Úplňkové přání- 10

10. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

10
Levné cennosti

Vrazil jsem mikrofon zpět do ruky rozčarovaného chlapáka a cílevědomým krokem přešel k šedookému sousedovi. "Nechceš, aby se tvá rodina dozvěděla pravdu, že?" můj hluboký, tichý, čarovný hlas dolehl jen tak daleko, jak měl: k jeho uším.
Trhl sebou. "Co po mě chceš…?" zašeptal vyděšeně.
"Lepší otázka je spíš co chceš ty po mně…" informoval jsem ho s potutelným úsměvem. "Jen buď klidně upřímný…" neuniklo mi, jaké pohledy po mě vrhal a jak se u toho tvářil, "není čas na to, se stydět, je potřeba vychutnávat život plnými doušky…" nenápadným pohybem jsem se dostal do jeho osobního prostoru, naše těla se téměř dotýkala. "Takže…?" hleděl jsem mu upřeně do očí. Byl pro mě jako ta nejlehčí hádanka na světě, on byl předem rozluštěná šifra a já její luštitel. Věděl jsem, na co myslí a pohledem jsem mu doslova podsouval svoje myšlenky.
Chvěl se, měl jsem ho v moci. "Já…" špitl tiše, "chci polibek…"


Tohle je tak jednoduché…! Naklonil jsem hlavu na stranu a přiblížil svůj obličej k tomu jeho. "Asi jsem špatně rozuměl… zopakuj to…" hleděl jsem mu zpříma do očí a četl v něm, jako v otevřené knize.
Zaťal ruce v pěst. "Chci polibek…" zopakoval se zaťatými zuby.
Svůdně jsem se usmál. "Tak na co čekáš?" otázal jsem se pobaveně. "Vezmi si ho…"
Zorničky se mu rozšířily. Natáhl roztřesené ruce a pevně mě objal kolem krku.
Klidně jsem na něj shlížel a čekal. Opravdu, jak jednoduché… Prolétlo mi hlavou, když se jeho rty spojily s těmi mými. Jednoduché… Pevně jsem si ho k sobě přitáhl. Neznal jsem ho, nevěděl jsem, jak se jmenuje, kolik mu je, ani jaká je osobnost a bylo mi to upřímně ukradené. Byl jen jedním z mnoha. Byl pro mě jen rozptýlením. Dočasnou atrakcí. Jinak jsem o něm neuvažoval. Dobře jsem věděl, že můj způsob přemýlšení je pokřivený a krutý, ale nemohl jsem to ovlivnit, odmítal jsem se vázat a odmítal jsem být sám.
Jakmile podnikl tenhle první krok, pevně jsem si ho přitáhl k sobě, jako bych ho odmítal už kdykoliv pustit a převzal jsem všechnu iniciativu. Dobře jsem věděl, co dělám a byl jsem si sebou víc než jistý, taky jsem to zdaleka nedělal poprvé.
Plně jsem si ho vychutnával. Jeho rty, bušení jeho srdce, jeho horké tělo tisknoucí se k tomu mému. Necítil jsem nic jiného, než vzrušení a pocit, který ze mě v mé vlastní hlavě dělal rebela. Prováděl jsem něco, co by se dělat nemělo a to mě plně uspokojovalo, to vědomí mi dodávalo podivný, hřejivý pocit, který by se dal přirovnat ke spokojenosti.
Cítil jsem, jak se mi jeho těla v náručí napíná a lehce se chvěje. Zatímco já byl naprosto v klidu, on byl rozrušený a nevěděl, co má pořádně dělat. Jak sladké…
Uvědomoval jsem si, že na nás všichni kolem zírají a jejich pohledy mi vůbec nebyly proti srsti, právě naopak… ta pozornost se mi líbila. Ale přesto jsem po chvíli usoudil, že by bylo moudřejší poodejít s ním někam stranou. Přece jen… obyčejný polibek mi nestačil a na očích okolí jsem nechtěl zacházet dál. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že můj malý soused by to asi psychicky nevydržel, už takhle byl jako na trní.
Ukončil jsem ten dlouhý polibek, beze slova ho vzal za ruku a klidným krokem ho vyvedl ven z místnosti. Nevzpíral se a neodporoval, nechal se v klidu odvést.
Venku bylo o dost chladněji, než uvnitř, ale ledový vzduch jsem uvítal, jelikož mi pročistil mysl a zbystřil smysly.
Obrátil jsem se k němu čelem a v duchu se musel smát tomu, jak se tvářil. Měl vytřeštěné oči a bylo poznat, že je vyvedený z míry a taky se trochu bojí, ale snažil se to zakrýt lehkým úsměvem, který nepůsobil ani trochu věrohodně.
"Bojíš se mě?" zavrněl jsem a přistoupil k němu tak blízko, že byl nucený couvnout a zády narazil na stěnu.
"Ne," zalhal nepřesvědčivě.
"Tak v tom případě je všechno v pořádku…" opřel jsem si ruce o stěnu po stranách jeho hlavy a sklonil jsem se k němu. Nemohl jsem odolat, mé tělo si udávalo, co chce a má mysl v žádném případě neměla v plánu odporovat, nebo mě zdržovat zbytečnými úvahami, právě naopak, jen mě pobízela, ať pokračuju.
Mé rty se začaly plně věnovat jeho krku a napínání jeho těla mě jen usvědčovalo v tom, že se mu to líbí. Jazykem jsem přejel po jeho lícní kosti a užíval jsem si citlivost jeho těla.
"Ne…" ozval se najednou, "tohle nejde…" zašeptal, ale dával při tom dobrý pozor, aby se na mě nepodíval, "ani nevím, kdo jsi…" v jeho hlase se prolínal strach z neznáma a touha zažít něco nového, byl očividně vážně v úzkých.
"Tak pozorně poslouchej…" přiblížil jsem obličej až těsně k tomu jeho a tím ho donutil, aby se mi podíval do očí. Lehce jsem se usmál. "Jsem Itan Atkins, je mi osmnáct a po dobu následujícího měsíce budu bydlet u vás v domě. Ten kluk, který je tady se mnou, není můj přítel a není ani jedním z nás, jen mě sem přivedl, dlužil mi totiž službu. Musím tě předem varovat: nejsem osoba, která by vyhledávala dlouhodobé vztahy, takže pokud si od tohohle slibuješ něco víc, tak z toho radši rychle vycouvej," byl jsem naprosto upřímný a na nic jsem si nehrál, proč taky? Kdyby si to rozmyslel, byla tady kolem spousta jiných, které jsem si mohl omotat kolem prstu.
Dýchal mělce a nepravidelně, skoro jsem mohl vidět, jak mu to v hlavě šrotuje.
"A ty jsi…?" zeptal jsem se klidně a dál na něj z těsné blízkosti hleděl.
"Já… jsem Leo," dostal ze sebe a působil při tom dost roztěkaně.
Naklonil jsem hlavu na stranu. "A kolik ti je? Abych náhodou neudělal něco nezákonného…" potutelně jsem se usmíval.
"Patnáct…" hlesl.
"Takže, Leo, teď už mám povolení se tě dotknout…?" už když jsem to říkal, byl jsem si jistý, že neřekne 'ne'.
Těžce polkl. "Ano…"
To mi stačilo. Znovu jsem se k němu naklonil a vpil se do jeho rtů. Teď byl konečně plně můj. Sice jsem věděl, že bych mohl mít spoustu jiných lidí, ale přesto jsem cítil takový dobrý pocit zadostiučinění, se sebevědomím jsem rozhodně problémy neměl, ale tohle svolení mě příjemně potěšilo. Alespoň jsem už nemusel hledat někoho jiného.
Jeho polibek mi připadal trochu váhavý, nepochyboval jsem o tom, že už se někdy s někým líbal, spíš mi připadalo, že stále váhá, kam to směřuje. A tuhle věc jsem já věděl zatraceně dobře.
"Nepůjdeme si zatancovat?" špitl jsem, když se zevnitř začala linout tichá hudba.
"Jo…" přitakal okamžitě.
Znovu jsem ho vzal za ruku a odvedl ho zpět na parket.

Would you know my name, - Znal bys mé jméno,
If I saw you in heaven? - kdybychom se setkali v nebi?
Would it be the same - Bylo by to stejné,
If I saw you in heaven? - kdybychom se setkali v nebi?
I must be strong, and carry on, - Musím být silný a přenést se přes to,
Cause I know I don't belong - protože vím, že já nepatřím,
Here in heaven. - sem do nebe.

Pevně jsem si ho k sobě přitáhl, zavřel jsem oči a se začínající písní odešla i poslední kapka soudnosti, která mi ještě zbyla.

*Song= Tears In Heaven - Eric Clapton (https://www.youtube.com/watch?v=b6t4Zs5Yq_k)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 15. října 2016 v 21:29 | Reagovat

To jsem zvědava jak tohle dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama