Den, kdy jsem ho potkal...

19. října 2014 v 21:54 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Den, kdy jsem ho potkal

Ten den, který bych nejradši nikdy neprožil, mám stále před očima. Nemůžu ho vytlačit ze své paměti, ač to chci, jako jsem ještě nikdy nic nechtěl. Je to jako dýka, která se mi každou vteřinou zařezává hlouběji do srdce a působí mi nesnesitelná muka. Byl to začátek něčeho nádherného, co bych ale nejradši nikdy neprožil, protože to byl začátek, mířící dolů. Začátek bolesti. Začátek trápení.
Byl to začátek konce.
Vždycky jsem byl jiný, prostě jsem nezapadal do normální společnosti. Už od útlého věku jsem se stranil všech lidí a nejvíc jsem miloval samotu, která byla mým pravidelným útočištěm, do kterého jsem se uchyloval vždy, když mi bylo nejhůř. Možná proto okolí začalo vytvářet teorie, zakládající se na hloupostech, které se mě týkaly. Okolí tvrdilo, že jsem prý posedlý zlými duchy, nebo co. Pak tvrdili, že mám problémy v rodině a nakonec přišla poslední teorie: prý jsem homosexuál. Ty ostatní věci jsem přehlížel, ale u tohohle jsem se zastavil. Začal jsem to zvažovat ze všech stran a došel jsem k názoru, že mají pravdu. Neměl jsem problém něco takového přijmout a klidně jsem jim to i potvrdil, když se ale tahle zpráva donesla mým rodičům, bylo zle. Vyhrožovali mi, že mě vydědí, pokud se nezměním a odmítali pochopit, že já se prostě nemůžu změnit… Nakonec jsem skončil jako úplná troska bez života. Do té doby jsem byl v pořádku, ale pod náporem urážek, výčitek a nadměrného množství návštěv u psychiatra, jsem to už nevydržel a zhroutil jsem se…
Pak to se mnou šlo z kopce, nevnímal jsem okolí a samota už pro mě nebyla uklidňující, ale deprimující. Bál jsem se každého stínu a za vším jsem viděl jen podlosti.
A pak, ve dnech té největší temnoty, se náhle objevilo světlo.
Bylo to nečekané a doslova mi to vzalo dech. Na škole, kterou jsem navštěvoval, se objevil nový student. Jmenoval se Horry a byl idolem všech holek na škole. Byl úžasný. Chytrý, milý, pohledný. A byl jedinou osobou, která si vyslechla všechno, co se o mně povídalo a místo toho, aby se ke mně s opovržením obrátila zády, ke mně přišel, podal mi ruku a řekl: 'Je mi jedno, kdo jsi a co se o tobě povídá, chci tě poznat víc.' Tahle slova byla přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Očarovaně jsem sevřel jeho teplou dlaň a nechal jsem se odvést do světlejšího světa. Ranní probuzení pro mě už neznamenalo slzy a smutek, ale radost z toho, že ho opět uvidím.
Byl přesně tím, o čem jsem snil celé dlouhé dny i noci plné temnoty. Odehnal ode mě veškerou tmu a chmury a dostal mě z mého hrozného stavu. Byl mým štítem, byl mou pravdou, mým světlem… a já se neubránil pocitu, který ve mně postupně sílil a stupňoval se.
Zamiloval jsem se do něj.
Bylo to neovlivnitelné, nemohl jsem s tím nic dělat, bylo to naprosto samovolné. Bál jsem mu to říct, bál jsem se, že když mu to řeknu, odvrátí se ode mě a začne mnou opovrhovat, jako všichni ostatní.
Když jsem mu byl nablízku, byl jsem hrozně šťastný. Když jsem mohl ležet vedle něj na posteli a sledovat televizi, připadal jsem si jako v nebi a má blaženost nebrala konce.
Kdykoliv jsem váhal, podal mi pomocnou ruku, povzbudivě se usmál a přijal mě do uklidňujícího objetí. V jeho sevření jsem si připadal úžasně.
Každé jeho slovo chvály mě ve vteřině udělalo šťastným, a když se mi podařilo ho rozesmát, připadalo mi, že ani umřu blahem. Byl člověkem, který o mně věděl všechno, a přesto mě přijal takového, jaký jsem byl. Kdykoliv jsme neměli možnost být spolu, část mého srdce odešla s ním a vrátila se až ve chvíli, kdy jsem ho znovu spatřil.
Radoval jsem se s ním, truchlil jsem s ním a ochotně jsem šel do všeho, co navrhl, ať už to bylo sebevíc postavené na hlavu. Miloval jsem dělat ho šťastným, stalo se to něčím, co jsem považoval za důvod své existence.
Všechno mi to připadalo jen jako nádherný sen, sen, který se stal realitou…
Pak přišla ještě další vlna štěstí.
Byl chladný, podzimní večer a já s ním seděl na lavičce v parku nedaleko školy, a povídal jsem si s ním, když se najednou z nebe spustil déšť. Mraky se zničehonic protrhly a zemi zaplavila vlna ledové vody. Oba jsme vyskočili a se smíchem se hnali do nejbližší kavárny, kde jsme vyhledali útočiště. Usadili jsme se až v nejzazším rohu kavárny, do kterého nebylo vidět. Sedli jsme si naproti sobě a potutelně se usmívali. Cítil jsem, jak se mi nitrem rozlévá příjemné teplo, které ve mně probudil jeho vědoucný pohled, který mi říkal, že mě nikdy neopustí a že při mně bude vždycky, za každých okolností stát. Pak přišlo něco, co mě dokonale ohromilo. Natáhl se přes stůl, bez varování vzal mou tvář do dlaní a se slovy 'miluji tě', mě políbil.
