Mlhavý přízrak

31. října 2014 v 11:49 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Mlhavý přízrak

Zatajil jsem dech a srdce se mi málem zastavilo. To, co jsem v ten moment spatřil, mě okamžitě vytrhlo z mého normálního života a postrčilo mě to vstříc nové realitě, která pro mě do té chvíle byla jen neznámou neprozkoumanou temnotou mimo mé chápání.
Nevěděl jsem, jestli mám křičet, modlit se, brečet… byl jsem neschopný jakékoliv logické úvahy, nebo činu. Krev se ve mně vařila a na chvíli téměř mrtvé srdce se rozbušilo jako šílené. Nevěděl jsem, co to má znamenat a vlastně jsem to ani nechtěl vědět, na to jsem se příliš bál odpovědi.
V krku jsem měl sucho a dlaně se mi potily, zmítal mnou nový, mnou dosud nepoznaný pocit, pocit strachu z naprostého neznáma.
Kolem mě se obestírala temnota a svírala mě v pevném objetí. U země se vznášela mlha a z ní přímo přede mnou vystupovala postava… postava, která nemohla být skutečná… ale přesto tu byla a upírala na mě své hluboké, chápavé, vědoucné a zároveň podmanivé, černé oči. Oči plné starých jizev, křivd a bolesti, ale zároveň i síly, bojovnosti a vůle žít.
"Kory…" vydechl jsem skoro neslyšně, připadalo mi, že se mi brzo podlomí nohy.
Tělo mého bývalého přítele, který zemřel před víc než rokem, se lehce chvělo, vydávalo tlumenou záři a působilo neskutečně, jako zjevení… mlhavý přízrak…
Lehce, konejšivě se usmál a neslyšným krokem ke mně došel. Chtěl jsem o krok couvnout, ale nemohl jsem se pohnout, byl jsem jako přimrazený na místě. Les, do kterého jsem se v noci často uchyloval, se najednou změnil. Byl nepřirozený, podivný... dobře to mohlo vystihnout jen jedno slovo: magický.
Přešel až ke mně a natáhl ke mně ruku, škubl jsem sebou, když mi přejela po tváři, nebyla mlhavá, byla skutečná, hřejivá, jemná a něžná… stejně jako dřív.
"Kory…" zašeptal jsem znovu, zorničky se mi rozšiřovaly a zase zužovaly.
Úsměv se mu rozšířil a jeho pohled zněžněl. "Roky…" rozezněl se mi v hlavě jeho rytmický, jemný hlas, který pohnul mým světem v základech.
Když jsem ho před dvěma lety potkal, život se s ním zrovna nemazlil. Jeho matka zemřela při porodu a otec ho zneužíval. Všichni přátelé ho opustili a zanechali ho v depresích. Byl vyčerpaný, na dně... ale přesto se mě zastal, když se mi na ulici nějací zloději pokusili vzít tašku a pod pohrůžkou policie je zahnal na útěk. Pomohl mi, i když mě neznal. Pomohl mi, i když sám potřeboval pomoct… to proto jsem se s ním začal bavit. Zjistil jsem o něm téměř vše, nebylo lehké získat si jeho důvěru, ale když se mi to povedlo a on se mi otevřel, musel jsem před ním smeknout. Nahlásil jsem jeho otce policii a podporoval jsem ho, když to potřeboval… a on mi po tom všem řekl, že mě miluje. Nebyl jsem v šoku, jen jsem se lehce usmál a odpověděl jsem: 'A já tebe…' Neřekli jsme si, že spolu chodíme, ale na slovech nezáleželo, všechno zastaly činy... Po půlroce, co jsme byli spolu, jsme se šli projít, kráčeli jsme po silnici, já byl u kraje… ze zatáčky se najednou vyřítilo auto, jelo blízko a srazilo ho. Byl na místě mrtvý. A s ním zemřela i moje vůle žít.
A teď tu přede mnou stál, říkal moje jméno a vypadal tak opravdově… ale nemohl být skutečný.
"Tohle je… sen…?" zadíval jsem se mu do nádherných očí plných lásky, v kterých jsem se chtěl utopit.
"Možná…" dostalo se mi odpovědi uvnitř mé hlavy.
Neměl jsem ani ponětí o tom, co se to děje, ale veškeré mé zábrany šly stranou. Viděl jsem jeho tvář, cítil jsem jeho dotyk, slyšel jsem jeho hlas… a to mi stačilo. Padl jsem mu do náručí a rozbrečel jsem se jako malé dítě. V dlaních jsem pevně sevřel látku jeho černého trika a mé vzlyky nabraly na síle. Ať už to byl sen, nebo třeba jen představa z blouznění… chtěl jsem si to užít.
Obklopila mě jeho nepopsatelná vůně, připomínající mi léto, svobodu, pohodu…
"Jen klid…" dolehl ke mně jeho hlas, "musíš se jen postavit a pokračovat v životě…" šeptal procítěně. "Vím, že mě miluješ a věř mi, že i já miluju tebe, ale je načase se z toho oklepat a jít dál…" hladil mě po vlasech a konejšivě mě k sobě tiskl.
"Jak to myslíš…?"
"Postav se na nohy a nauč se beze mě žít, vím, že se trápíš kvůli tomu, co se stalo… ale je to už dlouhá doba a ty by ses měl sebrat a začít znovu, utápět se v minulosti ti nepomůže. To proto jsem dnes tady…" vtiskl mi lehký polibek do vlasů. "Miluju tě Roky, vždycky jsem tě miloval, ale ty musíš jít dál, udělej teď krok kupředu a zapomeň na mě, prosím, udělej to, kvůli mně, kvůli sobě…"
"C…cože…?" vzhlédl jsem a setkal se s pohledem jeho nádherných, citlivých očí.
"Sbohem, Roky, otoč list…"

Trhl jsem sebou a prudce jsem se posadil. Byl jsem zpocený, těžce se mi dýchalo a klepal jsem se jako osika.
"To… byl opravdu jen sen…?"
Seděl jsem na posteli ve svém černočerném pokoji a zíral jsem do prázdna.
'Otoč list…' vybavila se mi jasně jeho poslední slova a já propadl nekontrolovatelnému pláči. 'Otoč list…'
"Miluju tě!" zasténal jsem a zalezl hluboko pod deku. "Vždycky tě budu milovat, nemůžu na tebe zapomenout! A ty to dobře víš!" štkal jsem a mlátil rukama do polštáře. "Miluju tě! Miluju tě! Miluju tě!" opakoval jsem to, jako by to byla nějaká kouzelná formulka.
'ale je načase se z toho oklepat a jí dál…', 'kvůli mně, kvůli sobě…'
"Kory…" zasténal jsem. "Kory!" křikl jsem a svět náhle potemněl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lóra Lóra | Web | 29. října 2014 v 21:23 | Reagovat

krásné, ráda čtu anime povídky i když jsem dávno dávno dávno plně dospělá, miluju anime

2 Yakubi Teera Yakubi Teera | E-mail | Web | 29. října 2014 v 23:39 | Reagovat

moc pěkná povídka :) dobře se čte :)

3 Lóra Lóra | Web | 30. října 2014 v 23:04 | Reagovat

Jéé ty máš stejné jméno v povídce, no asi kory je prostě fajn jméno.

4 Eden Eden | E-mail | Web | 31. října 2014 v 17:25 | Reagovat

Wow, super! :)

5 Akari Akari | 5. ledna 2015 v 0:37 | Reagovat

Sakra to je nádherná povídka. Víš já se moc ráda vciťuju do postav a tak mě i na konci rozbrečela:)

6 Karin Karin | 17. září 2016 v 21:55 | Reagovat

Krásna povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama