Hlubina - Kapitola 21

Neděle v 21:58 | Ann |  Hlubina
Kapitola 21
Jedno místo, jedna chvíle



Nějaká neznámá síla se podle všeho rozhodla, že pozdrží mé myšlení. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Dva týdny jsem ho nespatřil, ale v mé hlavě se po tuto dobu vyskytoval téměř neustále. Neozval se mi, nikde si mě nevyčíhal a ani od ostatních jsem o něm nic nezaslechl. A přesto tu teď byl. Stál na mém prahu a chtěl jít dál. Byla v tom symbolika. Tímto totiž nemohl vstoupit jen do mého bytu, ale zároveň také hlouběji do mého srdce.
Beze slova jsem ustoupil, čímž jsem mu naznačil, že může dál. Bylo jistě neslušné ho pozorovat, když se zouval a odkládal bundu na věšák, já to ale nemohl ovlivnit. Na to jsem byl příliš fascinovaný. Tímto okamžikem a jeho činem. Dokonce jsem zauvažoval nad tím, jestli by to celé nemohl být jenom sen, ale to jsem brzy zavrhl. Tohle bych nevymyslel v žádném případě. A i kdyby ano, vyvíjelo by se to jinak.
 

Ve znamení draka - Kapitola 4

Neděle v 21:41 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 4
Pravdy a lži



Nádech. Výdech. Hlavně klid.
Hleděl jsem na svůj odraz ve velkém zrcadle uvnitř svého pokoje. Nacházelo se kus od postele, na níž jsem nyní seděl. Vypadal jsem aktuálně opravdu zuboženě. Ramena jsem měl svěšená, vlnité vlasy rozcuchané a pod hnědošedýma očima byly patrné fialové kruhy, které způsobil nedostatečný, neklidný spánek. Byly doby, kdy jsem mohl pyšnit dobrou postavou, tenkrát jsem měl ještě chuť a energii cvičit, nechyběla mi motivace. Ale nyní mi to připadalo jako nesmysl, což se odrazilo nejen na mém smýšlení. Byl jsem hodně hubený, což byl jediný důvod toho, že to vypadalo, jako bych měl alespoň nějaký ten drobný sval. Patrná byla i lehká propadlina ve tvaru orla na mém boku, jež byla památkou na znamení mého patrona, kterému jsem s oblibou říkal Tony nebo Antonio. Už jsem ho hodně dlouho nepovolal, nebylo to třeba, ale chybělo mi to. Dřív jsem ho v hlídaných prostorech mohl mít neustále při sobě a využívat jeho moci. Nebylo to nic extra, uměl jsem pouze hojit rány nebo člověka zbavit bolesti, ale i tak jsem se často zamýšlel nad tím, proč mi nepřiřadili povolání, v němž bych to mohl využít. Tady by se mi to hodilo jen při hojení vlastních ran, což jsem ale neuměl, můj dar se vztahoval jen na těla jiných lidí.
Lehce jsem pohupoval nohama a pečlivě jsem studoval svůj podbřišek. Stále to bolelo a to i přesto, že jsem to asi hodinu chladil ledem v sáčku, který už všechen roztál. Jess byla pryč, a tak jsem si mohl dovolit pohybovat se tu i v takovémto stavu.

Ve znamení draka - Kapitola 3

7. ledna 2018 v 3:37 | Ann |  Ve znamení draka
Kapitola 3
Trojčata



Co tady dělám? Nezešílel jsem? Prohnalo se mi hlavou, když jsem další noc šel na to stejné místo. Jess byla pryč, takže jsem jí nemusel nic vysvětlovat, zato bych toho ale měl dost objasnit sám sobě. Tohle bylo nerozumné, neuvážené a mohly z toho pro mě vyplynout nemilé důsledky. Ještě noc předtím jsem si sliboval, že se tady už nikdy neukážu. A nyní jsem se sem hnal sám a z vlastní vůle. Co jsem si do toho sliboval? Bylo krajně nepravděpodobné, že by se tu zase objevil ve stejnou dobu a že bych na něj narazil. Ale i tak jsem pokračoval vpřed.
Tentokrát to tu bylo mnohem hlasitější a frekventovanější, několikrát jsem někoho minul a necítil jsem se přitom vůbec bezpečně. Stál jsem na tenkém ledě. Tohle nebyl můj rajón ani můj styl, a kdybych si nedal pozor, mohlo by se snadno stát, že by se led pode mnou prolomil a já bych skončil v temné hlubině bez možnosti návratu.
Nebyl jsem ale tak nervózní jako minule, tentokrát jsem totiž už věděl, do čeho jdu a na co můžu narazit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Až do doby, dokud mi nezačalo připadat, že mě někdo sleduje. Zprvu jsem znění kroků za sebou nepřikládal velkou důležitost, ale když ten někdo odbočoval stejně jako já, začalo mi to připadat divné. Když jsem zpomalil, zpomalil taky, když jsem zrychlil, zrychlil taky. A mě zase přepadla úzkost. Udělal jsem chybu. Zase. Jenže v tomhle případě nešlo o tresty, ale o život.
 


