Říjen 2014

Mlhavý přízrak

31. října 2014 v 11:49 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Mlhavý přízrak

Zatajil jsem dech a srdce se mi málem zastavilo. To, co jsem v ten moment spatřil, mě okamžitě vytrhlo z mého normálního života a postrčilo mě to vstříc nové realitě, která pro mě do té chvíle byla jen neznámou neprozkoumanou temnotou mimo mé chápání.
Nevěděl jsem, jestli mám křičet, modlit se, brečet… byl jsem neschopný jakékoliv logické úvahy, nebo činu. Krev se ve mně vařila a na chvíli téměř mrtvé srdce se rozbušilo jako šílené. Nevěděl jsem, co to má znamenat a vlastně jsem to ani nechtěl vědět, na to jsem se příliš bál odpovědi.
V krku jsem měl sucho a dlaně se mi potily, zmítal mnou nový, mnou dosud nepoznaný pocit, pocit strachu z naprostého neznáma.
Kolem mě se obestírala temnota a svírala mě v pevném objetí. U země se vznášela mlha a z ní přímo přede mnou vystupovala postava… postava, která nemohla být skutečná… ale přesto tu byla a upírala na mě své hluboké, chápavé, vědoucné a zároveň podmanivé, černé oči. Oči plné starých jizev, křivd a bolesti, ale zároveň i síly, bojovnosti a vůle žít.
"Kory…" vydechl jsem skoro neslyšně, připadalo mi, že se mi brzo podlomí nohy.
Tělo mého bývalého přítele, který zemřel před víc než rokem, se lehce chvělo, vydávalo tlumenou záři a působilo neskutečně, jako zjevení… mlhavý přízrak…
Lehce, konejšivě se usmál a neslyšným krokem ke mně došel. Chtěl jsem o krok couvnout, ale nemohl jsem se pohnout, byl jsem jako přimrazený na místě. Les, do kterého jsem se v noci často uchyloval, se najednou změnil. Byl nepřirozený, podivný... dobře to mohlo vystihnout jen jedno slovo: magický.
Přešel až ke mně a natáhl ke mně ruku, škubl jsem sebou, když mi přejela po tváři, nebyla mlhavá, byla skutečná, hřejivá, jemná a něžná… stejně jako dřív.
"Kory…" zašeptal jsem znovu, zorničky se mi rozšiřovaly a zase zužovaly.
Úsměv se mu rozšířil a jeho pohled zněžněl. "Roky…" rozezněl se mi v hlavě jeho rytmický, jemný hlas, který pohnul mým světem v základech.
Když jsem ho před dvěma lety potkal, život se s ním zrovna nemazlil. Jeho matka zemřela při porodu a otec ho zneužíval. Všichni přátelé ho opustili a zanechali ho v depresích. Byl vyčerpaný, na dně... ale přesto se mě zastal, když se mi na ulici nějací zloději pokusili vzít tašku a pod pohrůžkou policie je zahnal na útěk. Pomohl mi, i když mě neznal. Pomohl mi, i když sám potřeboval pomoct… to proto jsem se s ním začal bavit. Zjistil jsem o něm téměř vše, nebylo lehké získat si jeho důvěru, ale když se mi to povedlo a on se mi otevřel, musel jsem před ním smeknout. Nahlásil jsem jeho otce policii a podporoval jsem ho, když to potřeboval… a on mi po tom všem řekl, že mě miluje. Nebyl jsem v šoku, jen jsem se lehce usmál a odpověděl jsem: 'A já tebe…' Neřekli jsme si, že spolu chodíme, ale na slovech nezáleželo, všechno zastaly činy... Po půlroce, co jsme byli spolu, jsme se šli projít, kráčeli jsme po silnici, já byl u kraje… ze zatáčky se najednou vyřítilo auto, jelo blízko a srazilo ho. Byl na místě mrtvý. A s ním zemřela i moje vůle žít.
A teď tu přede mnou stál, říkal moje jméno a vypadal tak opravdově… ale nemohl být skutečný.
"Tohle je… sen…?" zadíval jsem se mu do nádherných očí plných lásky, v kterých jsem se chtěl utopit.
"Možná…" dostalo se mi odpovědi uvnitř mé hlavy.
Neměl jsem ani ponětí o tom, co se to děje, ale veškeré mé zábrany šly stranou. Viděl jsem jeho tvář, cítil jsem jeho dotyk, slyšel jsem jeho hlas… a to mi stačilo. Padl jsem mu do náručí a rozbrečel jsem se jako malé dítě. V dlaních jsem pevně sevřel látku jeho černého trika a mé vzlyky nabraly na síle. Ať už to byl sen, nebo třeba jen představa z blouznění… chtěl jsem si to užít.
Obklopila mě jeho nepopsatelná vůně, připomínající mi léto, svobodu, pohodu…
"Jen klid…" dolehl ke mně jeho hlas, "musíš se jen postavit a pokračovat v životě…" šeptal procítěně. "Vím, že mě miluješ a věř mi, že i já miluju tebe, ale je načase se z toho oklepat a jít dál…" hladil mě po vlasech a konejšivě mě k sobě tiskl.
"Jak to myslíš…?"
"Postav se na nohy a nauč se beze mě žít, vím, že se trápíš kvůli tomu, co se stalo… ale je to už dlouhá doba a ty by ses měl sebrat a začít znovu, utápět se v minulosti ti nepomůže. To proto jsem dnes tady…" vtiskl mi lehký polibek do vlasů. "Miluju tě Roky, vždycky jsem tě miloval, ale ty musíš jít dál, udělej teď krok kupředu a zapomeň na mě, prosím, udělej to, kvůli mně, kvůli sobě…"
"C…cože…?" vzhlédl jsem a setkal se s pohledem jeho nádherných, citlivých očí.
"Sbohem, Roky, otoč list…"

Trhl jsem sebou a prudce jsem se posadil. Byl jsem zpocený, těžce se mi dýchalo a klepal jsem se jako osika.
"To… byl opravdu jen sen…?"
Seděl jsem na posteli ve svém černočerném pokoji a zíral jsem do prázdna.
'Otoč list…' vybavila se mi jasně jeho poslední slova a já propadl nekontrolovatelnému pláči. 'Otoč list…'
"Miluju tě!" zasténal jsem a zalezl hluboko pod deku. "Vždycky tě budu milovat, nemůžu na tebe zapomenout! A ty to dobře víš!" štkal jsem a mlátil rukama do polštáře. "Miluju tě! Miluju tě! Miluju tě!" opakoval jsem to, jako by to byla nějaká kouzelná formulka.
'ale je načase se z toho oklepat a jí dál…', 'kvůli mně, kvůli sobě…'
"Kory…" zasténal jsem. "Kory!" křikl jsem a svět náhle potemněl.

Úplňkové přání- 22

25. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

22
Zlomím ti srdce a projde mi vražda

"Já půjdu!" zvolal jsem opět, když nám přišel ten podsaditý mužík oznámit, že bude prostor pro zpěv. Chtěl jsem si odzpívat ještě jednu písničku, kterou jsem zahlédl v seznamu jeho songů, a které se mi víc než líbila.
Uvaděč se rozzářil a natěšeně mi podal mikrofon, tiše jsem mu řekl, co tam chci pustit a on mě bez řečí poslechl.
Takhle chci žít navždy!

Úplňkové přání- 21

24. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

21
Střed vesmíru

If I can't be beautiful, I'd rather just die - Jestli nemůžu být krásný, tak to raději umřu

So self-obsessed with my mascara and mistakes - Jsem tak posedlý svou řasenkou a chybami
Vanity's like a funeral and everyone is at my wake - Marnivost je jako pohřeb a každý je na mé smuteční hostině
Before I run out of air there's more make-up to apply - Ještě než mi dojde vzduch, potřebuji nanést více Make-upu
Doll eyes stare into valium colored skies - Panenkové oči zírají na valiově zbarvenou oblohu