Připadalo mi, že se asi zblázním štěstím, nemohl jsem tomu uvěřit a zároveň jsem nechtěl nic jiného víc, než v to věřit.
Začali jsme spolu trávit opravdu každičkou sekundu našeho života. Kdykoliv se mě dotkl, nebo mě dokonce políbil, byl jsem v sedmém nebi. Bylo mi jedno, že na mě moji rodiče kvůli tomu řvali a zakazovali mi, se s ním stýkám. Jediné, na čem mi záleželo, bylo to, abych mohl být u něj. Abych mohl cítit jeho teplé dlaně, svírající ty mé, abych mohl ochutnávat jeho sladké rty a abych mohl slyšet jeho slova 'miluji tě', která mě každé ráno vítala do nového dne.
Jenže tak to prostě nemohlo být navždy.
Život je příliš krutý na to, aby to tak ponechal.
Zrovna jsem byl na cestě k němu, když mi zazvonil mobil, neznámé číslo… zvedl jsem to a z druhé strany mi uplakaný, chvějící se, ženský hlas oznámil, že Horryho srazilo auto a on umírá. Srdce se mi málem zastavilo, krásný, obrovský svět plný barev se ve vteřině scvrkl do klubíčka černoty, která zahalila mou mysl a vehnala mi slzy do očí.
Přihnal jsem se do nemocničního pokoje, kde ležel a spatřil jsem ho. Jen stěží dýchal, doktoři mu nedávali víc, než pár minut života. Měl vážně vnitřní krvácení, nebyla možnost, jak ho zachránit.
Padl jsem vedle něj, pevně jsem ho objal a propadl jsem nekontrolovatelnému pláči. Mé tělo plně ovládly vzlyky a můj život protkala beznaděj. "Prosím… neodcházej…" zašeptal jsem rozechvěle, "tohle mi nesmíš udělat… Slyšíš?! Nesmíš odejít! Nesmíš! Nesmíš!" pevně jsem do dlaní sevřel deku a nevšímal jsem si snahy přihlížejících členů jeho rodiny a doktorů, mě uklidnit. Nechtěl jsem být klidný. Nechtěl jsem být už nikdy klidný. Kdo by také byl klidný, když to jediné, na čem mu záleží, mizí neodvratně v dálce…?
Najednou se zachvěl a pomalu otevřel oči. Srdce se mi rozbušilo jako šílené. Vypadal hrozně vyčerpaně, pod očima měl tmavé kruhy a byl pobledlý.
Zadíval se mi do očí a lehce, sotva znatelně se usmál. "Danny…" zašeptal sotva slyšitelně a z posledních sil ke mně natáhl ruku, kterou jsem sevřel ve svých dlaních. Jeho umírající oči se rozzářily posledním záchvěvem života. "Miluju tě…" zašeptal a jeho oči se zavřely. "Jednou se znovu setkáme…" dořekl a přístroje, na kterých byl napojený se rozpípaly a daly jasně najevo, že navždy odešel.
Zůstal jsem bez pohnutí stát na místě. Už jsem nebrečel, ani jsem se nevztekal, jen jsem sledoval jeho poklidnou tvář, bez jakékoliv emoce a pevně jsem svíral jeho chladnoucí ruku, jako by to bylo jediné lano, pojící mě se světem. Nemohl jsem tomu uvěřit, nešlo to… Před očima se mi vyjevily veškeré nádherné momenty, které jsme spolu prožily. Slyšel jsem jeho hlas, šeptající mi uklidňující slova, viděl jsem jeho smějící se tvář a jeho zářící oči, cítil jsem teplo jeho těla a hebkost jeho rtů…
Když mě přinutili pustit jeho ruku a odvezli ho pod bílým přehozem pryč, bylo to, jako bych zemřel.
Vrátil jsem se domů, lehl jsem si do postele a zíral jsem do stropu. Odmítal jsem jíst, odmítal jsem pít, nechtěl jsem nic jiného, než zemřít. Bez něj nemělo nejmenší smysl žít. Smrt však stále nepřicházela, jediné, co přišlo, byly návaly psychiatrů a nekonečně, mučivé hodiny samoty… začal jsem toho mít dost.
Utekl jsem z domu a doběhl jsem na útes, kde jsme spolu stávali a sledovali západ slunce… Pod útesem byla hluboká propast. Počkal jsem až do večera, kdy se zlatý kotouč schýlil k západu, a pak jsem přistoupil k okraji skály.
Zadíval jsem se na mísící se rudou a oranžovou a před očima mi vyvstala jeho tvář. Usmál jsem se a bez zaváhání jsem udělal krok do prázdna. Nevnímal jsem pád, ani vítr, strhávající ze mě oblečení. S úsměvem na tváři jsem padal k zemi a znovu jsem prožíval veškeré nádherné momenty, které jsem s ním po boku prožil.
"Miluji tě…" dolehla ke mně jeho poslední slova. "Jednou se znovu setkáme…"
Úsměv se mi rozšířil. "Ano, znovu se setkáme…" špitl jsem neslyšně a můj svět potemněl. Setkáme se už brzy…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 life2006 life2006 | Web | 19. října 2014 v 22:46 | Reagovat