Hlubina - Kapitola 20

7. ledna 2018 v 3:34 | Ann |  Hlubina
Kapitola 20
Na prahu



Proč to musí být všechno tak těžké? Proč se nemůže člověk prostě rozhodnout, koho chce a tu osobu získat? Je to jako prokletí. Pokud se do někoho zamilujete, nemáte vyhráno. Musíte to té osobě říct. Pak čekat na její reakci a mnohdy vám je řečeno, že si to ještě rozmyslí. A ani potom nejste v cíli. Jsou potřeba další minuty, hodiny, dny. Někdy dokonce týdny nebo měsíce. A výsledek není nikdy zaručený. A pro mě byl problematický už jenom první krok, tedy vyslovit se.

Ve znamení draka - Kapitola 2

24. prosince 2017 v 0:09 | Ann |  Ve znamení draka
Panika



Mé srdce jako by vynechalo několik úderů, aby se následně mohlo rozeběhnout na plné obrátky. Stál tam. Mezi všemi těmi jásajícími, oslavujícími diváky. Jeho planoucí zraky mě propalovaly, připadalo mi, že mi snad musel vidět až do duše. Na rozdíl od všech ostatních nevyšiloval, neradoval se. Z chladu, čišícího z jeho tváře, mrazilo. Byl pánem situace a podle všeho si toho byl moc dobře vědom. Nehrálo roli, jestli tu chtěl být a bojovat nebo nikoliv, byl král. V jedinečném, pomíjivém okamžiku uvnitř prohnilého, špinavého podniku.
Ztěžka jsem polkl a snažil jsem se dívat všude možně, jen ne na něj. Nechtěl jsem dělat nic podezřelého, mohlo by mě to zabít. Ale i tak se mi nedařilo dělat, jako že nevnímám, jak mě sleduje. Každá vteřina byla jako hodina. A když jsem periferním viděním zachytil, že se vydal mým směrem, děs uvnitř mě přerostl v paniku. Musel jsem pryč. A to co nejrychleji.
Nevím, jak mě vůbec napadlo, že bych někomu takovému mohl uniknout. Prostě jsem se spustil na zem a protlačil jsem se davem ven. Když jsem opustil podnik, rychlou chůzí, skoro až klusem, jsem se vydal pryč. Měl jsem to, co po mě chtěli. Měl jsem potvrzení toho, že se zde pohybují zrádci, unikající spravedlnosti, ale také jsem měl pořádný problém.

Hlubina - Kapitola 19

24. prosince 2017 v 0:06 | Ann |  Hlubina
Kapitola 19
Svoboda a něha



Být rozpolcen mezi dvěma světy není nic snadného. Vnímat dvě odlišné dimenze, plné nesrovnalostí. Každá nabízí něco jiného a snaží se tvářit jako ta nejlepší volba. Jedna nabízí klid. Bezstarostnost, volnost a svobodu. A to navždy. Zároveň je ale plná samoty. Věčně trvajícího odtržení od emocí a jejich vyjadřování. Dává možnost dělat si, co se vám zachce. Nepoutat se na žádná místa, věci ani lidi. Ale stejně tolik, kolik dává, tolik i bere. Jedná se jen o sezónní destinaci. Pobyt v ní si užijete, ale čas chvátá stále vpřed. Člověk stárne. Jeho názory se mění. Místo potřeby užívat si, přichází potřeba mít za kým chodit domů. Mít koho obejmout, o koho se opřít. A tyto výsady vám první svět vezme. Druhý svět nabízí něhu, vřelé objetí a konejšivou náruč ve zlých časech. Je ovšem nevyzpytatelný. Klidné moře, které ho omývá, se může z vteřiny na vteřinu změnit na běsnící masu vody, co vše strhává a likviduje. Něha se může změnit ve zlost a zlost zase přerůst v odpor. A v této fázi jste z této země vyhoštěni. Navždy. Jsou vám odepřeny všechny výsady, které jste doposud měli na dlani. Tedy i tento svět dává a bere zároveň. Ale který si zvolit? Být osamělým vlkem, co nezná bolest? Nebo žít ve smečce a riskovat, že vás její zbylí členové dřív či později vyštvou?
Hleděl jsem na Toma a on hleděl na mě. Čas jako by se zpomalil, zatímco jsme oba hledali ta správná slova. Ne, ne správná, ale prostě nějaká slova. Jakákoliv. Nevěděl jsem, co se honilo hlavou jemu, ale já byl zděšený. Připadal jsem si jako bych byl něčím otráven. Tohle jsem nemohl být já, muselo se jednat o někoho jiného. Ta osoba stála nad propastí. Za ní už nebylo nic, co by stálo za pohled. Jen spáleniště, plné dýmu, ticha troudu. Ale tam hluboko dole zářilo světlo. Vábilo ji, aby skočila. Zapomenula na svůj předchozí život a poddala se osudu. Ať už by skok vedl k nalezení ráje anebo ke smrti.

Hlubina - Kapitola 18

9. prosince 2017 v 22:35 | Ann |  Hlubina
Kapitola 18
Svět za mou zdí



Nevím, jak dlouho jsem spal. Nezajímalo mě, že další den byla škola. Všechny povinnosti se rozplynuly. Skoro jako by ani nikdy neexistovaly.
Když neodpovídal, poddal jsem se únavě, kterou jsem pociťoval. Horko, jež sálalo z jeho jemného těla, mě naplnilo klidem a pocitem bezpečí. Byli jsme jen my dva. On a já. Stejně jako východ a západ slunce. Jako jing a jang. Nic víc jsem nepotřeboval a nic víc jsem ani nechtěl. Překonal jsem pomyslnou zeď, kterou jsem v sobě vybudoval. Tato zeď po dlouhou dobu oddělovala mě a mé cíle od vnějšího světa. Od všech jeho snů a přání, která v něm měli jiní lidé. Všechno jsem vnímal zřetelněji. Jako bych si konečně nasadil brýle. Už jsem úplně zapomněl, jaký to je pocit, když vám záleží na někom jiném, než na vás samotných. Jaké to je, být něčím víc, než jen samostatnou jednotkou. Mít vyšší cíl, než jakým je sex. Ano, byla to zranitelnost. Ale kouzelná zranitelnost, plná opojení, které hraničilo až s euforií. Zranitelnost, kterou jsem nechtěl už nikdy zažít, a přesto jsem se jí znovu poddal. Znovu jsem jí dovolil, aby mě ovládla a získala nade mnou kontrolu. Na co bylo tedy všechno to mé dřívější snažení? Na co byly všechny ty noci, plné zvířecího potěšení bez hledání vyššího cíle?

Ve znamení draka - Kapitola 1

9. prosince 2017 v 22:20 | Ann |  Ve znamení draka
Mocný



Cigaretové nedopalky, rozlámané injekční stříkačky, rozbité flašky, použité kondomy a všudypřítomný smog. Vážně mám tohle zapotřebí?
S povzdechem jsem se rozhlížel kolem sebe. Můj postup byl pomalý, jelikož tato část města zrovna neholdovala osvětlení a ani pravidlům. Musel jsem si dávat dobrý pozor, jinak by se dost dobře mohlo stát, že skončím zraněný nebo, nedej bože, mrtvý. Ne snad, že by mě 'podsvětí' zrovna dvakrát lákalo, ale neměl jsem na výběr, bylo to mé povolání. Bylo mi přiděleno, když jsem dovršil věku osmnácti let. Dělal jsem to sotva půl roku a už teď jsem to nenáviděl. Princip byl jednoduchý: převzít podezření na potencionální místo setkání zrádců, najít ho, prohledat a předat informace. Nic míň a nic víc. Nerad jsem sám sebe takto nazýval, ale byl jsem udavač. Vlastně jsem ani nevěděl, proč mi dali zrovna tuto práci, nebyl jsem dobrý lhář, neměl jsem hbitý jazyk a neuměl jsem se ze všeho hravě vyvléknout. Jediné co, tak jsem byl nenápadný, nikdo si mě běžně nevšímal. Tiše jsem se objevil a tiše jsem se zase vytratil. Ano, asi jsem mohl skončit i hůř, ale nasazovat denně život při odhalování věcí potřebných pro naši společnost, nebylo zrovna něco, z čeho bych radostí skákal do vzduchu.