Úplňkové přání- 20

23. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

20
Sladké mučení

"Tak… a je to!" usmál se Riki, když mi doobvázal záda.
"Připadám si jako chodící mumie…" postěžoval jsem si.
"To máš z toho, že jsi tak ztřeštěný, víš!" pokáral mě. Už se zdál být zase normální.
"Pff…" natáhl jsem se na postel, na které jsme seděli, když mi ošetřoval záda.
"Ale no tak, alespoň bys mi mohl poděkovat!"
"Máš pravdu… díky," usmál jsem se na něj a on se zase rychle podíval jinam, čemuž jsem se musel v duchu jen smát.
"Nemáš zač…" vstal a zamířil s lékárničkou zpět do koupelny, odkud jí přinesl. "Co budeme celý den dělat?" zeptal se, když se vrátil. "Venku budou až do večera davy, kvůli té pouti… A obleč si už na sebe něco!" dodal, když jsem se neměl k tomu něčím zahalit svůj obvázaný trup.
"Nechce se mi… A myslím, že bychom se mohli mrknout na nějaký film," navrhl jsem. "A večer zase do klubu… je otevřený i dnes, že ano?" ujišťoval jsem se.
"Jo, je," přikývl, "dost se ti tam líbilo, co?"
"To teda! Byl jsem ve svém živlu! Ta světla, ta hudba, ty lidi… Bylo to božské!" zavzpomínal jsem na předchozí večer.
"Ještě mi dlužíš to tancování."
"He?"

Katekyo! - 3

22. října 2014 v 6:00 | Ann |  Katekyo!
Tak jo, omlouvám se za připadné chyby, překládala jsem to v rychlosti, poslední dobou nestíhám, takže buďte shovívaví :3
Ann
Budu vděčná za jakékoliv komentáře :P ;)

Úplňkové přání- 19

21. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

19
Polibek?

"Chci tam znovu!" prohlásil jsem pevně.
"Jestli chcete, klidně můžete," řekl Christian s klidem.
"Já teď hned znovu nepůjdu," informoval nás Riki, "je mi docela blbě, potřebuju se vzpamatovat."
"No, já teda jdu!" nehodlal jsem si nechat takovou příležitost utéct.
Nechal jsem kolotočáře, aby mě znovu připoutal, a plný radostného očekávání jsem se usmál. Jakmile se dalo kolo opět do pohybu, vrátily se mi všechny nádherné, snové pocity, které jako by celý svět rozzářily do všech barev duhy. Bylo to božské… Už po prvním kole se mi tělem rozlilo nádherné teplo.
"Hej!" dolehl ke mně Rikův šokovaný hlas. Okamžitě jsem blýskl pohledem k místu, kde Christian s mým 'bráškou' stáli a všechna radost byla ihned pryč. Avari i přesto, že kolem bylo ještě několik jiných lidí, svíral Rikiho pevně v náručí a čím dál víc přibližoval obličej k tomu jeho.

Úplňkové přání- 18

20. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

18
Skrytá opojnost rychlosti

"Tak jo, kdo teda vlastně jste?" obrátil se na nás Avari, když naši pronásledovatelé se staženými ocasy zmizeli. Jeho přivřené, mořsky modré oči působily opravdu sexy dojmem.
Nasadil jsem stejný výraz jako on. "Už jsem ti to říkal, ne?" zabroukal jsem.
"Já tedy nevím o tom, že bychom spolu něco měli," řekl.
"Ale jen zatím…" bylo to opravdu divné, nikdy jsem podobnou osobu nepotkal, vyzařoval auru dost podobnou té mé. Ty dvě se mísily a vedly spolu lítý boj. Oba jsme byli lovci a ani jeden z nás se nehodlal stát kořistí.
"Ano, zatím…" potvrdil.

Den, kdy jsem ho potkal...

19. října 2014 v 21:54 | Ann |  Jednorázovky
PŘEDEM CHCI UVÉST NÁSLEDUJÍCÍ VAROVÁNÍ, ABY NEDOŠLO K ŽÁDNÝM PROBLÉMŮM: TATO POVÍDKA SPADÁ DO KATEGORIE YAOI (HOMOSEXUÁLNÍ VZTAH MEZI DVĚMA MUŽI) VEMTE TO PROSÍM V POTAZ, NESTOJÍM O ŽÁDNÉ ZHNUSENÉ, NEBO DOKONCE SPROSTÉ KOMENTÁŘE
DÍKY ZA POCHOPENÍ
ANN

Den, kdy jsem ho potkal

Ten den, který bych nejradši nikdy neprožil, mám stále před očima. Nemůžu ho vytlačit ze své paměti, ač to chci, jako jsem ještě nikdy nic nechtěl. Je to jako dýka, která se mi každou vteřinou zařezává hlouběji do srdce a působí mi nesnesitelná muka. Byl to začátek něčeho nádherného, co bych ale nejradši nikdy neprožil, protože to byl začátek, mířící dolů. Začátek bolesti. Začátek trápení.
Byl to začátek konce.
Vždycky jsem byl jiný, prostě jsem nezapadal do normální společnosti. Už od útlého věku jsem se stranil všech lidí a nejvíc jsem miloval samotu, která byla mým pravidelným útočištěm, do kterého jsem se uchyloval vždy, když mi bylo nejhůř. Možná proto okolí začalo vytvářet teorie, zakládající se na hloupostech, které se mě týkaly. Okolí tvrdilo, že jsem prý posedlý zlými duchy, nebo co. Pak tvrdili, že mám problémy v rodině a nakonec přišla poslední teorie: prý jsem homosexuál. Ty ostatní věci jsem přehlížel, ale u tohohle jsem se zastavil. Začal jsem to zvažovat ze všech stran a došel jsem k názoru, že mají pravdu. Neměl jsem problém něco takového přijmout a klidně jsem jim to i potvrdil, když se ale tahle zpráva donesla mým rodičům, bylo zle. Vyhrožovali mi, že mě vydědí, pokud se nezměním a odmítali pochopit, že já se prostě nemůžu změnit… Nakonec jsem skončil jako úplná troska bez života. Do té doby jsem byl v pořádku, ale pod náporem urážek, výčitek a nadměrného množství návštěv u psychiatra, jsem to už nevydržel a zhroutil jsem se…
Pak to se mnou šlo z kopce, nevnímal jsem okolí a samota už pro mě nebyla uklidňující, ale deprimující. Bál jsem se každého stínu a za vším jsem viděl jen podlosti.
A pak, ve dnech té největší temnoty, se náhle objevilo světlo.
Bylo to nečekané a doslova mi to vzalo dech. Na škole, kterou jsem navštěvoval, se objevil nový student. Jmenoval se Horry a byl idolem všech holek na škole. Byl úžasný. Chytrý, milý, pohledný. A byl jedinou osobou, která si vyslechla všechno, co se o mně povídalo a místo toho, aby se ke mně s opovržením obrátila zády, ke mně přišel, podal mi ruku a řekl: 'Je mi jedno, kdo jsi a co se o tobě povídá, chci tě poznat víc.' Tahle slova byla přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Očarovaně jsem sevřel jeho teplou dlaň a nechal jsem se odvést do světlejšího světa. Ranní probuzení pro mě už neznamenalo slzy a smutek, ale radost z toho, že ho opět uvidím.
Byl přesně tím, o čem jsem snil celé dlouhé dny i noci plné temnoty. Odehnal ode mě veškerou tmu a chmury a dostal mě z mého hrozného stavu. Byl mým štítem, byl mou pravdou, mým světlem… a já se neubránil pocitu, který ve mně postupně sílil a stupňoval se.
Zamiloval jsem se do něj.
Bylo to neovlivnitelné, nemohl jsem s tím nic dělat, bylo to naprosto samovolné. Bál jsem mu to říct, bál jsem se, že když mu to řeknu, odvrátí se ode mě a začne mnou opovrhovat, jako všichni ostatní.
Když jsem mu byl nablízku, byl jsem hrozně šťastný. Když jsem mohl ležet vedle něj na posteli a sledovat televizi, připadal jsem si jako v nebi a má blaženost nebrala konce.
Kdykoliv jsem váhal, podal mi pomocnou ruku, povzbudivě se usmál a přijal mě do uklidňujícího objetí. V jeho sevření jsem si připadal úžasně.
Každé jeho slovo chvály mě ve vteřině udělalo šťastným, a když se mi podařilo ho rozesmát, připadalo mi, že ani umřu blahem. Byl člověkem, který o mně věděl všechno, a přesto mě přijal takového, jaký jsem byl. Kdykoliv jsme neměli možnost být spolu, část mého srdce odešla s ním a vrátila se až ve chvíli, kdy jsem ho znovu spatřil.
Radoval jsem se s ním, truchlil jsem s ním a ochotně jsem šel do všeho, co navrhl, ať už to bylo sebevíc postavené na hlavu. Miloval jsem dělat ho šťastným, stalo se to něčím, co jsem považoval za důvod své existence.
Všechno mi to připadalo jen jako nádherný sen, sen, který se stal realitou…
Pak přišla ještě další vlna štěstí.
Byl chladný, podzimní večer a já s ním seděl na lavičce v parku nedaleko školy, a povídal jsem si s ním, když se najednou z nebe spustil déšť. Mraky se zničehonic protrhly a zemi zaplavila vlna ledové vody. Oba jsme vyskočili a se smíchem se hnali do nejbližší kavárny, kde jsme vyhledali útočiště. Usadili jsme se až v nejzazším rohu kavárny, do kterého nebylo vidět. Sedli jsme si naproti sobě a potutelně se usmívali. Cítil jsem, jak se mi nitrem rozlévá příjemné teplo, které ve mně probudil jeho vědoucný pohled, který mi říkal, že mě nikdy neopustí a že při mně bude vždycky, za každých okolností stát. Pak přišlo něco, co mě dokonale ohromilo. Natáhl se přes stůl, bez varování vzal mou tvář do dlaní a se slovy 'miluji tě', mě políbil.
Připadalo mi, že se asi zblázním štěstím, nemohl jsem tomu uvěřit a zároveň jsem nechtěl nic jiného víc, než v to věřit.
Začali jsme spolu trávit opravdu každičkou sekundu našeho života. Kdykoliv se mě dotkl, nebo mě dokonce políbil, byl jsem v sedmém nebi. Bylo mi jedno, že na mě moji rodiče kvůli tomu řvali a zakazovali mi, se s ním stýkám. Jediné, na čem mi záleželo, bylo to, abych mohl být u něj. Abych mohl cítit jeho teplé dlaně, svírající ty mé, abych mohl ochutnávat jeho sladké rty a abych mohl slyšet jeho slova 'miluji tě', která mě každé ráno vítala do nového dne.
Jenže tak to prostě nemohlo být navždy.
Život je příliš krutý na to, aby to tak ponechal.
Zrovna jsem byl na cestě k němu, když mi zazvonil mobil, neznámé číslo… zvedl jsem to a z druhé strany mi uplakaný, chvějící se, ženský hlas oznámil, že Horryho srazilo auto a on umírá. Srdce se mi málem zastavilo, krásný, obrovský svět plný barev se ve vteřině scvrkl do klubíčka černoty, která zahalila mou mysl a vehnala mi slzy do očí.
Přihnal jsem se do nemocničního pokoje, kde ležel a spatřil jsem ho. Jen stěží dýchal, doktoři mu nedávali víc, než pár minut života. Měl vážně vnitřní krvácení, nebyla možnost, jak ho zachránit.
Padl jsem vedle něj, pevně jsem ho objal a propadl jsem nekontrolovatelnému pláči. Mé tělo plně ovládly vzlyky a můj život protkala beznaděj. "Prosím… neodcházej…" zašeptal jsem rozechvěle, "tohle mi nesmíš udělat… Slyšíš?! Nesmíš odejít! Nesmíš! Nesmíš!" pevně jsem do dlaní sevřel deku a nevšímal jsem si snahy přihlížejících členů jeho rodiny a doktorů, mě uklidnit. Nechtěl jsem být klidný. Nechtěl jsem být už nikdy klidný. Kdo by také byl klidný, když to jediné, na čem mu záleží, mizí neodvratně v dálce…?
Najednou se zachvěl a pomalu otevřel oči. Srdce se mi rozbušilo jako šílené. Vypadal hrozně vyčerpaně, pod očima měl tmavé kruhy a byl pobledlý.
Zadíval se mi do očí a lehce, sotva znatelně se usmál. "Danny…" zašeptal sotva slyšitelně a z posledních sil ke mně natáhl ruku, kterou jsem sevřel ve svých dlaních. Jeho umírající oči se rozzářily posledním záchvěvem života. "Miluju tě…" zašeptal a jeho oči se zavřely. "Jednou se znovu setkáme…" dořekl a přístroje, na kterých byl napojený se rozpípaly a daly jasně najevo, že navždy odešel.
Zůstal jsem bez pohnutí stát na místě. Už jsem nebrečel, ani jsem se nevztekal, jen jsem sledoval jeho poklidnou tvář, bez jakékoliv emoce a pevně jsem svíral jeho chladnoucí ruku, jako by to bylo jediné lano, pojící mě se světem. Nemohl jsem tomu uvěřit, nešlo to… Před očima se mi vyjevily veškeré nádherné momenty, které jsme spolu prožily. Slyšel jsem jeho hlas, šeptající mi uklidňující slova, viděl jsem jeho smějící se tvář a jeho zářící oči, cítil jsem teplo jeho těla a hebkost jeho rtů…
Když mě přinutili pustit jeho ruku a odvezli ho pod bílým přehozem pryč, bylo to, jako bych zemřel.
Vrátil jsem se domů, lehl jsem si do postele a zíral jsem do stropu. Odmítal jsem jíst, odmítal jsem pít, nechtěl jsem nic jiného, než zemřít. Bez něj nemělo nejmenší smysl žít. Smrt však stále nepřicházela, jediné, co přišlo, byly návaly psychiatrů a nekonečně, mučivé hodiny samoty… začal jsem toho mít dost.
Utekl jsem z domu a doběhl jsem na útes, kde jsme spolu stávali a sledovali západ slunce… Pod útesem byla hluboká propast. Počkal jsem až do večera, kdy se zlatý kotouč schýlil k západu, a pak jsem přistoupil k okraji skály.
Zadíval jsem se na mísící se rudou a oranžovou a před očima mi vyvstala jeho tvář. Usmál jsem se a bez zaváhání jsem udělal krok do prázdna. Nevnímal jsem pád, ani vítr, strhávající ze mě oblečení. S úsměvem na tváři jsem padal k zemi a znovu jsem prožíval veškeré nádherné momenty, které jsem s ním po boku prožil.
"Miluji tě…" dolehla ke mně jeho poslední slova. "Jednou se znovu setkáme…"
Úsměv se mi rozšířil. "Ano, znovu se setkáme…" špitl jsem neslyšně a můj svět potemněl. Setkáme se už brzy…

Úplňkové přání- 17

18. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

17
Modelův milenec

"Tak co chceš podniknout?" zeptal se mě Riki, když jsem ho konečně pustil.
"A co by sis představoval?" opáčil jsem.
"No… to právě nevím," omluvně se usmál.
"Dobře, tak... hm… co kdybychom prostě šli ven, ono už se něco najde…" usmál jsem se.
"Dobře…" přikývl a taky se usmál, "ale ještě jedinkrát zase propadneš tomu tvému nevysvětlitelnému záchvatu a vážně tě zabiju," varoval mě ostražitě.
"Jakému záchvatu?" zatvářil jsem se jako neviňátko.
"Nedělej, že nevíš, o čem je řeč," hodil po mě nasupený pohled.
"No jo, no jo… vždyť víš, že to byla jen legrace."
"Jo, pěkně blbá legrace…" zavrčel.
"Hele, vždyť víš, jaký jsem!"

Úplňkové přání- 16

17. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

16
Život je potřeba si užívat

Leo zůstal jen přimraženě stát na místě a notnou chvíli bez pohnutí zíral do prázdna, pak se beze slova otočil a, aniž by se na kteréhokoli z nás ještě jednou podíval, odešel.
"Někteří lidé jsou vážně natvrdlí…" povzdechl jsem si a znovu přešel k posteli. "Jdeš to dohrát?" zeptal jsem pak Rikiho, který stál u dveří a s obrovským zaujetím sledoval podlahu. Nevypadalo to, že by se zaobíral naší karetní hrou.

Úplňkové přání- 15

16. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

15
Opaky

"Jsi vážně děsnej," prohlásil Riki, když jsme ráno vstali a jeho myšlenky se vrátili zpět k předchozí noci, "jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?!"
"Promiň, byl to jen vtip, kdybych to myslel vážně, tak bych se nesmál a jen tak bych tě nepustil, ne?"
"Jo, ale stejně…" obrátil oči v sloup, rukou si pročísl vlasy a zamířil do koupelny.
Spokojeně jsem se usmál. "Bratrská láska…" zachechtal jsem se tlumeně.
"Já to slyšel!" ozvalo se z vedlejší místnosti.

Katekyo! - 2

15. října 2014 v 6:00 | Ann |  Katekyo!

Úplňkové přání- 14

14. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

14
Divoká noc

"Hej, dej ze mě ty pracky pryč!" probudil mě z příjemného snu rozlícený hlas.
Překvapeně jsem otevřel oči a zjistil jsem, že ležím na boku a ruku mám přehozenou přes naštvaně vypadajícího Rikiho. I když byla kolem skoro tma, stejně jsem jasně viděl jeho pevně semknuté rty a tmavé oči, zabodávající se do mě jako dvě pichlavé jehly.
Rychle jsem ho pustil. "Promiň," omluvně, smířlivě jsem se usmál, "tohle opravdu nemělo nic znamenat, neboj, ale jsem zvyklý spát v posteli s velkým, plyšovým medvědem a to, že jsem tě ve spánku objal, bylo jen proto, že jsem zvyklý tisknout se k němu," vysvětlil jsem.

Úplňkové přání- 13

13. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

13
Bráška tě vždy podrží…

"Už jsem se začínal bát, kde jsi," poznamenal Riki, když jsem se kolem třetí vrátil do našeho bytu.
"Promiň, ale vedli jsme příliš zajímavou 'konverzaci'," ďábelsky jsem se usmál.
"Jasně, chápu to, nemusíš to vytahovat," zavrčel. Seděl na posteli a upíral na mě značně unavený pohled.
"Proč už nespíš?" zavřel jsem za sebou a flákl sebou vedle něj.
"Chtěl jsem na tebe počkat."
"Proč?" nechápal jsem.

Úplňkové přání- 12

12. října 2014 v 12:54 | Ann |  Úplňkové přání

12
Zakázané ovoce chutná nejlépe

"Tak tohle je tvůj pokoj?" pátravě jsem se rozhlédl, měl tam docela uklizeno. V levém zadním rohu byla zastrčená velká, manželská postel s šedomodrým povlečením a nad ní na stěně vysel obraz loďky na rozbouřeném moři. Vedle postele byl malý noční stolek se sklenicí průzračné vody a o kus dál postával stůl se čtyřmi židlemi, na kterém stála prázdná váza. Na druhé straně místnosti byla velká skříň, u které se povaloval černý batoh, a hned vedle skříně byly dvoje dveře: Jedněmi jsme přišli a ty druhé pravděpodobně vedly do koupelny.
Po podlaze se plazil měkoučký, vzorovaný koberec a stěny byly tmavě modré a vysely na nich zarámované fotografie. Některé byly černobílé a očividně už hodně staré, ale jiné byli z nedávna, protože jsem na nich poznával Lea. Na jednom obrázku se tvářil opravdu šťastně a pevně se objímal s nějakým vysokým, hnědovlasým a atraktivně působícím týpkem, kterému mohlo být asi tak jako mě.
"To je brácha," ozvalo se za mnou.
"Opravdu…?" obrátil jsem se k Leovi čelem. "Ještě štěstí, že to není tvůj přítel."
"Proč?"

Úplňkové přání- 11

11. října 2014 v 14:13 | Ann |  Úplňkové přání

11
Na brášku se nesahá…

"Hej! Nesahej na mě!" dolehl ke mně po skončení písničky z druhé strany místnosti Rikův tlumený hlas. Okamžitě jsem zbystřil a otočil jsem hlavu směrem, odkud se hlas ozval. U Rikiho stál nějaký vysoký, zhruba třicetiletý týpek a i přes zcela očividné protesty mého chráněnce se k němu tiskl.
"Promiň Leo, ale musím něco zařídit, hned jsem zpět," pustil jsem drobného černovláska a rázným krokem dokráčel do rohu místnosti, kde byl u stěny přitlačený Riki.
Poklepal jsem hromotlukovi na rameno, a když se otočil, zadíval jsem se mu s čirým nepřátelstvím do očí. "Hned. Dej. Ty. Pracky. Pryč," zavrčel jsem pořádně výhružně.

Úplňkové přání- 10

10. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

10
Levné cennosti

Vrazil jsem mikrofon zpět do ruky rozčarovaného chlapáka a cílevědomým krokem přešel k šedookému sousedovi. "Nechceš, aby se tvá rodina dozvěděla pravdu, že?" můj hluboký, tichý, čarovný hlas dolehl jen tak daleko, jak měl: k jeho uším.
Trhl sebou. "Co po mě chceš…?" zašeptal vyděšeně.
"Lepší otázka je spíš co chceš ty po mně…" informoval jsem ho s potutelným úsměvem. "Jen buď klidně upřímný…" neuniklo mi, jaké pohledy po mě vrhal a jak se u toho tvářil, "není čas na to, se stydět, je potřeba vychutnávat život plnými doušky…" nenápadným pohybem jsem se dostal do jeho osobního prostoru, naše těla se téměř dotýkala. "Takže…?" hleděl jsem mu upřeně do očí. Byl pro mě jako ta nejlehčí hádanka na světě, on byl předem rozluštěná šifra a já její luštitel. Věděl jsem, na co myslí a pohledem jsem mu doslova podsouval svoje myšlenky.
Chvěl se, měl jsem ho v moci. "Já…" špitl tiše, "chci polibek…"

Úplňkové přání- 9

9. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

9
Noční život

Jen co jsem ta slova vyřkl, hrklo ve mně a pustil jsem ho, i on se ode mě ochotně odlepit. Stáli jsme proti sobě a zmateně si hleděli do očí. Pak jsem se začal nekontrolovatelně smát, celé mi to přišlo na hlavu.
"Co je?" vypálil.
"Jen je to docela ujeté nemyslíš? To s tím songem a tak…" smál jsem se dál.
Věnoval mi podivný pohled, který bych nikam nedokázal zařadit a který mi zmrazil úsměv na rtech. Bylo v něm obsažené zmatení, vztek a něco jako… strach? Nebo možná… bolest? Prudce se otočil a vypochodoval z místnosti.
"Dal jsi mu košem?" ozvalo se mi za zády.

Úplňkové přání- 8

8. října 2014 v 6:00 | Ann |  Úplňkové přání

8
Ruku v ruce

"To je vtip, ne?" sykl Riki, když začala další píseň - ploužák. "To tak nemohli dát něco rychlého?!" vztekal se šeptem.
"Ale no tak, klid, můžeme počkat, anebo… co kdyby sis se mnou zatancoval?" vrhl jsem na něj lovecký pohled.
"Už jsem ti přece říkal, že nejsem gay!" zavrčel tiše.
"No tak, nestyď se, o nic přece nejde, ne? Je to jen tanec," přesvědčoval jsem ho.
"Ne, k tomuhle mě nepřinutíš," prohlásil.
"A co kdybych použil svou auru?" v očích se mi rozhořely ďábelské ohníčky.
"Tohle je vydírání!" zakňoural.
"Přesně tak," přisvědčil jsem s potutelným úsměvem. "Tak se nevzpírej a pojď," natáhl jsem před sebe ruku. "Nic to neznamená, vážně."

Úplňkové přání- 7

7. října 2014 v 20:54 | Ann |  Úplňkové přání

7
Mám to rád nahlas

"Tak jo, jsme tady," kývl směrem k ošoupaným dveřím v jedné ze zapadlých uliček. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba a mně se při jejím poslechu okamžitě rychleji rozproudila krev. Tanec… tenhle pohyb jsem vždycky miloval a čím jsem byl starší, tím víc mě bavil. A teď, se svým novým tělem, jsem to mohl opravdu pořádně rozbalit a dát průchod vší své fantazii a ztřeštěné kreativitě.