Hlubina - Kapitola 14

Sobota v 0:27 | Ann |  Hlubina
Kapitola 14
Ne, nemám tě rád



Nečekané události patří k životu. Každý by měl být čas od času něčím překvapen, ať už jsou to pozitivní nebo negativní věci. Ale někdy je těch překvapení příliš a je těžké je vstřebat a pracovat s nimi. Pokud po dlouhé době přijde hodně pozitivních, je to úžasné a člověk se hned cítí skvěle. V opačném případě je to pak problém. Klid vnáší do života řád, který v něm potřebujeme. Někdy je nejlepší, když se nic neděje a my si můžeme jen tak sednout a vypustit všechno okolo. Nic neřešit, ničím se netrápit ani nic neočekávat. Jen pokud dokážeme toto, můžeme být opravdu šťastní a spokojení. Ale ne vždy to jde.
Den se mi vlekl. Každá vteřina byla jako minuta, každá minuta jako hodina. Už jsem začínal mít všeho plné zuby. Sice jsem toho dost zjistil, ale velká řada věcí se naopak zahalila do roucha tajemství. Celá tato hra se začínala vymykat mé kontrole.
 

Hlubina - Kapitola 13

24. září 2017 v 22:45 | Ann |  Hlubina
Kapitola 13
Jen sex



Málem jsem rozbil klávesnici, když jsem notebooku uštědřil solidní ránu. Myslí to tak, jak si myslím, že to myslí?! Říct, že jsem byl překvapený, by ani zdaleka nevystihovalo mé rozpoložení. Kdo?! A jak?! Snažil jsem se na někoho přijít, ale marně. Ještě před nedávnem tvrdil, že ho někdo odmítl a teď tohle? Byla možnost, že si to dotyčný nakonec rozmyslel, ale pravděpodobnost něčeho takového byla mizivá. Kdo jiný by se ovšem o Toma mohl zajímat? Zvlášť, když jsem musel brát v potaz, že byl gay, čímž se okruh lidí, kteří by to s ním mohli táhnout, velmi zužoval. Zajímalo by mě, jestli jsem tu osobu znal. Ale mohlo se jednat i o někoho z té díry, kde žil. Nebo klidně o někoho ze sousedního města. Ale kdy se dali dohromady? Nebo že by spolu byli už v době party u Maxe? Měl jsem mnoho otázek, ale Tomovi jsem je nemohl položit.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu zklidnil, a s potlačovaným odporem jsem rádoby přejícně odepsal: 'Fakticky? To je super! :D A koho? :)'
Když jsem čekal na odpověď, krev se mi vařila v žilách. Tentokrát si dal opravdu načas. Ale nakonec mi na monitoru přece jen vyskočila další zpráva: 'Moc děkuji, jsem rád, že to takhle bereš :) Ale bohužel ti to nemůžu říct, zatím je to jen tajemství nás dvou'

Hlubina - Kapitola 12

16. září 2017 v 23:08 | Ann |  Hlubina
Kapitola 12
Zadaný



Když dlouho nepřicházela reakce na mou žádost o přátelství, rozhodl jsem se vyrazit běhat. Sprchu i jídlo jsem opět odložil. I když bylo venku chladno, tak nesněžilo a toho jsem musel využít.
Vyrazil jsem na sever. Byla to ta nejkratší cesta, kterou jsem se mohl dostat z města. V uších jsem měl sluchátka a zaobíral jsem se svými úvahami. Noha míjela nohu v rychlém sledu. Miloval jsem běh. Byl to velmi jednoduchý sport, který duševně posilňoval a pomáhal člověku uvolnit se. Nemusel jsem se soustředit na žádný správný postup nebo počítat jako u posilování. To mi sice dávalo mnoho, co se vzhledu týkalo, ale běh mi zase dával mnoho jakožto celku.
Budovy, auta a množství lidí nahradily stromy, louky a pole. Ubíral jsem se po vyšlapané pěšině, kterou lemoval potok. Po pár minutách jsem si vyndal sluchátka, abych mohl vnímat jeho zurčení a křupání sněhu pod svýma nohama. Bílá, zimní peřina už byla ušlapaná, ale stále jsem musel místy více zvedat nohy.
 


Hlubina - Kapitola 11

10. září 2017 v 21:41 | Ann |  Hlubina
Kapitola 11
Co víc si přát?


Někdy je snazší zapomenout na svá předsevzetí, která cílí vysoko, a zaměřit se na něco jednoduššího a snáze proveditelného. Ne vždy jde všechno tak, jak si představujeme, a proto se stává, že místo výhry ve věčném souboji, který na nás život chystá, se smíříme s darem útěchy, ze kterého sice nejsme nadšeni, ale dosáhneme jej prostými způsoby. Já si ale odmítal připustit, že bych mohl prohrát.
Když jsem se druhého dne časně zrána kradl domů, měl jsem čas přemýšlet. Hlava mě pobolívala, ale nebylo to nic, co by nespravila trocha klidu a prášek.
Toma jsem sice stále nezískal, což se mi nelíbilo, ale zato jsem se k němu dostal blíž, než dřív. Já byl možná ten, kdo ho se vším všudy políbil, ale prvotní iniciativa pocházela od něj. Nakonec jsem se musel smířit s neznámou dívkou, jejíž jméno jsem se nakonec vůbec nedozvěděl, zato jsem se však velice sblížil s jejím tělem. Ale doba, během které mě opravdu vlastnila, byla ohraničena začátkem a koncem aktu. Předtím, když jsem ji sváděl, i potom, kdy mi usínala v náručí, jsem se stále dokola vracel k půlnočním událostem. Normální člověk by to už nejspíš začal vzdávat, ale já nad něčím takovým vůbec neuvažoval. Nehodlal jsem utéct z boje. Já nebyl ten typ, který zvedal bílou vlajku míru a odtáhl s nepořízenou. A rozhodně ne v takovéto situaci. Každý jistě zná větu, že v lásce a válce je vše dovoleno. Já si to pro sebe upravil tak, že ve chtíči a válce je vše dovoleno, tak se mi to líbilo stokrát víc.

Hlubina - Kapitola 10

2. září 2017 v 0:02 | Ann |  Hlubina
Kapitola 10
Smím prosit?



Zdálo se, že si mě všiml, až když jsem stál u něj. Očividně ze své účasti na takovéto akci byl opravdu rozhozený.
"Ahoj," přivítal mě s plachým úsměvem.
Několik okolo stojících lidí, co mě znalo, se na nás dost zvláštně dívalo. Mé úmysly jim jistě nebyly cizí. Řada z nich zde byla ze stejných důvodů jako já.
"Co si dáš k pití?" Choval jsem se jako hostitel. Ten pravý by teď už beztak nebyl schopný nikoho přivítat. Měl moc práce s líbáním se s Mary. Těch dvou si zřejmě všiml už i Tom, jelikož se na ně díval. "Je celkem neslušné takhle zírat," nadnesl jsem škádlivě.
Trhl sebou, když mu došlo, na co jsem narážel a sklopil pohled. "Pardon. Je tu něco nealkoholického?" zajímal se. Oba předměty jeho pozorování už beztak mizely na schodech do druhého patra. Všem bylo jasné, proč tam jdou.
Ušklíbl jsem se. "To bohužel vážně ne." Možná za barem byla nějaká kola nebo sodovka, ale to jsem mu neříkal. Neladilo by to s mými plány.

Hlubina - Kapitola 9

26. srpna 2017 v 21:09 | Ann |  Hlubina
Kapitola 9
Party



Celý zbytek dne se mi vlekl. Utíkal mi ještě mnohem pomaleji, než bylo běžné, jelikož jsem se nemohl dočkat večera. Při své práci v knihovně jsem si přehrával všechny možné alternativy, jak by to mohlo dopadnout. Ty, ve kterých jsem získával, se mi samozřejmě zamlouvaly mnohem víc nežli ty ostatní. Proto jsem právě tyto ostatní odsouval ve své hlavě do pozadí.
Jednu nespornou výhodu má dnešní práce měla, a to takovou, že doma jsem pak moc času nestrávil. Jenom jsem se umyl, najedl, upravil a odpověděl jsem na Maxovu zprávu, která mi ještě zvedla náladu, jelikož mě informoval, že Tom souhlasil s tím, že dorazí. Ale nic jiného jsem ani nečekal, Max měl úžasný dar přesvědčit lidi, že chtějí i to, co vlastně nechtěli. Z domova jsem vyrážel s pár kondomy v kapse a s větším očekáváním, než obvykle.
Max nebydlel daleko, pěšky se tam dalo dostat během pár minut. Žil ještě v domě svých rodičů, ačkoliv bydlel v druhém patře, které měl jen pro sebe a moc se s nimi nestýkal. Dnes byli samozřejmě pryč. Kdyby věděli, co všechno už se nich událo, tak by jistě své víkendové výlety omezili. Ale my nikdy nezanechávali velké stopy. Když se něco rozbilo, hodili jsme to buď na jejich kočku, nebo na psa. A vitrínu s jejich sbírkou skleněných slonů z různých zemí jejich syn vždy uklidil při takovýchto příležitostech do sklepa. Přece jen to nebyla první a jistě ani poslední party, kterou jsme u nich pořádali.
Jako obvykle bylo pozváno plno lidí, některé jsem dokonce ani já sám neznal. A spousta z nich přišla už před začátkem. Já dorazil až za úplné tmy a také v pěkné zimě. Bylo krátce po osmé hodině.

Hlubina - Kapitola 8

22. srpna 2017 v 1:25 | Ann |  Hlubina
Kapitola 8
Cenné informace

Umění dostat se někomu do hlavy je jedno z nejtěžších, na které musíte mít genetické vlohy stejně jako trénink mluvy. A také jedno z umění, o nichž jsem si myslel, že je ovládám. Po zkušenosti s Tomem jsem si tím zase tak jistý nebyl a to mi pocuchalo nervy. Ale měl jsem plán.
"Seš si tím jistej?" zubil se na mě Max na hodině matiky.
"Jasně, že jsem," ujistil jsem ho podrážděně. Nelíbilo se mi, že si ze mě zkoušel utahovat.
"A vážně si myslíš, že na to přistoupí?" tuhle otázku vznesl trochu moc nahlas.
"Tišeji," sykl jsem, "jasně že nevím, ale nápad je to dobrej, ne?" úkosem jsem se podíval na učitele. Naštěstí nás zatím nezaregistroval.
"Hele, já nevím. Nechceš ho radši nechat bejt? Beztak za to nestojí, zas tak úžasnej není," protočil oči.
Semknul jsem na moment rty do jedné linie a věnoval jsem mu nemilý pohled. "Je to moje rozhodnutí, ne? A tys mě v podobnejch věcech vždycky podporoval, tak co máš najednou za problém?!" teď jsem zase trochu zvýšil hlas já.
Položil si ukazovák na rty, aby mi naznačil, že nemám být tak hlasitý, a pak pokrčil rameny. "Jenom mi to prostě nepřipadá jako nejlepší nápad, ale ať je po tvým."
Přimhouřil jsem oči. Něco se mi nechtělo zdát. Jeho postoj k mému plánu i držení těla a podivné uhýbání pohledem bylo podezřelé. Nebo jsem možná už začínal být paranoik. Raději jsem se k tomu už nevyjadřoval a místo toho jsem se podíval na hodiny. Zrovna v momentě, kdy na nich spočinul můj pohled, začalo zvonit a já se neubránil úsměvu. Max na to, chtě nechtě, přistoupil. Skončila poslední páteční hodina. A já měl zase naději, že Toma dostanu. A on ani nepozná, že to byl můj plán. No kdo by se taky nesmál, že? Sice byla celkem otrava, že jsem odpoledne musel ještě odpracovat pár hodin v knihovně, ale na to jsem už byl zvyklý a nemohlo mi to zkazit náladu ani vyhlídky.

Hlubina - Kapitola 7

11. srpna 2017 v 22:29 | Ann |  Hlubina
Kapitola 7
Kdo?


Proč? Otázka tak prostá a mnohdy pokládaná. A přesto právě na tuhle otázku je nejméně odpovědí. Jediné slovo, které v sobě skrývá více, než by se mohlo zdát. Lze ho vyslovit téměř v každé životní situaci. Bylo užíváno už velmi dávno, je užíváno nyní a bude jistě ještě užíváno řady let. Kolikrát ho vysloví každý z nás? A kolikrát dostane jednoznačnou odpověď? Stává se i to, že odpověď zkrátka není. A tento problém jsem měl i já.
Zíral jsem do tmy kolem sebe ještě mnoho minut po probuzení. Slova ze snu mi už přestala doznívat v hlavě a dostavilo se ticho. Byl jsem jen já a ta otázka: Proč? Bylo to více než nepříjemné. Proč se mi právě teď vrátily noční můry o mém ex? Už dlouho jsem je neměl. Přestal jsem ho řešit a myslet na něj a ony se vytratily. Tak jak je možné, že se zase jedna objevila? Vždyť jsem o něm neuvažoval, neviděl jsem ho a nebylo nic, co by mi ho připomnělo. Tak proč?
Když jsem se konečně jakž takž sebral, což trvalo dalších pár minut, tak jsem se pomalu postavil a rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku. Slabá, zlatá záře osvítila místnost. Ta teď nepůsobila zrovna uklidňujícím dojmem. Kombinace rudé barvy stěn a slabého světla spíš v člověku, který se právě vzbudil z nemilého snu, vzbouzela agresi a neklid. Ne, že bych byl nějaký slaboch, ale tahle noční můra byla neobvykle živá. Stále mi připadalo, že na rameni cítím jeho ruku. V realitě nebyla slizká ani chladná, Paulie měl vždy teplé a suché ruce, ale to asi vyvolal odpor, který jsem k němu cítil. Po tom, co mi udělal, jsem k němu snad ani nic jiného pociťovat nemohl.

Hlubina - Kapitola 6

4. srpna 2017 v 22:23 | Ann |  Hlubina
Kapitola 6
Neznamenáš nic


"No tak, řekni mi, co se děje," snažil jsem se působit, jako by mě to zajímalo. Ale on mi ne a ne odpovídat. Neustále měnil směr chůze, očividně v touze se mě zbavit. Já byl ovšem příliš neodbytný.
Jeho odmítání mé maličkosti se mě dotklo natolik, že jsem dokonce i hodlal riskovat svou pohodlnou práci, ve které jsem správně měl za pár minut být, jen abych se mu pokusil dostat pod kůži.
"Tome," oslovil jsem ho nakonec a zněl jsem tak naléhavě, až mě to samotného zaskočilo. Stával se ze mě čím dál lepší herec. Možná bych se tím měl v budoucnu živit.
Zastavil se prudce na místě. Hleděl přímo před sebe a ruce zaťal v pěst. Takto setrval notných pár chvil. Sbíral odvahu, než se ke mně obrátil. "Vím, co jsi zač. A vím, o co se pokoušíš. Ale najdi si prosím jinou oběť. Já... na tohle nejsem," vysypal ze sebe v rychlosti, pohled přitom upíral do země.

Hlubina - Kapitola 5

26. června 2017 v 0:17 | Ann |  Hlubina
Kapitola 5
Příležitost


"Chrisi! Chrisi Tylere!"
"Hm?" bez projevu většího zájmu jsem zvedl hlavu k Müllerovi. Nevypadal zrovna nadšeně. Jeho oči mě zpod hustého obočí sledovaly jako vražedné dýky, chystající se mě probodnout.
Možná nebylo nejmoudřejší zalomit zrovna na jeho hodině. Rád ze sebe dělal 'pana důležitého'. Kdykoliv si všiml toho, že někdo jen prohodil pár slov se spolusedícím, už začínal lamentovat. Na svou obhajobu ale musím podotknout, že jsem se i přes nevyspání držel vzhůru až do téhle hodiny. Monotónní výklad Müllera ovšem zapracoval, víčka ztěžkla a brzy už nebylo v mých silách je udržet.
"Milý pane Tylere, můžete mi prosím vysvětlit, jak je možné, že se nevěnujete látce?" profesorův tón nevěstil nic dobrého.
Ze strany se ozvalo Maxovo tiché chechtání, jež se snažil zadusit rukou před ústy. Ne, že by to mělo valný účinek.
Protáhl jsem se. Choval jsem se klidně a můj zpomalený mozek mezitím vymýšlel, jak z tohohle co nejladněji vybruslit. "Víte..." začal jsem s rozvahou a pohledem bleskl k plátnu, na kterém běžel projektorem přenášený dokument, abych zjistil, co vlastně bereme. Bioetika. Jo, to by snad i šlo. "Věnuji se látce. Ovšem ne tak, jak je běžné. Respektive věnoval jsem se jí včera večer. Bioetické problémy mě vždy zajímaly. A když jste nám minule říkal, že do tohoto tématu zabrousíme, rozhodl jsem se najít si pár věcí," očima jsem sem tam pohlédl na hodiny. Za čtyři minuty zvonilo, musel jsem to protahovat.

Kam dál