Ve znamení draka - Úvod

5. prosince 2017 v 0:15 | Ann |  Ve znamení draka
Úvod



Závidím vám. Všem vám závidím. Bez výjimky. Vám, co trávíte čas s rodinou, s přáteli, bavíte se a malichernosti považujete za problémy. Ani nevíte, jak bych si přál být na vašem místě. Přál bych si moci někomu věřit a se vším se mu svěřit, přál bych si plánovat budoucnost, studovat a hledat práci. Přál bych si řešit vztahové problémy, chodit do klubů a užívat si. Ale nemohu. V mém životě neexistuje otevřenost, plány ani zábava. Je to boj. Přežije jen ten, kdo se podvolí a nechá jiné, aby za něj rozhodovali. Ano, můj svět je i vaším světem. Ale je to jako galaxie uvnitř další galaxie. Možná mě podobné potkáte na ulici, v obchodě nebo na vycházce parkem, ale vězte, že ačkoliv obýváme stejnou planetu, stát, ba dokonce i město, nejsme stejní. Navenek jsme jen dalšími občany, kteří se nijak neliší od davu kolem. To je ale jen maska. Jen ulita. Museli byste ji rozdrtit, abyste poznali pravdu. Jenže rozdrtit ji znamená nás zabít.
Nemohu prohlásit, že jsem zcela sám. Mám svého patrona. Vy ho nevidíte a nevnímáte, ačkoliv je se mnou na každém kroku. Mohu s ním mluvit, vést s ním dlouhé diskuze a vylít mu své srdce. Měl bych ho tedy nazývat přítelem, ale právě to nemohu udělat. Není to přítel, je má součást, zhmotňuje mé nejniternější pocity, mé nejhlubší myšlenky a mé nejsilnější prožitky. Když se v mých patnácti letech objevil, považoval jsem ho za blud, navštěvoval jsem řady křesel u psychologů i psychiatrů, užíval jsem léky. Až po tom všem se objevil někdo, kdo mi to konečně všechno objasnil. Nejsem blázen, nejsem narušený a nesnažím se ventilovat své ztráty v představách. Jsem jen jiný a patřím do jiné společnosti. Tato společnost nezná slovo 'rodina', neuznává city jako omluvu a neakceptuje selhání. Když se vzepřete, zemřete. Jedinou možností je držet se přesně určených pravidel.

Hlubina - Kapitola 17

3. prosince 2017 v 1:04 | Ann |  Hlubina
Kapitola 17
(Ne)přátelé



Lidské srdce je křehký nástroj. Pokud na něj hrajete s citem a jednáte s ním s úctou, může vám otevřít cestu vedoucí k úžasným věcem. Může vám ukázat to nejkrásnější na celém světě. Něhu, obětavost a tu nejčistší lásku. Když s ním ovšem jednáte s despektem a hrajete si s ním jako s panenkou, dojde k zapečetění. Veškeré brány do něj se uzavřou, aby už nevpustily nic, co by mu mohlo ublížit a způsobit újmu. Takové srdce je chladné a přenechává veškerou vládu mozku a tělu. Nevadí mu, když jeho majitel jedná jen na základě pudů a následuje pouze povrchní cíle. Nevměšuje se do logických záležitostí a poklidně spí. O nic se nezajímá, vše je mu lhostejné. Jeho svět se ohraničen hradbou z křivd a bolesti. Je tu ovšem otázka. Může na celém širém světě existovat něco, co je schopno tuto hradbu překonat? Něco, co si najde cestu i do těch nejtemnějších zákoutí? Něco, co má moc větší, než bolest?
Vítr zesílil, jeho poryvy směřovaly proti mně a zpomalovaly můj postup. Každý jeho úder do mé zmrzlé kůže byl jako šleha bičem. Nebral na mě nejmenší ohledy. Jako by se mi snažil zabránit dostat se dál. Já se ale ničemu nepodvoloval. Tma, mráz i chumelenice byly jen další překážkou, kterou jsem musel překonat, abych dosáhl svého cíle.
Má cesta vedla přes celé město, temným lesem a kolem luk. Byla snad nekonečná. Čas najednou plynul mnohem pomaleji. Mé nohy dopadaly v rychlém sledu na namrzlou cestu, na niž nebylo skoro vidět. Ani bych nezaznamenal, kdyby mi něco stálo v cestě a já to do toho napálil. Skromnou dávku světla mi poskytovala jen auta, co občas projela kolem mě. Několikrát se mi ale povedlo seběhnout do příkopu, než jsem se opět vrátil na svou cestu.

Kam dál