Gay povídky jsou právě opravdu moc pěkné, já to moc ráda čtu, taky píšu povídky a to už mám přes třicet .... nemusíš se za své psaní stydět. Gay povídky a podobné věci jsou mnohem krásnější než nějaké články o ničem. Mám ráda anime a vše kolem něj i ve svém věku. Píšeš opravdu pěkně. Kdybys chtěla můžeš navštívit můj osobní blog, a nebo blog, kde píšu a dělám komiksy z her The Sims, je to takový koníček, .... právě tam najdeš i povídku o gay ... zatím tedy holkách . je v komiksech ...http://top-sims.blog.cz/ , měj se moc pěkně.

2 xxx xxx | E-mail | 23. listopadu 2014 v 0:44 | Reagovat

*tleskání* *popotahování*
musím ti říct, že tohle mě dostalo. Tečou mi slzy. O yaoi/shounen-ai povídky jsem se zatím nezajímala. Tohle je první co jsem četla a opravdu je boží. Smutná! Až mě z toho bolí u srdce. Ach jo. Fakt skvělá povídka:)

3 Ann Ann | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 11:02 | Reagovat

[2]: Děkuji! =) hřeje mě u srdce, že se líbila. Obvykle se smutným koncům vyhýbám, ale občas jsou také zapotřebí ;) Povídky většinou nikdo nečte, tak jsem moc ráda, že ses k tomu odhodlala a ještě mi nechala komentář =D Ještě jednou moc díky! =D
Ann

4 Akari Akari | 5. ledna 2015 v 0:54 | Reagovat

*po tvářích ji stékají slzy, ale usmívá se*
Tohle mě opravdu dostalo. Ta povídka je nádherná a co víc, já jsem člověk, co miluje smutné konce. Ráda při tom necháván své slzy téct, jak chcou:) Popravdě taky píšu povídky a jsem vlastně zaměřená převážně na smutné konce, proto říkám, že tahle je opravdu nádherná.
Jen tak dále:)

5 Ann Ann | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 11:57 | Reagovat

[4]: Já smutným koncům moc neholduji, ale sem mi seděl =) Děkuji za pochvalu =) A máš blog? =) Že bych si přečetla nějakétvé povídky =)

6 ironfrost ironfrost | Web | 26. listopadu 2015 v 7:07 | Reagovat

Velmi zajímavé pojetí, i když já bych Dannyho asi skočit nenechala.Radši nechávám své postavy rozebírat svůj smutek a dělám z nich "fňukny" :-)
Blog jsem objevila teď a určitě si přečtu i další povídky.
-w-

7 Ann Ann | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 7:15 | Reagovat

[6]: Já se o osudu postav rozhoduji během psaní a sem se mi jeho sebevražda skvěle hodila =) Jinak děkuji mockrát =3

8 ironfrost ironfrost | Web | 6. prosince 2015 v 8:48 | Reagovat

[7]: Je pravda, že kolikrát sednu k psaní s nějakým záměrem a postavy se rozhodnou, že to chtějí jinak. Často se nestačím divit, kam až mě dovedou. Jenže pak to rozmotat není vůbec nic jednoduchého :-D
-w-

9 Karin Karin | 17. září 2016 v 21:50 | Reagovat

krásné ale moc smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama