Hlubina - Kapitola 7

11. srpna 2017 v 22:29 | Ann |  Hlubina
Kapitola 7
Kdo?


Proč? Otázka tak prostá a mnohdy pokládaná. A přesto právě na tuhle otázku je nejméně odpovědí. Jediné slovo, které v sobě skrývá více, než by se mohlo zdát. Lze ho vyslovit téměř v každé životní situaci. Bylo užíváno už velmi dávno, je užíváno nyní a bude jistě ještě užíváno řady let. Kolikrát ho vysloví každý z nás? A kolikrát dostane jednoznačnou odpověď? Stává se i to, že odpověď zkrátka není. A tento problém jsem měl i já.
Zíral jsem do tmy kolem sebe ještě mnoho minut po probuzení. Slova ze snu mi už přestala doznívat v hlavě a dostavilo se ticho. Byl jsem jen já a ta otázka: Proč? Bylo to více než nepříjemné. Proč se mi právě teď vrátily noční můry o mém ex? Už dlouho jsem je neměl. Přestal jsem ho řešit a myslet na něj a ony se vytratily. Tak jak je možné, že se zase jedna objevila? Vždyť jsem o něm neuvažoval, neviděl jsem ho a nebylo nic, co by mi ho připomnělo. Tak proč?
Když jsem se konečně jakž takž sebral, což trvalo dalších pár minut, tak jsem se pomalu postavil a rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku. Slabá, zlatá záře osvítila místnost. Ta teď nepůsobila zrovna uklidňujícím dojmem. Kombinace rudé barvy stěn a slabého světla spíš v člověku, který se právě vzbudil z nemilého snu, vzbouzela agresi a neklid. Ne, že bych byl nějaký slaboch, ale tahle noční můra byla neobvykle živá. Stále mi připadalo, že na rameni cítím jeho ruku. V realitě nebyla slizká ani chladná, Paulie měl vždy teplé a suché ruce, ale to asi vyvolal odpor, který jsem k němu cítil. Po tom, co mi udělal, jsem k němu snad ani nic jiného pociťovat nemohl.
 

Hlubina - Kapitola 6

4. srpna 2017 v 22:23 | Ann |  Hlubina
Kapitola 6
Neznamenáš nic


"No tak, řekni mi, co se děje," snažil jsem se působit, jako by mě to zajímalo. Ale on mi ne a ne odpovídat. Neustále měnil směr chůze, očividně v touze se mě zbavit. Já byl ovšem příliš neodbytný.
Jeho odmítání mé maličkosti se mě dotklo natolik, že jsem dokonce i hodlal riskovat svou pohodlnou práci, ve které jsem správně měl za pár minut být, jen abych se mu pokusil dostat pod kůži.
"Tome," oslovil jsem ho nakonec a zněl jsem tak naléhavě, až mě to samotného zaskočilo. Stával se ze mě čím dál lepší herec. Možná bych se tím měl v budoucnu živit.
Zastavil se prudce na místě. Hleděl přímo před sebe a ruce zaťal v pěst. Takto setrval notných pár chvil. Sbíral odvahu, než se ke mně obrátil. "Vím, co jsi zač. A vím, o co se pokoušíš. Ale najdi si prosím jinou oběť. Já... na tohle nejsem," vysypal ze sebe v rychlosti, pohled přitom upíral do země.

Hlubina - Kapitola 5

26. června 2017 v 0:17 | Ann |  Hlubina
Kapitola 5
Příležitost


"Chrisi! Chrisi Tylere!"
"Hm?" bez projevu většího zájmu jsem zvedl hlavu k Müllerovi. Nevypadal zrovna nadšeně. Jeho oči mě zpod hustého obočí sledovaly jako vražedné dýky, chystající se mě probodnout.
Možná nebylo nejmoudřejší zalomit zrovna na jeho hodině. Rád ze sebe dělal 'pana důležitého'. Kdykoliv si všiml toho, že někdo jen prohodil pár slov se spolusedícím, už začínal lamentovat. Na svou obhajobu ale musím podotknout, že jsem se i přes nevyspání držel vzhůru až do téhle hodiny. Monotónní výklad Müllera ovšem zapracoval, víčka ztěžkla a brzy už nebylo v mých silách je udržet.
"Milý pane Tylere, můžete mi prosím vysvětlit, jak je možné, že se nevěnujete látce?" profesorův tón nevěstil nic dobrého.
Ze strany se ozvalo Maxovo tiché chechtání, jež se snažil zadusit rukou před ústy. Ne, že by to mělo valný účinek.
Protáhl jsem se. Choval jsem se klidně a můj zpomalený mozek mezitím vymýšlel, jak z tohohle co nejladněji vybruslit. "Víte..." začal jsem s rozvahou a pohledem bleskl k plátnu, na kterém běžel projektorem přenášený dokument, abych zjistil, co vlastně bereme. Bioetika. Jo, to by snad i šlo. "Věnuji se látce. Ovšem ne tak, jak je běžné. Respektive věnoval jsem se jí včera večer. Bioetické problémy mě vždy zajímaly. A když jste nám minule říkal, že do tohoto tématu zabrousíme, rozhodl jsem se najít si pár věcí," očima jsem sem tam pohlédl na hodiny. Za čtyři minuty zvonilo, musel jsem to protahovat.
 


Hlubina - Kapitola 4

10. května 2017 v 23:42 | Ann |  Hlubina
Zdravím =)
V první řadě se musím omluvit za svou dvouměsíční neaktivitu. Měla jsem celkem hektické období a události, co se děly, mě okradly o téměř veškerý volný čas, který byl k dispozici. Nicméně nyní už to vypadá, že zase budu psaní moci věnovat více času =) Doufám, že mi to nebudete mít za zlé a neodradí vás to od dalšího čtení.
Ann

Kapitola 4
Jen já



Mohu bez jakýchkoliv pochyb říct, že mé jednání bylo unáhlené a impulzivní, nikoliv však šílené. Ačkoliv mé výhledy byly skvělé, o čemž jsem se ubezpečil, když v Mikových útrobách zmizel osmý panák Jägermeistera, tak jsem rozhodně neměl v plánu brát ho k sobě domů. Nebyl jsem hlupák, dobře jsem věděl, že by to pro mě nemuselo věstit nic dobrého. Nejen, že by pak za mnou mohl dolézat, protože takové jednání by mě zrovna u něj nepřekvapilo, ale také by mohlo dojít k tomu, že by se má adresa donesla k holohlavci, s nímž jsem se kvůli, nyní značně opilému, chlapci porval. A pokud existuje něco, s čím člověk musí počítat v souvislosti s pouličními pobudy, tak je to fakt, že když jim to nandáte, rádi si přivedou pár kamarádů, aby se pomstili. A z toho už člověk nemusí vyváznout bez trvalých následků.
Abych zahnal myšlenky, tak jsem do svých útrob rychle vlil panák trpkého pití. Jägermeister se u mě vždy dočkal ocenění. Jeho kořeněnou chuť jsem zbožňoval, vždy mi zůstala dlouhou dobu na jazyku a pomalu odeznívala. Na rozdíl od jiných alkoholů jsem v tomto neviděl jen prostředek k tomu, jak se opít, ale šlo o požitek z chuti. O příjemné, šimravé pálení v krku a chuť bezpočtu bylinek, co si získala můj obdiv.

Hlubina - Kapitola 3

7. února 2017 v 9:18 | Ann |  Hlubina
Kapitola 3
Večerní procházka


"Jen klid..." Alův šepot byl chrčivý. Dýchal přerývaně a každá buňka jeho těla jako by se rozhodla, že déle nesetrvá na stejném místě a začala kmitat. Snažil se působit klidně a sebejistě, ale šlo to těžko. Tohle byl ten okamžik. K němu směřovalo celé půlroční čekání. Nebyl to důvod jejich vztahu, ale vyvrcholení lásky, co cloumala jejich těly. Kéž by nebylo nejistoty, jež je oba sžírala. Situace byla ideální. Alův otec byl v práci, matka u kamarádky na čaji a oni měli celý dům pro sebe. Po vzájemném vyznání lásky a něžných dotecích konečně nastala ta vhodná chvíle. Chvíle, o které oba mnohokrát mluvili a snili. Jenže když nadešla, vzala sebou i obavy. Každý se bál, že udělá něco špatně. Že to zkazí.
Al by měl být ten, kdo přijde s iniciativou. Stejně jako vždy. Snažil se chovat sebevědomě jako v běžném životě. V jeho nitru se však svíjelo klubko nevyřčených strachů. Právě teď měl s osobou, kterou z celého srdce miloval, překročit hranici nevinného vztahu. Ovšem jak? Ne snad, že by neměl žádné zkušenosti. Ne snad, že by nebyl vzrušený. Ne snad, že by nevěděl co dělat. Ale nevěděl jak to dělat. Ještě neměl žádné zkušenosti s někým, kdo je stále panic. Nechtěl mu ublížit.
Napětí ve vzduchu se stupňovalo, už bylo potřeba udělat nějaký krok. A tak se Al rozhodl přestat stát na okraji pomyslné propasti, ale prostě skočit. Usmál se a s něhou v hlase zašeptal:

Hlubina - Kapitola 2

26. ledna 2017 v 14:30 | Ann |  Hlubina
Kapitola 2
Knihovna


Po škole mě čekala brigáda. Nebylo to nic moc, pracoval jsem ve školní knihovně. Ale nemusel jsem po vyučování nikam chodit. Měl jsem štěstí, že tahle pozice byla placená. Byl jsem tam třikrát týdně od dvou odpoledne do šesti do večera. Ale plat za to byl obstojný. Dokázal jsem s tím vyjít. Kdybych si platil nájem, bylo by to horší, ale ten mi cálovali rodiče.
Jako obvykle tam byla jen hrstka lidí. Seděl jsem u stolu vedle vchodu, zapisoval půjčené či vrácené knihy a umíral jsem nudou. V pět už tam nebyl vůbec nikdo. Ale zavřít dřív jsem nesměl. Otrava. Nakonec jsem za to ovšem byl rád. V půl šesté se totiž dveře otevřely a dovnitř nevěšel nikdo jiný, než ten blonďáček z rána. Když jsem ho spatřil, zpozorněl jsem.

Hlubina - Kapitola 1

16. ledna 2017 v 15:45 | Ann |  Hlubina
Kapitola 1
Stará známost


"Vypadni," pronesl jsem bez špetky citu a ukázal jsem směrem k černým dveřím, vedoucím ven z mého bytu.
"A-ale... ale proč? Udělal jsem něco špatně? Chrisi... já myslel, že tohle má budoucnost!" koktal zmateně chlapec.
Jak se vůbec jmenoval? To jsem netušil. Nevěděl jsem o něm zhola nic. Když jsem si ho včera večer dotáhl domů, bylo to jen za jedním účelem. Užít si. Nic jiného mě nezajímalo. Ale teď bylo ráno. Bylo načase, aby zase zmizel, stejně jako se objevil.
"Vypadni!" zvýšil jsem hlas a udeřil jsem pěstí do stolu tak silně, že část skotské ve sklenici na něm vychrstla ven.
Na tohle už nic neřekl. Se slzami v očích se otočil a utekl ven. Dveře za sebou hlučně zabouchl.
Protočil jsem oči. "Ještě mi omlátíš omítku, debile," ulevil jsem si, než jsem se posadil ke stolu a sklenici, po jejímž boku stékala kapička alkoholu, jsem vzal do ruky.
Můj byt byl temný. Bylo sedm hodin a chladné roční období zapříčinilo, že venku bylo šero. Ale ani slabému světlu se téměř nedařilo proniknout dovnitř přes zatažené žaluzie. Modré stěny vypadaly téměř až černě. Obě tyhle barvy jsem miloval. Černá ladila s mou duší. A modrá byla klidná, racionální až mrazivá. Navíc zmírňovala chuť k jídlu. Nesměl jsem se cpát, měl jsem svůj zajetý jídelníček, proto téměř celý můj byt byl vyveden v odstínech od toho, podobného hlubinám oceánů až po svítivou modř. Až na ložnici. Ta byla rudá s tmavě oranžovým stropem. Rudá byla barva hříchu, svodu a vášně. Přesně vystihovala podstatu toho místo, kam jsem si co týden tahal někoho jiného. Sem tam jsem tam měl nějakou dívku, ale nad těmi početně převažovali mladíci. Měl jsem vyhraněný vkus.

Hlubina - Úvod

5. ledna 2017 v 21:03 | Ann |  Hlubina

Úvod

Příběh, rozvíjející se na následujících řádcích, by se dal přirovnat k příběhu anděla v lidské podobě. Anděla, kterému byla zlámána křídla a který byl sražen na zem. A po všem, co prožil, znovu povstal. S duší plnou temné zloby a zášti. A s kamenným srdcem bez špetky citu. Je vůbec možné takové bytosti vrátit sněhobílá křídla?



Jak moc může člověka zasáhnout ztráta? Jak silně ho dokáže prostoupit? Do jaké míry ho ovlivní, změní a zocelí? Kolik důvěry v ostatní i v sama sebe mu vezme? Lze to vyjádřit slovy? A je každá ztráta stejná? Nebo se to větví na silnější a slabší? A když někoho skutečně milujete a přijdete o něj... jak dlouho se způsobené rány hojí?
Ano, je to mnoho otázek a jsou na ně mnohdy nejednoznačné odpovědi. Zamyslete se nad tím. Zažili jste již ztrátu? Takovou ztrátu, která vám navždy změnila život a nikdy mu nedovolila se vrátit do starých kolejí? Protože já ji zažil.
Býval jsem veselý, vždy pozitivně naladěný kluk. Mnoha lidem můj optimismus lezl krkem, ale já byl stejně vždy nad věcí. Byl jsem zkrátka svůj. Sice jsem nebyl nejlepší ani nejoblíbenější student na škole, ale byl jsem šťastný. Dokud nepřišel ON.

Vlčí příběh - Kapitola 27 - KONEC

11. září 2016 v 1:07 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 27
Konec a začátek


"Bojovat?" zopakoval otec pomalu, s rozvahou. Nezdál se být překvapený, byl vypočítavý a pravděpodobně něco podobného očekával. To ale nic neměnilo na tom, jaká to byla rána pro mě.
"Ano," přitakal Poloras.
"Když vyhraješ, dostaneš, co chceš. Ale když prohraješ, přijdeš o život. Nejsi příliš mladý na tak velké rozhodnutí?"
"Možná, že jsem. Ale mám vlastní vůli a právo o sobě rozhodovat," odpověděl mladík pohotově.
"Budiž."
Ohlédl jsem se po dalších vlcích v naději, že něco podniknou. Že zasáhnou. Že Polomis svého nástupce zastaví. Ale to se nestalo. Jen tak tam stáli a měli se na pozoru.
Začínal jsem pomalu propadat panice. Nebylo fér, abych kvůli neshodě přišel o někoho, na kom mi záleželo. A tohle jinak skončit nemohlo. Neříká se tomu 'souboj na život a na smrt' pro nic za nic.
"Tohle vám nedovolím!" vpadl jsem jim do toho. "Je to šílenství! Právě před chvílí jste spojili síly, a teď se do sebe chcete opět pustit?!" hlas jsem měl vysoký a dalo se na něm poznat, že mám stažené hrdlo.
"Nepleť se do toho," usadil mě otec. Nebylo to poprvé, co odmítal brát na vědomí můj názor. Tohle mi dělal celý život, pilo mi to krev.
"Proč bych se do toho neměl plést, když se to týká hlavně mě?!" v ten moment jsem odmítal couvnout, nesměl jsem se jen tak vzdát a polevit, byla to otázka života a smrti.
"To stačí, Kerro!"
"Ne, nestačí!"

Vlčí příběh - Kapitola 26

28. srpna 2016 v 13:46 | Ann |  Vlčí příběh
Kapitola 26
Nevzdat se bez boje



Jak nepříjemné může pro člověka být v jistých situacích ticho? To jsem začínal zjišťovat, když jsem stál tváří v tvář otci s žádostí, o níž jsem dobře věděl, že se neshoduje s naším smýšlením o normálnosti. A i přesto jsem cítil, že nedělám špatnou věc. To mě děsilo snad ze všeho nejvíc. Ještě nedávno bych se začal smát, kdyby mi někdo řekl, že se ocitnu v takové situaci. Že budu vážně uvažovat nad tím, že si vezmu muže. A že to budu sám chtít. Mátl jsem tím vlastní mysl, žádné racionální odůvodnění tu nebylo. Jenom ty prazvláštní pocity, co se mnou mávaly, jak se jim zachtělo. Zasahovat do nich bylo téměř nemožné. Srdce a mozek byly teď dvě samostatné jednotky a každá z nich prahla po něčem jiném. Byl to lítý souboj, ze kterého pomalu vycházelo jako vítěz srdce. Mozku nezbylo nic jiného, než zoufale křičet, ať přestanu dělat hlouposti. Jeho nářky se utápěly v moři vět, kterými ho zasypával silnější protivník.

Kam dál