇ_ˇ

2 Ann Ann | E-mail | Web | 25. října 2014 v 14:15 | Reagovat

[1]: Teď jde pouze o to, kdo přijde lepší Itanovi =D

3 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:34 | Reagovat

To bude asi pěkná noc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama